Stephen Temperley: KRÁSNÁ VZPOMÍNKA – trochu jiná recenze

 

Divadlo Ungelt, Praha, 14.2.2022 v 19:00

 

Režie a scéna: Martin Čičvák

Kostýmy: Alena Schäferová

 

Cosma McMoon: Ondřej Brousek

Florence Foster Jenkinsová: Bára Štěpánová

 

Když mi přišla do mailu valentýnská nabídka z Divadla Ungelt na dvě vstupenky za cenu jedné na představení Krásná vzpomínka, bral jsem to jako vhodnou příležitost podarovat příteli něco k svátku zamilovaných, i když tuto jeho importovanou americkou verzi jinak zpravidla neslavíme. Proč ale nevyužít příležitost – příběh bohaté Američanky, milovnice hudby a mecenášky, která svou vášní pro vlastní nekritické uplatnění coby sopranistky navzdory skutečnosti, že postrádala hudební sluch, nevědomky bavila své okolí a posléze i veřejnost, jsem znal již z filmového zpracování pod názvem Božská Florence. Jde o příběh skutečně kdysi žijící a populární Američanky, která byla zcela nesebekritická a zároveň neotřesitelně sebevědomá a jako jediná neslyšela, že zpívá směšně disharmonicky. Lidé ji brali jako podivínskou kuriozitu a na jejích soukromých i veřejných koncertech se poťouchle na její účet bavili, což si ona sama ovšem vykládala jako spontánní obdiv a považovala se za velkou hvězdu. Vlastně jí ve své době i byla, i když jinak, než si myslela a přála. Její osobnost inspirovala k napsání různých divadelních her víc tvůrců, přičemž každý své dílo pojal trochu jinak s většinou velkou mírou vlastní přidané fabulace, včetně již zmíněného filmu. Nejvíc se k jejímu skutečnému příběhu přiblížil právě Stephen Temperley, ačkoliv svou hru označil za fantazii, nikoliv životopisnou záležitost. Osobnost Florence Jenkinsové zprostředkoval především skrz vnímání jejího korepetitora Cosmy McMoona, který ji doprovázel 18 let na klavír při jejích recitálech, a který je tak ve hře zcela rovnocennou postavou. Zatímco Florence si nikdy žádné pochybnosti o sobě nepřipouštěla, nadaný klavírista Cosma trpěl stálými frustracemi z toho, že spolu s ostatními předstírá, že je Florence kvalitní zpěvačkou, protože mu zajišťovala dobré živobytí, přičemž časem se s ní i osobně spřátelil a svým způsobem ji i ochraňoval před všemi, kteří se na její účet škodolibě bavili. Jako vhodný dárek pro přítele se mi toto představení zdálo i proto, že ani on neoplývá dobrým hudebním sluchem a přitom si rád občas prozpěvuje. Na rozdíl od Florence si je však svého handicapu vědom, tak si zpívá při reprodukované hudbě hlavně tehdy, když si myslí, že ho neslyším. A naopak já, když ho někdy zaslechnu, jsem k němu otevřený (možná až zbytečně krutě) a nesnažím se mu namluvit, že zpívá úchvatně. Návštěvu tohoto představení jsem bral tak trochu i jako satisfakci pro něj za to, že projevil ochotu se mnou letos navštívit pět představení v rámci festivalu OPERA 2022, což je z jeho strany v podstatě nemalá osobní oběť přinesená na oltář našeho téměř dvacetiletého vztahu. Tak abych se mu odvděčil alespoň trochu něčím víc odlehčeným. Navíc jsem předpokládal, že ho naláká i jméno Báry Štěpánové, což se také stalo, a tak jsme se v pondělí večer vypravili do Ungeltu.

