Maurice Ravel: ŠPANĚLSKÁ HODINKA – trochu jiná recenze

 

OPERA STUDIO PRAHA, Venuše ve Švehlovce, Praha 3, 13.2.2022 v 19:00

 

Režie: Eliška Mervartová
Dirigent: Sébastien Bagnoud 

Scéna a kostýmy: Zita Miklošová

 

Conception: Anita Jirovská

Torquemada: Vít Šantora

Gonzalve: Jan Maria Hájek

Ramiro: Rostislav Florian

Don Iñigo Gomez: Kornél Mikecz

 

Festival Opera 2022 pokračoval dalším projektem, který dává prostor umělcům mimo velká kamenná divadla. Opera studio Praha je nezisková organizace, jejímž cílem je podporovat mladé profesionální umělce na začátku jejich kariéry ve spolupráci s českými a zahraničními kolegy, čímž získávají možnost se prezentovat na veřejnosti i v divadlech. Bohužel i tentokrát částečně zaúřadoval covid, proto musela být zrušena jedna plánovaná část večera, a sice opera současného skladatele Jaroslava Krčka Šaty, které svět neviděl. Naštěstí se ale mohla odehrát alespoň jednoaktová opera slavného impresionistického skladatele Maurice Ravela Španělská hodinka, kterou autor složil na libreto podle předlohy G. Bocaccia v roce 1904 jako první ze svých dvou operních děl. Libretista Franc-Nohain se uvolil napsat pro Ravela libreto až po velkém zdráhání teprve poté, co mu skladatel zahrál první hudební ukázky. O téma měl Ravel tak velký zájem i proto, že sám měl velkou zálibu v mechanických a hracích strojích.

Do Venuše ve Švehlovce jsem vyrazil opět se dvěma hudbymilovnými kamarády, z nichž jeden už stejnou operu viděl před pár lety v milánské La Scale a moc se mu tam líbila. V tomto netradičním divadelním prostoru jsem se tak ocitl v krátké době již podruhé, ovšem tentokrát jsem ho zažil z jiné perspektivy. Zjistil jsem totiž, že minule jsme vlastně seděli pod jevištěm a zády k němu směrem k prostoru přízemního hlediště, v němž se hrálo. Tentokrát ale bylo uspořádání již klasické, takže těsně pod vyvýšeným jevištěm byly rozestaveny notové pultíky pro komorní orchestr a před orchestrem pak pokračovalo v přízemí několik řad židlí pro návštěvníky. Musím ale poznamenat, že minulé netradiční uspořádání se mi líbilo víc, protože prostor divadla tím získal charismatičtější atmosféru, kterou jeho značná omšelost a vybydlenost dokonce umocňovala. Tato rafinovaná přednost se tentokrát vytratila a oproti zavedeným divadlům tak zůstal spíš už jen pocit jakési zanedbanosti, když se vizuálně příliš neuplatnila ani ona výjimečná art-decová architektura. Na druhou stranu jsem se tak ale mohl naplno soustředit na samotné představení.

Dosud jsem myslím nikdy žádnou impresionistickou operu neviděl, tak jsem byl docela zvědavý, jak se tento hudební směr snese právě s operním žánrem, a pro jistotu jsem si na Wikipedii vyhledal i něco o opeře samotné, abych se na ni předem připravil. Musím se přiznat, že nejsem úplně příznivcem komického žánru opery buffa, stejně jako v činohře například komedie dell arte, neboť tento druh humoru není zrovna mým šálkem kávy. Proto ani stručný obsah, kdy se znuděná manželka hodináře snaží svého muže podvést postupně se třemi milenci za naprosto absurdních a nepřirozeně vykonstruovaných situací, ve mně přílišné naděje nevzbuzoval. Na druhou stranu jsem doufal, že mi to vynahradí samotná hudba, což je koneckonců běžné i u řady jiných oper, kdy není zase až tak výjimečné, že krásná hudba doprovází vcelku slaboduchý děj. Návštěvnost byla i tentokrát poměrně vysoká, přičemž v hledišti byli diváci prakticky všech věkových kategorií.

