Tomáš Hanzlík: PIRÁTI – trochu jiná recenze

 

 

ENSEMBLE DAMIAN, Venuše ve Švehlovce, Praha 3, 20.3.2022 v 19:00

 

Libreto: Milan Šedivý

Režie: Tomáš Hanzlík, Marek Řihák

Kostýmy: Tomáš Hanzlík, Vendula Johnová

 

Bertocci, bohatý obchodník z Benátek: Jiří Poláček

Viola, dcera na vdávání: Helena Kalambová

Ali – islámský pirát: Bedřich Lévi

Dorilla, pirátova holka: Adriana Žigmundová

Giovanni, ženich Violin: Raman Hasymau

 

Skladatel Tomáš Hanzlík je se svým olomouckým souborem Ensemble Damian pravidelným účastníkem festivalu OPERA a zpravidla přiváží zajímavé rekonstrukce barokních oper, kdy dochované fragmenty často doplňuje sám vlastní kompozicí. Vždy své inscenace ale zároveň obléká do moderního scénického hávu při zachování toho podstatného z jejich barokní atmosféry. Typická pro ně bývá humorná nadsázka, propracovaná choreografie, hravost a barevnost kostýmů, přičemž vždy dociluje velmi vstřícného přijetí publikem, které se při těchto představeních dobře baví.

 

Nejinak tom u bylo i při letošním předvedení opery Piráti v art-decovém sále Venuše ve Švehlovce, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát se nejednalo o rekonstrukci nějaké staré barokní opery, ale o zcela nové původní dílo, k němuž si Hanzlík hudbu složil výhradně sám, takže jde vlastně o neobarokní operu, která se drží obvyklých postupů a zachovává charakter barokní opery. Humorná zápletka spočívá v tom, že benátský obchodník Bertocci veze lodí svou dceru Violu do Neapole, aby ji tam provdal za zchudlého šlechtice Giovanniho. Loď však přepadnou muslimští piráti, přičemž jejich kapitán Ali se do Violy sám zamiluje, a nakonec si díky svému bohatství získá i její lásku. Jeho zhrzená milenka Dorilla se mu však pomstí tím, že do jeho paláce pustí tajnou chodbou původního ženicha Giovanniho, aby si svou nevěstu odvedl, té se už však mezitím zalíbilo v přepychu u Aliho. Giovanni se naopak sblíží s Dorillou, ovšem od sňatku s Violou je ochoten upustit jen pod podmínkou bohatého odstupného, které mu nakonec Ali rád vyplatí, protože se tím zároveň elegantně zbaví i žárlivé milenky. Vše tedy končí radostným happyendem pro všechny.

 

S jedním z mých hudbymilovných kamarádů jsme se před Venuší ve Švehlovce sešli domluvenou čtvrthodinku před začátkem představení, k našemu překvapení už ale byla skoro všechna místa v hledišti obsazena, takže jsme si museli sednout do první řady, kde nás dělilo doslova jen pár centimetrů od skladatele, který operu sám dirigoval, i od celého orchestru, který byl tentokrát o něco větší, než jsem byl z dřívějška u tohoto souboru zvyklý – napočítal jsem cca 16–17 hráčů.  Alespoň jsem ale mohl sledovat výkon dirigenta a hudebníků doslova z detailního pohledu, což bylo určitě také zajímavé. Tomáš Hanzlík byl sám ustrojený jako středověký pirát i s typickým šátkem kolem hlavy, chyběla mu už jen černá páska přes jedno oko a dřevěná noha. Pirátské šátky měla na hlavě i většina členů a členek orchestru.  V pěkných barevných kostýmech odpovídajících ztvárňovaným postavám se po krátké svižné předehře začali po pódiu pohybovat i sólisté a další účinkující, představující podle situace sbor Benátčanů, andělů, pirátů a vojáků, kteří své převleky dle potřeby pružně měnili. Scénu pak rámovaly přes celé pozadí promítané velké fotografie, které dotvářely, resp. určovaly příslušné prostředí, v němž se ta která scéna právě odehrávala.