 

Malé divadélko v historickém centru Prahy na Starém Městě bylo vyprodané do posledního místečka, přičemž pátá řada, v níž jsme měli svá místa, patří už k těm zadním, i když i z ní by se daly ještě málem počítat plomby účinkujícím, když pořádně otevřou ústa. Zkrátka herci zde navazují s diváky bez nadsázky doslova intimní kontakt, což jistě přidává tomuto téměř klaustrofobnímu sklepnímu prostoru zvláštní přitažlivost. A je třeba zároveň podotknout, že repertoár divadla je i zárukou docela kvalitní dramaturgie, ještě nikdy jsem tu snad neviděl nic, co bych mohl označit za slaboduchou komerci pro ty nejméně náročné (což je bohužel většina) diváky. I když i zde se dávají většinou odlehčené kusy, vždycky ale mají svou úroveň a jistou hloubku, která svádí i k zamyšlení.

 

Ve filmovém zpracování příběhu Florence Jenkinsové se to hemží, alespoň pokud si to vybavuji, všelijakými opulentními dýchánky bohaté smetánky a na ni nabalených týpků, i koncertními vystoupeními pro velký počet diváků. Byl jsem proto zvědav, jak bude vypadat toto komorní zpracování pro pouhé dva herce. Role zpěvačky je navíc mimořádně náročná i pěvecky, protože zpívat slavné a těžké operní árie přesvědčivě falešně tak, aby to znělo opravdově a divák se při tom i náležitě bavil, je úkol pro herečku, která má ve skutečnosti dobrý hudební sluch a umí se svým hlasem i patřičně nakládat. O Ondřeje Brouska jsem v tomto případě strach neměl, protože to je skutečně zdatný a osvědčený hudebník, takže role doprovodného klavíristy a parťáka Florence je pro něj jak stvořená.

 

V hledišti se sešla pestrá směsice návštěvníků téměř všech věkových kategorií, snad s výjimkou té nejmladší, která by asi podobný humor stejně ještě ani nedokázala náležitě ocenit, protože i ty nejslavnější operní árie asi málokterý teenager vůbec kdy zaslechl. Do děje nás nejdřív uvedl od pianina za podkresového vybrnkávání Cosmovy vlastní melodie jeho představitel Ondřej Brousek, který si zavzpomínal, jak se vlastně stalo, že v existenční nouzi přijal angažmá u bohaté mecenášky umění, která se sama rozhodla stát se slavnou zpěvačkou, neboť byla naprosto skálopevně přesvědčena o svém mimořádném talentu, který ovšem existoval jen v jejích snech a fantazii. Posléze se na scéně objevila i Florence v podání Báry Štěpánové, aby nám předvedla jeden ze svých slavných operních kousků a udělala to s takovým temperamentem a vypjatým sebevědomím, a zároveň tak zněle a falešně, že to diváky v sále až ohromilo, za což také okamžitě sklidila bouřlivý potlesk. Bylo tak od počátku jasné, že karty pro tohle představení jsou rozdány kvalitně a že nudit se s největší pravděpodobností nebudeme.  Podrobně nemá smysl celý děj ani popisovat, ostatně leccos jsem už stačil naznačit, spíš bych chtěl tedy zdůraznit, že oba aktéři ve svých rolích opravdu excelovali a že to mezi nimi neustále jiskřilo, když Ondřej Brousek odpovídal na samolibá, ale upřímně míněná nesebekritická prohlášení Florence, ať už ironickými nebo odevzdanými poznámkami, přičemž kličkoval před jejími výzvami, aby k ní byl naprosto upřímný, jak zajíc před myslivci na honu. Časem se jeho vyhýbavé odpovědi stávaly spíš soucitnými než vysloveně vypočítavými, což dávalo celému představení i jakýsi sympaticky laskavý rozměr, byť jsme se na účet výtečně ztvárněné Florence i tak všichni dobře bavili.

