P. Knolle, Š. Pechar, D. Stránský: CUBE – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo na Nové scéně, Praha, 4.2.2022 ve 20:00

 

Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský

Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

Choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský

Hudba: Jan Šikl

Kamera a střih: Marek Brožek

Projekce, mapping: Jan Hladil, František Pecháček

 

Účinkují: Tereza Kučerová, Tamara Kšírová, Pavlína Červíčková, Adéla Abdul-Khaleg, Patrik Čermák, Alexandr Sadirov, Viktor Svidró, Vojtěch Rak

 

Vždycky, když přijdu na Novou scénu s jejím obložením ze zeleného kubánského mramoru, připomene mi to tátu, který mnohé z těch mramorových desek coby frézař kamene ve Zlatých Horách v Jeseníkách kdysi řezal. Byla to tvrdá dřina ve studené vodě, zničila mu zdraví, ale ten kámen po něm ledaskde zůstal, takže mohl být aspoň pyšný, když pak zdobil někde něco významného, jako třeba v tomto případě dokonce Národní divadlo. Dodnes mám doma i pár vyleštěných kostek z toho exoticky zeleného mramoru, které si kdysi přinesl na památku – hodí se třeba jako těžítka. A ta těžítka nejspíš přežijí i mě – přítel si už totiž taky jedno zabavil. Proč o tom píšu – představení, které jsme s přítelem v Laterně magice tentokrát navštívili, by se dalo do češtiny přeložit jako KOSTKA. Samotní autoři zmiňují souvislost s Rubikovou kostkou. Ta symbolika kostky a zeleného mramoru tedy ve mně vyvolává i mé vlastní výše zmíněné asociace.  

 

Za hlavní inspiraci projektu jeho tvůrci označují původní inscenace Laterny magiky, princip velmi úzkého propojení filmového obrazu a živé akce. V tomto případě hraje důležitou roli současný filmový mapping z několika různě umístěných projektorů. Před návštěvou jsem se chtěl připravit na to, o čem inscenace vlastně je. Tentokrát jsem se ale žádný konkrétní děj nedozvěděl, na webu je pouze uvedena informace, kterou raději ocituji doslova, abych něco nezkomolil: „Díky své struktuře a možnosti 3D vizualizace je jedním z hlavních motivů Rubikova kostka. Pomocí jednoduché základní scénografie a detailní, přesně zaměřené projekce je možné výrazně měnit její perspektivu, pohyb a povrch, a ovlivňovat tím celkový prostor, dynamiku a čas. Moderní a přesná choreografie podporuje filmovou iluzi a naopak filmová iluze podporuje pohyb interpreta na jevišti. Inscenace je sledem obrazů, z nichž každý spojuje prostor, obraz a pohyb jiným způsobem – novým prostorovým principem, náladou, energií: je to hra s perspektivou a s iluzí prostoru, naprostá symbióza mezi jednotlivými složkami.“

 

Smířil jsem se tedy s tím, že se nebudu ani snažit předem pochopit, „co tím chce básník (pardon – autoři) říci“, ale že na sebe zkrátka nechám volně působit dojmy z představení a uvidím, co si z toho odnesu. Ostatně i samotní autoři v jakémsi rozhovoru odmítli sdělit, co si pod jednotlivými obrazy konkrétně představují (i když něco prý ano), protože by spíš chtěli, aby si každý divák udělal svoji představu sám. Tomu rozumím, vždyť mnohé mé verše na Literu také vznikají pod dojmem sice nějakých mých konkrétních asociací, ale mám raději, když se čtenář nesnaží dopídit toho, jakých přesně, ale vytvoří si čtením své vlastní představy a pocity.

 

