Daniel Landa: KRYSAŘ – trochu jiná recenze

 

 

Divadlo Kalich, Praha, 20.5.2022 v 19:00

 

Hudba, libreto, texty: Daniel Landa

Režie: Mirjam Landa

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Roman Šolc

Choreografie: Linda Rančáková

 

Krysař: Přemysl Pálek

Osud: Robert Jašków

Agnes: Kateřina Bohatová

Zlodobro: Dominika Červinová

Dobrozlo: Jan Mouca

a další

 

 

Rozhodně bych se neoznačil za fanouška muzikálů a už vůbec ne těch současných českých. Ježíšek to ví taky, a přesto mi k Vánocům nadělil Landova Krysaře v Divadle Kalich, ovšem protože Ježíšek je vševědoucí, chybu tím samozřejmě neudělal. Když totiž v Praze na muzikál, tak jedině do Divadla Kalich. Stejně, jako si už asi nikdy do tohoto divadla nekoupíme vstupenky na nějakou komedii, protože skoro všechny, co jsme zde kdy viděli, byly jedna pitomější než druhá, zrovna tak jsme se tu snad nikdy nespletli, pokud jde o návštěvu muzikálu – ty tady jednak opravdu umí a jednak i dramaturgický výběr je tady takový, že sice naplní spolehlivě divadelní kasu, ale zároveň je to vždy něco takového, co ve svém oboru představuje skutečnou kvalitu.

 

Od domu nám jede skoro až k tomuto divadlu tramvaj devítka přibližně deset minut, stačilo tedy vyjet deset minut po půl sedmé a asi osm minut před začátkem představení jsme už vcházeli do foyer. Většina diváků už v té době seděla na svých místech ve vyprodaném sále, takže jsme museli zdvihnout celou půlku první řady na balkóně, kde na nás s přítelem čekala uprostřed dvě krásná místa s báječným výhledem na jeviště, které jsme měli jak na dlani. Pro příště už bych snad ani jiná místa v tomto kulturním zařízení nechtěl, protože jako v soukromém divadle bez státních či městských dotací se zde pochopitelně komerčně využívá každý čtvereční centimetr, takže sedačky zejména v přízemí jsou tak natěsnané u sebe, až už to není úplně příjemné.  V první řadě na balkóně jsem ale až natolik stísněný pocit neměl, a i když se ani zde nedají nohy prakticky vůbec natáhnout před sebe, přece jen se mi zdálo, že možná o nějakého vítaného půl centimetru je to zde přeci jen komfortnější, i když rozhodně stále ještě ne komfortní. Navíc první část Krysaře trvá celou hodinu a půl, takže asi po hodině jsem už musel měnit svůj posed stále častějšími minipřesuny těžiště těla z jedné půlky prodloužených zad na druhou a zase zpátky, než mě ohlášená přestávka z tohoto tělesného zajetí vysvobodila. Naštěstí jsem ale spolkl před představením prozíravě tabletku hořčíku, takže žádná křeč se mi do nohou nedostavila a velkou vzpruhou mi bylo zároveň samotné představení, protože mě tak dokonale pohltilo, že se tu docela slušně potvrdila i Einsteinova teorie relativity času tím, že pocitově ta půldruhá hodina uběhla přibližně už za hodinku, neb jsem se opravdu ani vteřinu nenudil.

 

Krysař je totiž snad zatím nejlepším českým muzikálem, co jsem dosud viděl, a i kdybych v něm chtěl objevit nějakou chybu, asi by se mi to nepovedlo. Landova hudba je originálně nápaditá, a i když nese samozřejmě všechny pro něj typické znaky, ani na chvíli se mi nepřejedla, tak jak se mi to stává u většiny jiných muzikálů, mnohdy i těch „světových“. Když se například v rádiu hraje nějaká muzikálová písnička, skoro vždycky to poznám podle toho, jak je kýčovitě až protivně unylá a nenápaditá, jak se na ní zkrátka okamžitě pozná, že byla složená přímo pro nějaký muzikál, tedy hlavně na kšeft. Tomu se Landa zjevně dokáže dobře vyhnout, a i když se mnohé motivy v různých obměnách během představení také opakují, vždy jsou nějak jinak posazené, zaranžované, podtrhují momentální dějovou linku, a není to jen monotónně ubíjející muzikálová vata.

 

Scéna v tomto představení sice působí poměrně klasicky, aby navodila středověkou atmosféru, ale zároveň je do malého prostoru jeviště účelně a sofistikovaně vložená, takže dokáže vtipně promyšlenými proměnami postavení kulis i pomocí otáčivých částí jeviště navodit různá prostředí, samozřejmě i s příslušným zapojením divákovy fantazie v reakci na právě probíhající děj.

 

Pokud jde o účinkující, přiznám se, že ani jednoho, s výjimkou Roberta Jaškówa, jsem neznal třeba z televizních seriálů (kdo není v televizi, jako by ani neexistoval, že?), ale všichni hráli, zpívali a tančili jako o život s takovým nasazením a tak profesionálně bezchybně, že kam se na většinu z nich ty neustále recyklované profláklé hvězdy a hvězdičky z obrazovky hrabou. Naopak u Roberta Jaškówa mě překvapilo, jak skvěle umí zpívat, to bych od činoherce ani nečekal.

