V. Bořkovec, B. Pokorná, K. Kříček, V. Havelka: LOGIKA CHAOSU - trochu jiná recenze

 

NoD, Dlouhá 33, Praha 1, 6.2.2022 v 19:30

 

Námět: Vilma Bořkovec, Barbora Pokorná a kolektiv
Hudba: Kryštof Kříček, Václav Havelka
Libreto a režie: Vilma Bořkovec
Scénografie: Anna Pospíšilová
Choreografie: Helena Štávová Ratajová
Kostýmy: Vojtěch Hanyš

Hrají: Milan Vedral, Eliška Gattringerová, Raman Hasymau, Eva Esterková, Martin Vodrážka

 

Letošní festival OPERA 2022 pokračoval dalším projektem pod názvem Logika chaosu, který je z dílny neziskového spolku nadšených mladých profesionálních umělců RUN OPERUN, jenž si klade za cíl rozšířit možná ne příliš populární operní žánr mezi lidi a do jejich běžného života, jak sám uvádí na svých webových stránkách. Svá vystoupení uskutečňuje v různých nečekaných prostředích, aby dokázal, že opera není jen záležitost pro snoby, přičemž například vyzývá, aby se lidé přišli na vlastní oči a uši přesvědčit, jak se klasické hudební těleso dělá punkově! A to je myslím i poměrně výstižná charakteristika jeho představení, včetně toho, o němž se chystám právě referovat a které se uskutečnilo v experimentálním prostoru NoD. Mnohým je toto zařízení asi známější pod názvem Roxy, nicméně sám jsem tam dosud ještě nikdy nebyl, o to jsem byl tedy zvědavější.

 

Jedná se, alespoň podle plánku na webu, o hodně členitý prostor s řadou oddělených místností, přičemž samotné vystoupení se konalo v divadelním sále v 1. patře, do kterého se vchází po zajímavých hnědě lakovaných a mírně točitých dřevěných schodech, ovšem musí se ještě nejdřív projít restaurací s barem, kde si mnozí návštěvníci rovnou zakoupili nápoje ve sklenicích s brčkem, aby mohli dodržovat i během hodinového představení svůj navyklý pitný režim. Proč ne, podobně se občerstvení konzumuje třeba i v poetické vinárně Viola, i když tam si z toho důvodu mohou návštěvníci odložit své nápoje na stolky, u kterých sedí, tady si je musí držet v ruce na poměrně těsných židlích a dbát tak na to, aby při konzumaci třeba nepotřísnili své sousedy. To je ale běžné i v multikinech, kde se také kultura filmová prolíná s popcornovou kulturou stolování, takže zejména mladším generacím už to asi ani nijak zvláštní nepřijde. Nakonec už v Mozartových dobách se prý během operních představení obecenstvo normálně občerstvovalo a opera tak byla mnohem lidovější, než v ní začaly časem převládat snobské rituály.  Možná jsme tak i svědky jistého demokratizačního návratu ke kořenům i v tomto poměrně specifickém kulturním žánru.  

 

Prostor divadla se dá zřejmě podle potřeby různě přestavovat, v našem případě byla plocha jeviště prakticky uprostřed a kolem něj byly na praktikáblech kolem dokola umístěny řady židlí se stupňovitou elevací, takže účinkující vystupovali jakoby v jakési vnitřní aréně. S jedním z mých hudbymilovných kamarádů jsme si dali sraz už čtvrt hodiny před začátkem, abychom si mohli včas vybrat pěkná místa, jelikož vstupenky nebyly číslované, ale protože druhý hudbymilovný kamarád se vracel zpožděným vlakem z Karviné, přičemž měl u sebe i vstupenku pro svou kamarádku, museli jsme ještě čekat na její příchod, abychom ji mohli také na představení včas nějak „propašovat“. Naštěstí jsem u vchodu do sálu zahlédl hlavní organizátorku festivalu, které jsem situaci vysvětlil, takže jsme byli ochotně a bez problému vpuštěni dovnitř všichni tři. Většina míst už ale byla obsazena, takže na nás víceméně zbyly čtyři volné židle v první řadě těsně u jeviště, na němž byla v rozích umístěna křesla pro účinkující a pár jakýchsi odkládacích kostek či stolečků, na nichž kývali hlavami malí plyšoví psíčci, kteří ale jinak žádnou zvláštní roli v představení neměli, byly to spíš jen takové dekorace pro zpestření. Jednu z kostek i s psíčkem dokonce jeden nepozorný návštěvník při své zbrklé cestě přes jeviště do diváckého prostoru převrhl a neobratně se ji pak snažil znovu nainstalovat do původní polohy, přičemž psíka na ni položil jen tak halabala na bok, což jedna pozorná slečna z pořadatelského týmu hbitě napravila a divadelní rekvizity tak zase získaly zpět svou dočasně ztracenou výtvarnou kompozici.    

