Leoš Janáček: KÁŤA KABANOVÁ – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo, Praha, 28.1.2022 v 19:00, 1. premiéra

 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Calixto Bieito

Scéna: Aida Leonor Guardia

Kostýmy: Eva Butzkies

 

Dikoj: Jiří Sulženko

Boris: Peter Berger

Kabanicha: Eva Urbanová

Kabanov: Jaroslav Březina

Káťa: Alžběta Poláčková

Varvara: Arnheiður Eiríksdóttir

Váňa: Josef Moravec

a další

 

Strašně nerad se rozhoduju na poslední chvíli, ne že bych si snad všechno vždy přesně plánoval, ale mám rád, když vím s dostatečným předstihem, co mě v blízkém horizontu asi tak čeká.  Proto jsem svému nejhudbymilovnějšímu kamarádovi nejdříve slušně odmítl pozvání na poslední chvíli na premiéru Janáčkovy Káti Kabanové, když mi zavolal pouhé dvě a půl hodiny předem, že má jednoho volňáska navíc. Tím spíš, že mám na stejné představení v únoru už také volňáska v rámci festivalu OPERA 2022, s nímž tradičně trošku spolupracuji. Po pár minutách mi ale docvaklo, že právě na toto představení jsem nemohl uspokojit poptávku řady svých kamarádů a že bych tedy ještě mohl udělat někomu dodatečně radost, kdybych mu ten svůj lístek přepustil a sám využil nečekané možnosti zúčastnit se už přímo premiéry. Proto jsem si u svého přítele přeci jen nahonem zařídil večerní propustku a zavolal zpátky kamarádovi, že pokud ještě nikoho jiného nesehnal, že bych tedy nakonec rád šel. Tentokrát byl navíc kamarád před divadlem dokonce včas už ve smluvených 18:45, takže jsem se vyhnul i velkému stresu těsně před představením a v poklidu si stačil dát kabát do šatny a navštívit pro jistotu pohodlně i toaletu, i když předpokládaná hodina a půl bez přestávky nebyla tentokrát pro mne zas až tak znepokojivá. Jen jsem se trošku podivil, že ani na premiéru nové Janáčkovy inscenace s uznávaným mezinárodním tvůrčím týmem v Národním divadle nebylo úplně vyprodáno, což by na prestižních zahraničních scénách bylo naprosto nepředstavitelné, protože Janáček patří v současnosti k nejuznávanějším a nejhranějším světovým operním skladatelům. Ale doma tento velikán holt stále ještě není tak úplně prorokem, i když postupně se i u nás v tomto směru situace přeci jen nenápadně zlepšuje. Ostatně i já mám Janáčkovy opery ve stále větší oblibě a začal jsem k nim dozrávat také teprve v již poměrně zralém věku.

 

Místo jsem tentokrát zaujal na kraji dvanácté řady v přízemí, odkud jsem měl jednak krásný rozhled na jeviště a jednak jsem byl strategicky hned u nejbližšího východu ke schodišti k šatnám, takže jsem u nich mohl být po skončení doslova jako první, ale to asi poněkud předbíhám. Na scéně už před zahájením při vytažené oponě jakoby lelkovaly některé postavy, přičemž samotná Káťa Kabanová v podání Alžběty Poláčkové se jaksi zhrouceně a odevzdaně choulila vzadu v koutě. To, že účinkující bývají někdy přítomni na scéně ještě před samotným zahájením kusu, patří již delší dobu k módním režijním manýrám. Scéna byla pojata naprosto minimalisticky, což také odpovídá tomu, že španělský režisér baskického původu, žijící v Basileji, režíruje často v Německu, kde je strohý minimalismus již řadu let součástí tamního operního kánonu. Ostatně i autorka scény navzdory svému poněkud exoticky znějícímu jménu se narodila v Hannoveru a žije ve Würzburgu. Celé jeviště tak představovalo jakousi obrovskou podzemní vybetonovanou kobku s holými stěnami a mřížemi na stropě připomínajícími kanálové poklopy. Jen po stranách byly na stěnách umístěny vystupující železné šprušle, jaké bývají třeba na továrních komínech, na něž některé zpěvačky občas kousek vyšplhaly a zaujímaly na nich různé pózy. Je zajímavé, že zpěváci ne, skutečně jen ženské postavy. Scéna se až téměř do samotného závěru vůbec nijak nezměnila a měla zřejmě evokovat onu stísněnou a neutěšenou atmosféru, jakési pomyslné „vězení“, ve kterém se Káťa Kabanová po svatbě se svým mužem ocitla. Janáčkovi byla pro tuto operu předlohou Ostrovského hra Bouře, kdy Káťa žije se slabošským nemilovaným mužem pod tyranským dohledem své tchýně Kabanichy. Když pak v době jeho několikadenní nepřítomnosti podlehne svodům mladého svobodomyslného Borise, neunese svůj společensky nepřijatelný poklesek, neprozřetelně se k němu otevřeně přizná a kaje, přičemž pod tlakem svého šosáckého okolí nakonec nenalezne jiné řešení než ukončit svůj život ve Volze. Minimalistické jevištní výtvarné pojetí tak dává zcela volný prostor divákově vlastní fantazii, která si sama dotváří prostředí podle vývoje děje, v němž se orientuje především prostřednictvím geniální Janáčkovy hudby, která je vrchovatě nabita proměnlivými emocemi a odráží dokonale jakékoliv hnutí mysli i charakteristickou psychologii jednotlivých postav. Důležité je kromě pěveckého zvládnutí zpěvních partů také sugestivní herectví jednotlivých účinkujících, které všichni protagonisté zvládají velmi přesvědčivě zřejmě pod pečlivě promyšleným režijním vedením Calixta Bieita. Kromě vynikající ústřední dvojice Alžběty Poláčkové a Petera Bergera mě snad ještě víc uchvátil výkon Evy Urbanové, která je až mrazivě zlou a chladnokrevnou tchyní, z níž doslova čiší nenávist vůči Kátě. Její zpěv je nesmírně expresivní a rovněž herecký výraz je neobyčejně sugestivní. Je zřejmé, že janáčkovské role jsou pro tuto dnes již poněkud upozaděnou operní hvězdu jak dělané a v roli Kabanichy tak Eva Urbanová suverénně předvádí, že je stále schopná výkonu na té nejvyšší mistrovské úrovni. Vysoké ocenění si zaslouží také islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir coby Varvara, ale i všichni ostatní sólisté, kteří vesměs předvádějí víc než solidní výkony.