 

Tomáš Hanzlík seděl u svého dirigentského pultíku sice zády k obecenstvu, ale tím, že jsem ho měl kousek od sebe z levé strany a viděl jsem ho tak prakticky z profilu, mohl jsem dobře sledovat nejen dynamické pohyby jeho rukou, ale i jeho neustále se měnící grimasy a dokonce i zřetelnou, i když prakticky němou artikulaci jeho úst, jak neslyšně zpíval slovo od slova vše společně s účinkujícími  - vypadalo to, že celý svůj orchestr nejen velmi zaujatě diriguje, ale že zároveň i předzpěvuje zpěvákům. Byl do své hudby tak intenzivně položen duchem i tělem, že bylo doslova zážitkem sledovat, jak celou operu doopravdy prožívá a jak svými gesty a výrazem určuje i hloubku ponoru ostatních. Místy se až extaticky zakláněl dozadu – zkrátka provedení své hudby nejen nekompromisně do posledního detailu řídil, on svým dílem na místě přímo naplno žil. Sledoval jsem občas také obličeje hráčů, když už jsem je měl tak zblízka před sebou, a bylo zajímavé, jak každý z nich prožíval hudbu zcela po svém. Někteří se vesele usmívali, protože děj i hudba byly místy hodně humorné, jiní zachovávali naprosto kamenné obličeje a nebylo na nich vidět žádné hnutí mysli, jako by se jich to celé ani nijak zvlášť netýkalo – prostě každý podle svého vlastního naturelu. Celkový výkon orchestru ale individuální vnějškové prožívání hráčů nijak neovlivnilo, všichni hráli profesionálně bezchybně a hudba zněla přesně tak, jak ji skladatel napsal a jak ji svými gesty a hrou celého těla orchestru naservíroval.

 

Naopak všichni zpěváci na scéně kromě svých zpěvních partů předváděli velmi živé a zapálené herectví i s patřičnou nadsázkou, která podporovala komičnost děje i hudby. Asi nejvýraznější byl představitel Aliho Bedřich Lévi, který předváděl na scéně nejrůznější téměř akrobatické kousky, a navíc od tenoru přecházel až do kontratenorové polohy. I ostatní však vládli velmi dobře svými hlasy a předváděli výrazné pohybové výstupy a společně s nápaditými barevnými kostýmy tak vytvářeli opravdu pestrý obraz na scéně, kde se stále něco zajímavého dělo. Jednotlivé pěvecké i herecké výstupy pak přítomné obecenstvo často odměňovalo vřelým potleskem.

 

Pokud jde o samotnou hudební stránku opery, Hanzlík se postaral o její dostatečnou proměnlivost, takže dynamické pasáže se střídaly s těmi lyričtějšími a vše bylo velmi příjemně melodické a poslouchatelné. Hanzlík se dokonce ani nebál citovat z jiných slavných hudebních děl, takže v jedné pasáži se například účinkující kakofonicky smějí „cha-cha-cha-chá…“ na melodii Beethovenovy Osudové symfonie, což krásně ještě podtrhlo komičnost dané scény a zvedalo náladu v obecenstvu.

 

Zhruba hodina a čtvrt uběhla jakoby nic a byl konec, při kterém návštěvníci propukli v nadšený potlesk a jásot a kdy i na tvářích těch hudebníků, kteří se jinak během představení tvářili neproniknutelně, se objevily šťastné úlevné úsměvy z tak vřelého přijetí. Dlouhotrvající nadšené ovace pak přerušil svým gestem ještě skladatel, na scénu vyšli znovu všichni účinkující a sborově předvedli jako přídavek úsměvně vtipnou skladbu, v níž se zpívalo o tom, co je to vlastně opera. Hudba i text byly ovšem opět velmi komické a operu svou nadsázkou nejen opěvovaly, ale dělaly si z ní i inteligentní legraci, takže to už se pak smáli nejspíš všichni přítomní v sále a večer tak končil v bezvadně povznesené náladě. Můj hudbymilovný kamarád pak ještě setrval na místě na besedě s umělci, zatímco já jsem se vydal směrem k nedalekému domovu, abych svému nachlazenému příteli ještě uvařil příslušný bylinkový čaj s medem a citronem. Ode mě mu totiž nejen víc chutná, ale zároveň na něj má i prokazatelně lepší léčivé účinky.

 

 

 

Praha, 20.3.2022

 

https://www.ensembledamian.com/?Projekty:Pir%C3%A1ti