Už samotný úvod vzbudil v návštěvnících veselí i dobrou náladu, když tanečník přišel na scénu s bílou krabicí místo hlavy, která po zhasnutí bíle fosforeskovala a z reproduktoru se ozvalo obligátní česko – anglické upozornění na nutnost vypnout zvonění mobilních telefonů a nepořizovat si z představení žádné záznamy. Postava tato slova dokumentovala legračními gesty rukou, asi jako to dělají letušky při instruktáži při vzletu letadla, takže případné ledy se hned na začátku rozvolnily a smějící se diváci byli ihned vstřícní k tomu, co je asi čeká. Hlava tanečníka ve tvaru kostky se pak stala promítacím plátnem, na které se z několika stran promítaly různé rychle se měnící obrázky a sekvence. A pak už začaly jednotlivé scény, kdy se promítání přeneslo i na velkou plochu na jevišti a tanečnice s tanečníky začali předvádět nejrůznější choreografie propojené s filmovými obrazy, ať už na podlaze či na různých závěsech, stěnách apod. Jednotlivé scény, bylo jich snad celkem sedm, se od sebe lišily choreografií, nápady, tím, co představovaly i různou součinností tanečníků s promítanými obrazy. Vše bylo nesmírně nápadité a obdivoval jsem zejména neuvěřitelnou preciznost, s jakou do sebe pohyb živých tanečníků a filmové obrazy zapadaly. Muselo to být neuvěřitelně těžké, takto dokonale sladit živé účinkování s rychlým sledem a neustálou proměnou technických vychytávek, které ani neumím pojmenovat. Po představení jsme se třeba s přítelem vůbec nedokázali shodnout na tom, zda to, co předváděl tanečník vleže na podlaze, kdy dokonale imitoval šplhání a padání z jakési kolmé stěny, přičemž vše ladilo neuvěřitelně přesně se složitými a rychlými proměnami promítaného obrazu, se zároveň snímalo a promítalo na plátno v rohu nad jevištěm, nebo zda šlo o dokonale synchronní živé vystoupení s předem natočenou sekvencí. Já obhajoval své přesvědčení o tom prvním, přítel naopak o tom druhém.

 

Některé scény se daly i dobře vyložit, jako například ta, kdy se dva milenci pomocí SMS zpráv a všelijakých smajlíků domlouvají o svém rande, až se vše skončí pod peřinou. Já jen na rozdíl od mladších diváků nedokázal ty smajlíky tak pohotově luštit, takže jsem občas nechápal, čemu se mnozí diváci při jejich rychlém promítání smějí, včetně mého přítele. Ale to zas tolik neoslabilo můj celkový zážitek, protože vím, že doba mě už zkrátka předběhla a jsem s tím dávno smířený. Jiné scény mi zase přímo nějaký konkrétní smysl nedávaly, ovšem nechal jsem se unášet skloubením výtečné hudby, filmových triků a ohromným nasazením tanečníků, z nichž vyzařovalo kromě profesionálního mistrovství i vnitřní nadšení - evidentně je to bavilo, i když museli dostat nesmírně zabrat nejen fyzicky, ale muselo to být velice náročné i na neustálou koncentraci, aby nedošlo byť jen k drobnému nesouladu s promítaným obrazem. Ovšem všechno zvládali k mému velkému obdivu naprosto perfektně.   

 

Chtě nechtě jsem si vzpomněl na podle mě historicky nejlepší představení Laterny magiky „Kouzelný cirkus“, které jsme s přítelem nedávno opět navštívili a které ani po mnoha desetiletích neztrácí své nesmírně poetické kouzlo a dá se na ně chodit i opakovaně, aniž by člověka někdy omrzelo. Tentokrát musím před tvůrčím týmem smeknout, protože se mu myslím podařilo na tuto výjimečnou tradici skvěle navázat, i když ve zcela moderním a současném duchu. Přesto tam tu spojitost a odkaz vidím a mám z toho velkou radost. Zdálo se mi totiž, že Laterna magika už příliš dlouho žila hlavně z té tradice a nové hledání sice občas přinášelo zajímavé projekty, které však už nedosahovaly takové výjimečnosti, aby se daly srovnávat s tím nejlepším, co už tu bylo. Tentokrát se to ale podle mě konečně podařilo a Laterna magika zázračně omládla do nové současné krásy. Pokud CUBE vydrží na jejím repertoáru delší dobu, určitě si ho zase někdy nenechám ujít a kdo ví, třeba se jednou těch návštěv také ani nedopočítám, jako už se nikdy nedopočítám, kolikrát jsem už vlastně viděl Kouzelný cirkus – prsty obou rukou by mi na to nejspíš už nestačily. Podle vřelého potlesku i hlasitých obdivných výkřiků ze sálu se zároveň domnívám, že podobné nadšení z představení jako já i můj přítel sdílela i většina přítomných návštěvníků.

 

 

 

 

Praha, 5.2.2022

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/cube-laterna-magika-1520264