Po obvyklém uvítání diváků ředitelkou festivalu Lenkou Šaldovou, která omluvila částečné zrušení programu, což v dnešní době všichni vzali se vstřícným porozuměním, ba možná i s vděčností, že se neruší úplně všechno, nastoupil ke svým pultíkům zhruba 12 až 14členný orchestr i s dirigentem Sébastienem Bagnoudem, který pochází ze Švýcarska a je spoluzakladatelem Operního studia Praha. Na všechny hráče, respektive hráčky, jsem ze třetí řady ani pořádně neviděl, protože židle v hledišti tentokrát neměly žádnou elevaci, proto uvádím jen přibližný odhad. Viditelně mezinárodní složení orchestru bylo pestré jak etnicky, tak genderově, jen věkově odpovídalo spíš mladším kategoriím. Po krátké předehře se na jednoduché scéně, která představovala interiér malého hodinářského krámku ve španělském Toledu, začali postupně objevovat protagonisté opery – hodinář, jeho žena a tři její nápadníci. Nemá smysl popisovat děj, ale musím i přes svou původní skepsi uznat, že všichni sólisté jeho komičnost dokázali dobře vyjádřit nejen zpívaným textem, který byl v českém překladu promítán nad jevištěm, ale především svými záměrně přehrávanými gesty a mimikou, což bylo naprosto v souladu se ztřeštěně absurdním charakterem toho, co se na jevišti odehrávalo. A právě i toto herecké snažení účinkujících mě tentokrát do děje vtáhlo téměř rovnocenně s hudbou i zpěvem a představení se mi tak jako celek docela líbilo. Rozhodně víc, než jsem původně očekával. Kdesi vzadu v obecenstvu se dokonce každou chvíli hlasitě projevoval výbuchy smíchu nějaký pán (možná nebyl ani úplně sám) a dával tak všem přítomným najevo, že je mu tento druh humoru mimořádně blízký a že se baví takříkajíc přímo královsky. Přiznám se, že jsem se tentokrát občas některým povedeným výstupům zasmál pro sebe i já, na čemž možná kromě účinkujících měla svůj podíl i hudba Maurice Ravela, která zřejmě onu komičnost vhodně podtrhovala, nevím. Každopádně jsem byl spokojený i s výkonem orchestru a všech zpěváků, představení mi připadalo dostatečně svižné, rozhodně jsem se při něm vůbec nenudil. A přestože se režijně nedá mluvit o něčem vysloveně překvapivém a revolučním, myslím si, že jednadvacetiletá režisérka Eliška Mervartová odvedla při svém režijním debutu poctivou a kvalitní práci.  

Stěží bych tak této inscenaci mohl něco vysloveně vytknout. Asi na rozdíl od mých hudbymilovných kamarádů, což jeden z nich, vida mou spokojenost, vyjádřil uštěpačnou otázkou – „tobě se to Pepo určitě líbilo, že?“. Odpověděl jsem bez váhání, že samozřejmě ano, protože se nijak nestydím za to, že nejsem žádný hudební znalec a vnímám každé představení jen prizmatem svého diváckého zaujetí. A to tentokrát dostalo vše, co je mu příjemné, a možná i o něco víc, než jsem předem čekal. Ten z kamarádů, který už tuto operu kdysi viděl v La Scale, jen poznamenal, že tam se smál od začátku až do konce, kdežto tady neměl skoro čemu, a jen se divil tomu veselému pánovi vzadu v publiku, čemu že se to vlastně mohl neustále tak pochechtávat on. Inu, proti gustu žádný dišputát, jak občas rád poznamenávám i tady na Literu, pokud se konzumenti toho či onoho zdejšího díla někdy neshodnou v názoru na jeho kvalitu. Podle víc než vřelého ohlasu diváků v sále při závěrečném potlesku a několikerém vyvolání šťastných umělců na scénu jsem ale tentokrát evidentně patřil k velké většině spokojených návštěvníků, přičemž mí kamarádi tak zůstali spíš nepatrnou menšinou operních fajnšmekrů, kteří skoro na všem vždycky najdou cosi, co jim není dost po chuti. To si pak ale pro sebe vždycky říkám, jak je vlastně fajn, že hudebnímu (ani jinému) umění vůbec nerozumím, a můžu si ho tak často alespoň pořádně doopravdy vychutnat a užít. A popřál bych to pokud možno i všem ostatním, kteří mají rádi nejen holky a vdolky, ale i jakékoliv kulturní osvěžení ducha v jakémkoli druhu umění.

 

 

 

 

Praha, 14.2.2022

 

http://www.festival-opera.cz/#program