 

O přestávce si přítel koupil v přilehlém baru dvojku bílého, ale protože si k tomu nechtěl sednout, vyšli jsme po strmých schodech nahoru na dvůr ve vnitrobloku na čerstvý vzduch, protože kdybychom zůstali trčet v členitých a těsných vnitřních prostorách divadla, tak bychom jen překáželi při korzování ostatních návštěvníků. Vína jsem si od přítele ze zvědavosti také trošku usrknul, abych otestoval jeho kvalitu, ale už podle čpavě drsného buketu bylo znát, že jde o levnou rozlévanou variaci, byť 69,- Kč za dvě deci zase tak úplná láce není, ovšem na pražské divadelní poměry to ani není nic, co by přesahovalo běžné ceny. Přítel mi prozradil, že v baru zahlédl partnera Báry Štěpánové, bubeníka z kapely Lilly Marlen, na jejíž koncerty občas chodíme do Malostranské besedy, a kde jsme naopak zase párkrát mezi návštěvníky zahlédli Báru Štěpánovou. Je tedy sympatické, že se oba umělci takto vzájemně podporují návštěvami představení toho druhého, což zvláště na Valentýna působilo opravdu mile a příhodně. Tento bubeník prý vzápětí odběhl kamsi do zákulisí se skleničkou sektu, takže drobný valentýnský přípitek se zřejmě odehrál i tam.

 

Po dvacetiminutové přestávce jsme se opět vrátili na svá místa, abychom sledovali další odvíjení příběhu. Vše pokračovalo v podobném duchu, jen to postupně gradovalo, jak narůstala pochybná „sláva“ hlavní hrdinky, která vyvrcholila v jejím posledním galakoncertu ve vyprodané prestižní Carnegie Hall. Během něj se Bára Štěpánová zaskvěla hned několika neuvěřitelně zprzněnými slavnými operními áriemi, za něž od nás sklízela ohromný potlesk. Zároveň se na každou z nich odběhla převléknout do nové opulentní a všelijak kýčovitě nazdobené róby či divadelně působícího kostýmu a zvládala to s nepředstavitelnou hbitostí, jak je střídala rychle po sobě v krátkých intermezzech, které vyplňoval sugestivně vzrušenými komentáři Ondřej Brousek. Bizarností převleků i expresivně přehrávanými gesty operní primadony přiváděla Bára Štěpánová diváky k ještě většímu bujarému veselí. Samotný konec už ale vyzněl zároveň i poněkud hořce, aby celý kus nepůsobil jen jako pouhá fraška či taškařice, což považuju také za doklad toho, že oba protagonisté své role dokonale zvládli. Vše završila závěrečná Gounodova Ave Maria, kterou se už Bára Štěpánová snažila zazpívat čistě, aby ukázala, že zpívat ve skutečnosti umí. Sice to tedy zrovna bezchybný operní přednes také nebyl a leccos by se mu také dalo vytknout, nicméně všichni diváci tuto záměrnou pointu hry přijali naprosto vstřícně a závěrečný potlesk pak neměl konce, což si oba umělci při několikerém vyvolání na scénu zjevně užívali. A představení jsme si užili i my s přítelem, já si jen v duchu dal předsevzetí, že už se mu nikdy nebudu za jeho falešné zpívání smát, abych ho od něj zbytečně neodrazoval. Jen abych to při své štíří povaze skutečně vydržel.

 

Z divadla jsme pak odcházeli mezi prvními (přítel se asi v těsném prostoru u šatny při své štíhlosti dobře zorientoval), ovšem u vrat z vnitrobloku do ulice už postával větší hlouček lidí, protože byla zamčena. Důvod byl prostý - s divadlem sousedí i malý hotýlek a na zmíněných vratech je pro jeho hosty vylepeno důrazné upozornění, aby je za sebou večer důsledně zamykali. Což nějaký disciplinovaný klient tedy před koncem představení kolem půl desáté skutečně udělal.  Kdosi z návštěvníků se ale do divadla vrátil pro pomoc, takže za pár minut se mezi námi objevil právě sympatický partner Báry Štěpánové a po chvilkovém chrastění klíči se mu podařilo vrata s úsměvem odemknout, za což od nás sklidil uznání a vděk. No a po půlhodině už jsme byli tramvají doma, abychom za Valentýnem a příjemnými dojmy z představení ještě udělali sladkou tečku v podobě medovníku.

 

 

 

 

Praha, 15.2.2022

 

https://divadloungelt.cz/repertoar/prave-hrajeme/krasna-vzpominka/