 

Orchestr Národního divadla pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka náležitě dokáže postihnout emoční hloubku Janáčkovy hudby a dokáže se vybičovat k opravdu bouřlivému vypětí stejně jako se lyricky ztišit tam, kde si to děj a atmosféra právě žádají. Hudba je natolik strhující, že jsem po celou hodinu a půl ani jednou nepolevil v pozornosti, což se ovšem nedalo říci o asi desetiletém klukovi, který seděl přede mnou a zhruba po první půlhodině usnul mamince na rameni. Upřímně řečeno, ani jsem se mu příliš nedivil, myslím si totiž, že zrovna tato opera není pro děti svým námětem, hudbou i ztvárněním ta úplně nejzáživnější. Od desetiletého kluka lze asi stěží očekávat, že se empaticky vcítí do pocitů mladé ženy, která neunese výčitky svědomí poté, co byla svému slabošskému a na matce závislému muži v nešťastném manželství nevěrná. A to i kdyby už byl nakrásně navyklý na Janáčkův nejednoduchý hudební styl.

 

Pokud jde o scénu, ta se promění jen jednou až v samotném závěru, kdy se zadní stěna začne překlápět směrem dopředu a dosedne na jeviště svou přední hranou těsně za klečící Alžbětou Poláčkovou, až jsem do poslední chvíle trnul, aby ji náhodou nepřimáčkla k zemi – vypadalo to opravdu nebezpečně. Naštěstí to bylo spočítané na centimetry, takže to dobře pro ni dopadlo, ne však pro samotnou Káťu Kabanovou. Obrácená zadní stěna totiž vytvořila jakési obrovské ploché koryto přes celé jeviště, které se začalo pomalu zaplňovat vodou a měnit v širokou řeku Volhu, do níž se Káťa nakonec složila i v oblečení jak široká, tak dlouhá obličejem ke dnu a utopila se. Alžbětu Poláčkovou jsem v tu chvíli doopravdy litoval a hluboce s ní soucítil, protože ležet několik minut v nasáknutém oblečení v jistě poměrně chladné vodě nemůže být nic právě příjemného. Do toho se na jeviště spustil ještě vydatný déšť, který skrápěl i další dvě mužské postavy stojící ve vodě, ty v ní však nemusely ležet. Nakonec Jaroslav Březina coby Kabanov Káťu alespoň vytáhl celou smáčenou na pomyslný břeh. Poslední zlomyslné slovo ještě měla Kabanicha, když spokojeně poděkovala lidem za součinnost. Pak už se po chvíli ticha (tak tomu má po doznění hudby správně i být), rozezněl divadlem frenetický potlesk nadšeného publika, které nechtělo účinkující pustit při děkovačkách ze scény. Tleskalo se vydatně postupně všem sólistům, úplně nejvíc ale samozřejmě Alžbětě Poláčkové, i když ani Peter Berger, Eva Urbanová, Arnheiður Eiríksdóttir, Jaroslav Březina, Josef Moravec či Jiří Sulženko si na vřelé přijetí rozhodně nemohli stěžovat. Nakonec asi třetina diváků v parteru i vstala k potlesku vestoje, včetně mě, což nedělám zas tak často, ale tady si to účinkující opravdu zasloužili. Jen jsem si neuvědomil, že dvanáctá řada je na mírném stupínku, takže když mi pravá noha došlápla níž, než jsem čekal, trochu jsem zavrávoral, ale naštěstí jsem to ustál a žádná ostuda se tak nekonala. Do   šatny jsem pak doběhl pohodlně opravdu jako první, i když se tam už oblékala jedna postarší dvojice, která ale evidentně nečekala až dozní poslední potlesk. Což mi pán potvrdil i tím, že se mě zeptal, zda se nakonec nepřišel děkovat i sám režisér představení. Když jsem mu potvrdil že ne, slušně mi oba poděkovali a byli evidentně spokojení, že tak o nic opravdu podstatného už nepřišli.

 

Navýsost spokojený jsem byl i já a odvážel si tak s sebou domů na Žižkov další vydařený operní zážitek. Až do konce března mě snad čeká ještě řada zajímavých operních zážitků, pokud tedy nebude omikron úřadovat víc, než by bylo zdrávo. A doufám, že většina z nich bude také stát za to, abych vám o nich na Literu opět poreferoval.  

 

 

 

 

 

Praha, 29.1.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/kata-kabanova-3266350