 

Těsně před tím, než se mělo s mírným zpožděním začít, se náhle ve vchodu do sálu zjevila postava našeho kamaráda, který se intenzivně rozhlížel, zda nás někde neuvidí. Zuřivě jsme na něj začali všichni tři mávat, takže nás brzy zaregistroval, prošel úhlopříčně přes jeviště přímo k nám a mohlo se rovnou začít. Jenom nás udivilo, že vzdálenost zhruba 1,5 kilometru z Hlavního nádraží do divadla NoD dokázal pěšky urazit asi za 10 minut. Už ale nebyl čas se ho na to ptát, protože z jednoho z křesel na jevišti se ozval opravdu silný hlas poněkud korpulentnější mladé operní pěvkyně, která spustila svůj part tak naléhavým a expresivně laděným tónem, až jsme sebou mnozí trhli a někteří jsme se začali i smát, jak to bylo překvapivé. Její entrée bylo opravdu hodně sugestivní. Doprovodnou elektronickou hudbu současně obstarávali dva muzikanti, členové kapely Please The Trees – jeden na elektrickou kytaru a druhý na jakýsi syntetizátor, či co. Postupně pak své party zpívali i další dva zpěváci a jedna zpěvačka, pátý účinkující svá slova spíše deklamoval. Ten představoval hostitele, jenž pozval k sobě na večírek čtyři návštěvníky, kteří se spolu u něj setkali poprvé v životě, a každý z nich se postupně zcela charakteristicky projevuje tím, co zpívá. Zatímco ona první zpěvačka je neskutečně nervní a vnitřně viditelně neklidná a rozpolcená, svým exaltovaným hlasem i nervózní mimikou se naopak snaží všechny přesvědčit o tom, že je naprosto v pohodě, což působí až komicky a diváci se tím také evidentně baví. Všichni čtyři se ve svých sólech postupně střídají a víceméně nezávisle na ostatních vedou donekonečna se opakující tytéž monology, jež nijak nenavazují na to, co sdělují ostatní, což působí dost absurdně svou sebezahleděností každého z nich. Vlastně jde o jakési hudební absurdní divadlo, které je prošpikované kvalitním operním zpěvem v ryze současném provedení a neméně kvalitní hudbou, která nejen skvěle podtrhuje onu zvláštní atmosféru, ale místy působí až meditativně, aby se vzápětí vzepjala do jakési rockové vybičovanosti. Byl jsem přitom až překvapený, jak dobře k sobě tyto dvě složky – operní zpěv a elektronická hudba – pasují.

 

V programu se uvádí, že inscenace zkoumá, jaký vliv mohou mít malé neurotické poruchy, obsese a strach na běžné společenské situace. Sám bych to přímo zkoumáním asi nenazval, působilo to na mě spíš jako taková reflexe současné společenské situace, kdy si už lidé v podstatě odvykli vést spolu skutečný dialog a uchylují se pouze k vlastním monologům, aniž by byli ochotni zamýšlet se nad odlišnými stanovisky, pocity či prožitky druhých nebo je dokonce jen vnímat. Řečeno s filmovou klasikou, tvůrci zde nastavují společnosti zrcadlo.

 

Celou inscenaci, kdy si postavy čas od času vyměňují svá místa, rozdělují na jednotlivé části jakási intermezza, kdy všichni na vyzvání hostitele spolu tančí na velmi rytmickou hudbu, takže divák se nestačí tím neustálým omíláním jednotlivých sólových výstupů začít nudit a představení se tak nestane příliš monotónním a získá i nezbytný švih. Místy jsem se dokonce přistihl, jak si do taktu s chytlavou hudbou i podupávám nohama či poklepávám prsty. Na závěr se pak ještě všichni účinkující (kromě hudebníků a „hostitele“) převléknou do bizarních zvířecích kostýmů a za hudebního doprovodu se položí zády na zem, až se nakonec zhasne a rozhostí se ticho a tma. Znejistělí diváci pak až po několika sekundách pochopí, že už je asi konec, a začnou nadšeně tleskat. Na rozdíl od klasických operních inscenací zde převážnou většinu obecenstva tvořili spíš mladí lidé, možná i proto bylo přijetí skutečně hodně vstřícné a na účinkujících bylo znát, jak je taková nadšená reakce těší. Ale myslím si, že i řada nás starších si u této inscenace přišla na své. Zařazení podobných experimentálních projektů do festivalového programu považuji za skvělý nápad a myslím si, že to zároveň i bourá jisté bariéry mezi vážnými a tzv. lehčími žánry. Možná je to i cesta, jak mladí mohou přijít na chuť opernímu zpěvu, a naopak my starší abychom se nebáli otevřít se i moderním proudům a stylům. Mnohem důležitější než dělení na hudbu vážnou a lehčí je podle mě dělení na hudbu dobrou a špatnou. A zde jsme byli svědky nejen té dobré, ale dokonce vynikající.

 

Po skončení kamarádi zůstali ještě v přilehlém baru, zatímco já pospíchal domů za přítelem a z toho titulu jsem se s nimi rychle rozloučil, abych byl u šatny mezi prvními, což se mi skutečně i podařilo. Až následně jsem se pak dozvěděl, že jeden z kamarádů se po představení ještě i zapovídal s některými účinkujícími, s nimiž se k mému překvapení dokonce z dřívějška znal. A tak jsem se kuloárně dozvěděl, že pro operní pěvce byla spolupráce na představení dost náročná, protože si své pěvecké výstupy museli skládat za pochodu sami, přičemž běžně jsou zvyklí dostat už hotové party předem rozepsané v notách. Zde to ale údajně ani jít nemohlo z poměrně prostého důvodu – hudebníci, uvedení zároveň jako autoři hudby, údajně noty ani neznají. Však Beatles snad taky noty neznali a jakou díru do světa udělali! I v tomto případě je tedy důležitý v prvé řadě samotný výsledek vzájemné spolupráce – a ten je dle mého přímo výtečný! Dotyčnému kamarádovi se představení také líbilo, ale znovu by prý už neměl potřebu ho opakovaně vidět. Přiznám se, že já bych si ale klidně říct ještě jednou dal.  

 

 

 

 

Praha, 8.2.2022

 

http://www.festival-opera.cz/#program