Leoš Janáček: VĚC MAKROPULOS - trochu jiná recenze

 

Divadlo J. K. Tyla (Plzeň) v Národním divadle, 6.3.2022

 

Dirigent: Norbert Baxa

Režie: Martin Otava

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Dana Haklová

Videoprojekce: Petr Hloušek

 

Emilia Marty: Ivana Veberová

Albert Gregor: Philippe Castagner

Vítek, solicitátor: Tomáš Kořínek

Krista, jeho dcera: Magdaléna Heboussová

Jaroslav Prus: Jiří Kubík

Janek, jeho syn: Jan Maria Hájek

Doktor Kolenatý, advokát: František Zahradníček

a další

 

 

Plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla přivezlo na letošní festival OPERA 2022 inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos, kterou skladatel zkomponoval na námět ve své době velice slavné a často uváděné Čapkovy hry. Propojení těchto dvou jmen je pro mě zvlášť přitažlivé, protože oba velikáni z mého pohledu představují to nejlepší ve svém oboru nejen u nás, ale i ve světovém měřítku. Dnes už je přitom nejspíš světově proslulejší Janáčkova opera než původní Čapkovo drama – Janáček se tématu zmocnil opravdu kongeniálně a předložil milovníkům umění skutečnou esenci spojení hudby a divadla. Jeden z mých hudbymilovných kamarádů, s nímž jsem se tentokrát na představení vydal, už stejnou inscenaci viděl loni při její podzimní premiéře v Plzni a velice si ji pochvaloval, čímž mě k jejímu sledování v prakticky vyprodaném Národním divadle ještě víc navnadil.

 

A skutečně – už při předehře se blýskl orchestr jejím nesmírně živým a dynamickým provedením. Rovněž scéna osvědčeného Daniela Dvořáka je velice povedená – sice je téměř klasicky názorná, žádný vyslovený minimalismus, ale zároveň působí velmi moderně a promyšleně pracuje také s řadou symbolických náznaků. Výborně si rozumí i s videoprojekcí, složenou z řady souběžně promítaných obrazů z několika projektorů, a jejím leitmotivem je proplétající se pohyb několika ciferníků převzatých z pražského orloje, což výstižně symbolizuje propojení několika časových rovin v této inscenaci – vždyť slavná operní diva Emilia Marty má ve skutečnosti už 337 let a zažila osobně to, co je pro ostatní protagonisty již jen mlhavou historií.

 

Po předehře se začal na scéně odvíjet známý děj na pozadí stoletého soudního sporu, při jehož příležitosti se Emilia Marty, narozená v době Rudolfa II. jako Elina Makropulos, snaží získat návod na výrobu elixíru života, který její otec kdysi vyrobil na objednávku právě císaře, musel ho však nejprve vyzkoušet na své šestnáctileté dceři. Po třech staletích se ale jeho účinek začíná vytrácet, a přestože Emilia Marty je již životem naprosto zcyničtělá a emočně otupělá, na svém životě stále ještě lpí a je odhodlána se návodu, který je uložen v pozůstalosti jednoho z jejích bývalých milenců, za každou cenu zmocnit. Tento příběh byl Čapkovi velkou příležitostí k zamyšlení se nad smyslem lidského života a touhy po věčném mládí a zároveň k rozehrání různorodé psychologie a motivací jednotlivých postav. A Janáček pak dokázal toto složité předivo převést geniálně do hudební řeči, která je plná emocí a vzrušených momentů, což dává celému dramatu ještě větší hloubku a strhující ráz. Všichni sólisté se se svými rolemi vyrovnali skvěle nejen po pěvecké, ale i po herecké stránce, takže moje pozornost ani na chvíli neochabla a nechal jsem se tak do příběhu opravdu plně vtáhnout.

 

O přestávce mě pak kamarád pozval na sklenku červeného, při níž jsme si libovali, že jsme svědky opravdu nevšedního operního zážitku. Kamarád mi přitom vysvětloval, jak je Janáček svým hudebním jazykem naprosto jedinečný a jak na rozdíl od ostatních významných skladatelů vlastně nenavázal na žádný předchozí hudební styl, ale vytvořil naprosto vlastní originální hudební výraz. A jak je i v této opeře znát krásně zřetelné střídání harmonických a disharmonických pasáží, což vytváří neskutečné napětí a zároveň to klade nesmírně vysoké nároky na kvalitní interpretaci. Není tak divu, že Janáček patří v současné době k nejhranějším a nejrespektovanějším světovým operním skladatelům. Během této debaty se k nám přitočil na chvíli můj kolega, který tradičně pomáhá při některých organizačních záležitostech festivalu, a na můj dotaz, jak se mu toto představení líbí, s potutelným úsměvem diplomaticky odpověděl, že je vidět, že čeština není úplně vhodný jazyk pro operu a že na Věc Makropulos se vydal s manželkou hlavně proto, že jim časově nevychází původně plánovaná návštěva Figarovy svatby. Což byl vlastně názorný příklad toho, jak si Janáček stále ještě složitě hledá cestu k českým příznivcům opery. Inu, doma není nikdo prorokem, i když přijetí Janáčka naším operním publikem se v posledních dekádách rok od roku přeci jen vytrvale zlepšuje. S kamarádem jsme se shodli, že koneckonců i každý z nás si musel na Janáčka také nějakou dobu zvykat, než jsme si ho doslova zamilovali.

 

Když už se po přestávce všichni zase usadili na svá místa, nějak dlouho se nic nedělo, takže kamarád poznamenal, že je zřejmě nějaký technický problém. A sotva to dořekl, vyšla před oponu ředitelka festivalu Lenka Šaldová, a vysvětlila divákům, že se porouchala jedna z kamer, takže plzeňští budou muset odehrát druhou část v trošku ochuzenějším vizuálním ztvárnění, než na jaké jsou doma zvyklí. A poprosila nás o pochopení, protože každý převoz podobně technicky náročné inscenace mimo její domovský prostor s sebou nese podobná rizika. Na znamení toho, že se nenecháme tímto detailem nijak rozhodit, jsme všichni zatleskali a představení mohlo pokračovat závěrečným třetím dějstvím. Musím se přiznat, že jsem žádné vizuální ochuzení scény stejně nepostřehl a že nebýt zmíněného intermezza, vůbec bych se s vámi o tento detail ze zákulisí ani nemohl podělit. Zkrátka opera se dohrála ve stejně skvělém a strhujícím tempu a provedení jako její první část, a všichni účinkující i celý realizační tým sklidili na závěr bouřlivý potlesk nadšeného obecenstva. Tentokrát jsem pro zajímavost počítal při děkovačce i jednotlivé opony a došel jsem až k číslu čtyři, což myslím hovoří dostatečně o tom, že plzeňští u pražského publika skvěle zabodovali. Věc Makropulos se tak nepochybně zařadí k ozdobám letošního festivalu OPERA 2022!

 

 

 

Praha, 7.3.2022

 

http://www.festival-opera.cz/#program