 

Pochválit musím také výbornou režii, kdy se na scéně stále něco dělo, vše bylo pořád v pohybu, přitom ne samoúčelném – nebyl zkrátka vůbec žádný hluchý prostor, při němž by si divák mohl zívnout. Nic takového – přispěla k tomu nepochybně i vynikající a nápaditá choreografie, pečlivě propracovaná a zároveň hodně svižná, kdy všichni účinkující, zpěváky nevyjímaje, zvládali pohyb na výbornou a nikdo nepůsobil ani trochu prkenně. Casting na role v tomto muzikálu musel být hodně náročný a je třeba říct, že se to vyplatilo. Ještě nikdy se snad nestalo, abych v nějakém muzikálu nezahlédl něčí slabou chvilku, nebo abych nezaslechl od někoho falešné zpěvní tóny, ale tady skutečně nebylo vůbec nic, co bych mohl někomu vytknout. Až se na sebe zlobím, protože tohle by se asi žádnému recenzentovi nikdy stát nemělo.

 

No zkrátka na přestávku jsme s přítelem odcházeli navýsost spokojeni, ale jelikož jsme byli domluvení, že po představení ještě doma komorně oslavíme jeho narozeniny, ani jsme si nedali u baru skleničku, protože já jako odnaučený alkoholik víc jak jednu denně nesmím, tak jsem si to šetřil až na domácí přípitek. A jelikož to byl zatím nejteplejší večer a před blížící se bouřkou také nejdusnější, vyšli jsme raději na vzduch před divadlo. Nejdřív jsme ale museli projít vnitroblokem, jímž se valil dým asi jako v zákopech 1. světové války u Verdunu. Naštěstí nešlo o otravné bojové plyny, ale jen o cigaretový kouř přefiltrovaný plicemi vášnivých kuřáků. Přesto jsem ale raději těch asi 30 metrů ušel se zatajeným dechem a popadl jsem ho až venku na ulici, kde se sice před zápachem cigaret také nedalo úplně uniknout, ale už tu aspoň nehrozilo nebezpečí bezprostředního udušení. Je zajímavé, že jako už asi 15 let odnaučený kuřák, cítím kuřáka se zapálenou cigaretou na volném venkovním prostoru i se zavázanýma očima nejméně v okruhu dvaceti metrů. No, jelikož jsem takto neúmyslně kdysi otravoval život nekuřáků ve svém bezprostředním okolí já sám, tak se mi to asi ke stáru zaslouženě vrací, neberte to tedy, že bych si na kuřáky snad stěžoval – na to mají právo jiní, já ne. Přítel strávil skoro celou přestávku mobilním hovorem se svými příbuznými z Moravy, kteří se mu rozhodli pogratulovat až takto navečer, takže na nějakou výměnu dojmů z představení nebyl čas. Abychom pak nemuseli zase zdvíhat celou půlku řady, šli jsem na svá místa raději už asi pět minut před zvoněním, načež jsem se pak nedokázal ubránit hlasitému smíchu, když jsem zahlédl, že všichni už zase sedí spořádaně na svých místech jako slepice na hřadě, takže jsme své ctěné spoludiváky opět museli přimět k drobné tělesné rozcvičce a případnému dočasnému zatažení povolených břišních partií v uzoučké uličce před sedadly.

 

Druhá půlka představení už trvala jenom hodinu a deset minut a jelikož měla snad ještě větší spád než ta první, utekla jako nic i se strhujícím finále korunovaným promyšleným a skvěle secvičeným přídavkem, takže hlediště se dostalo do správného varu a účinkující si tak mohli vychutnávat dlouhotrvající nadšený potlesk publika vestoje. Naprosto zaslouženě! Opravdu si nevzpomínám, že bych někdy viděl tak výtečný a skvěle provedený muzikál (snad s výjimkou Jesus Christ Super Star počátkem 90. let s Bárou Basikovou, Kamilem Střihavkou a Danem Bártou), jako je právě Landův Krysař, včetně perfektních pěveckých, hereckých, tanečních a místy až akrobatických výkonů. A k tomu všemu i muzikál, který má smysluplný děj a nutí tak diváka i k zamyšlení, pokud tedy má vůbec chuť se zamýšlet, což je dnes už spíš mizející jev.  Je to samozřejmě pohádka, v závěru i docela drsná pohádka, a mnohé sborové scény nesou i typický Landův rukopis, kdy dokáže skvěle „manipulovat“ s diváckými emocemi. Ovšem pro mě trošku překvapivě je to zde mimo jakoukoliv prvoplánovost, naopak potrestáni jsou nakonec nejen ti zjevně zlí, ale i „pachatelé dobra“, kteří ve jménu svého dobra dokáží bez milosti uskutečňovat stejně kruté zlo, jako ti, vůči nimž se jejich dlouho potlačovaný hněv obrátil. Zachráněni jsou tak rozmarem Osudu nakonec jen dva milenci, kteří zde symbolizují všemocnost lásky, v čemž je i největší naděje a svým způsobem i happyend.

 

Mám pro Landu zvláštní slabost, líbí se mi nejen jeho skvělá muzika, ale i jeho promyšlené a důsledné rebelství, i když ne vždy ty poněkud zhypnotizované davy, které za sebou dokáže strhávat. Ale v Krysaři jako by i těmto „horlivým“ následovníkům vyslal zřetelný vzkaz. Marná sláva – Landa podle mě ví a umí.

 

 

 

 

Praha, 21.5.2022

 

https://www.divadlokalich.cz/divadlo-kalich/repertoar/krysar/

 

https://www.youtube.com/watch?v=M48d6dEGRxg