Paul Abraham: PLES V HOTELU SAVOY – trochu jiná recenze

 

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 31. prosince 2022 v 18:00

 

Hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera

Režie: Martin Čičvák

Výprava: Hans Hoffer

Kostýmy: Georges Vafias

Choreografie: Laco Cmorej, Silvia Beláková

 

Madeleine de Faublas: Doubravka Součková

Marquis Aristide de Faublas: Csaba Kotlár

Daisy Parker: Barbora Řeřichová

Mustafa Bej: Daniel Matoušek

a další

 

 

Po snad už definitivním skončení covidového šílenství jsme mohli s přítelem opět obnovit naši silvestrovskou tradici a vydat se večer někam na divadelní představení. Občas míváme šťastnou ruku a natrefíme na představení, při kterém se opravdu dobře bavíme, jak se na Silvestra sluší a patří, jindy to bývá slabší (naposledy třeba  ne příliš povedený Revizor ve Vinohradském divadle), tentokrát jsem ale zjistil, že silvestrovské představení má v nabídce kupodivu i Národní divadlo v podobě revuální operety Ples v Hotelu Savoy ve Státní opeře, a protože jsem měl v plánu tento kus někdy shlédnout, byla volba vcelku jasná. Přítel dokázal navíc zajistit vstupenky do lóže č. 3 v přízemí, a protože se ukázalo, že v ní máme k dispozici dokonce tři místa, pozvali jsme ke společně strávenému silvestrovskému večeru i našeho hudbymilovného kamaráda, který tuto operetu sice viděl už dvakrát, ale protože se mu líbí, ochotně naše pozvání přijal. Alespoň jsme měli téměř jistotu, že když se to při jeho vysokých nárocích na jakékoliv hudební představení líbí jemu, bude se to nejspíš líbit i nám.

 

Do Státní opery jsme přišli už v půl šesté, abychom si mohli dát welcome drink, který byl součástí tohoto svátečního představení, a poté jsme se mohli usadit v lóži, která je umístěna nad orchestřištěm vlevo od jeviště, takže jsme měli dobrý kontakt nejen s účinkujícími, ale i s dirigentem a hráči orchestru, i když za cenu toho, že jsme vizuálně zcela nepokrývali levý okraj jeviště, na němž se ale odehrávaly jen méně podstatné taneční výstupy apod. Trochu horší to ale bylo s akustikou, která samozřejmě není vlevo těsně u jeviště úplně ideální, ale žádná tragédie to taky není. Opereta se sice zpívá a mluví česky, i tak mi ale při zpěvu pomohlo titulkovací zařízení, které jsem si nastavil právě na češtinu, abych se dobře vyznal v jako obvykle nesmyslně propleteném ději, jak už to u operet bývá, kvůli všelijakým záměnám postav, které mají vše co nejvíc zamotat, aby se to pak ve finále šťastně rozmotalo, což se u operet považuje zřejmě za humornou alfu a omegu téměř každého kusu. Všichni účinkující mluvili a zpívali na mikroporty (na rozdíl od běžné operní produkce), takže jejich hlasy byly zesílené reproduktory, což na našem místě ovšem vedlo kvůli tříštění zvuku k menší srozumitelnosti textu. A protože české titulky na obrazovce přede mnou byly promítány pouze u zpívaných textů, u toho mluveného jsem si musel vypomáhat tím, že jsem sledoval paradoxně anglické titulky nad jevištěm, abych česky mluvenému slovu lépe rozuměl. Život zkrátka někdy tropí i takto úsměvné hlouposti. Jediný problém vznikl hned na úvod prvního dějství, kdy Daniel Matoušek coby Mustafa Bej měl zřejmě vypnutý mikroport, takže ho nebylo prakticky slyšet, ale při jeho druhém příchodu na jeviště už pak bylo vše v pořádku. Co je to proti tomu, že se při jednom z předchozích představení začala nedopatřením na jeviště uprostřed operety spouštět železná protipožární opona, jak nám se smíchem vyprávěl kamarád.

 

Ples v Hotelu Savoy je jinak uváděn v rámci cyklu Musica non grata, který je spolufinancován německým velvyslanectvím a je zaměřen na tvorbu autorů, kteří byli v meziválečném období pronásledováni nacismem. Paul Abraham byl maďarský hudební skladatel židovského původu, kterému se podařilo uprchnout před perzekucí do USA a po válce žil po návratu do Evropy až do své smrti v roce 1956 v Hamburku. Tato opereta se dočkala v roce 1935 dokonce i zfilmování a vzhledem k řadě chytlavých tanečních melodií napříč různými žánry od jazzu, čardáše, tanga až po klezmer dosáhla i světové popularity.  

 

Při naší silvestrovské návštěvě byla Státní opera téměř zaplněná a diváci se podle živého ohlasu při ní vesměs dobře bavili, což se dá říct i o nás, i když k vrcholům inscenační tvorby nejen v Národním divadle, ale ani ve srovnání třeba s Karlínským divadlem, které se na operety a muzikály specializuje, bych ji zrovna neřadil. Ples v Hotelu Savoy obsahuje po hudební stránce vše, co se dá od dobré operety očekávat, pitomoučký děj k operetám také prostě patří a nic závažnějšího od nich ani čekat nelze, protože to je žánr vysloveně oddychový. Jenže vzhledem k obvyklému umístění děje do prostředí evropské aristokracie a společenské smetánky jsem čekal i příslušnou oslnivou až kýčovitou výpravu, tím spíš, že do tohoto žánru zabrousila honosná Státní opera, ale právě v tomto směru se má očekávání nenaplnila. Scéna není nijak zvlášť nápaditá, kostýmy jsou sice barevné, ale působí spíš lacině až obnošeně jako ze „sekáče“ než luxusně a ani světelný design či videoprojekce nic extra oslnivého nenabízí. Kamarádovi jsem se o přestávce svěřil s tím, že mi to připadá, jako když se na inscenování dost šetřilo, čemuž se spontánně zasmál a prohlásil, že to asi zrovna ne, když to zafinancovali Němci. No tak tedy nevím, do dalších úvah už se raději pouštět nebudu. Každopádně si myslím, že pokud by se tohle dávalo někdy třeba v Karlíně, tak by to působilo mnohem oslnivěji, protože potenciál této operety k tomu přímo vybízí. Možná je to ale tím, že uznávaný rakouský scénograf Hans Hoffer začínal u avantgardního divadla a spolupracuje s řadou respektovaných činoherních scén na dílech vesměs klasického i moderního světového repertoáru, tak je mu třeba obvyklá operetní „kýčařina“ cizí. Sám také nějakou přezdobenost a povrchní oslnivost jinak nemusím, ale k operetě to myslím organicky patří, má-li plnit to, k čemu je svou podstatou předurčena. Naopak náš hudbymilovný kamarád byl s tímto pojetím spokojený, i když připustil, že řada jeho známých z divadelních, zejména pak operních kruhů, se na tuto inscenaci také nedívá jako na zrovna příliš povedenou. Jediné, co naopak zkritizoval, bylo to, že Csaba Kotlár sice zpívá česky, ale mluví v této operetě slovensky. Sám je totiž rodilý Slovák, který se už během studií v Brně naučil česky tak, že nemá ani sebemenší slovenský přízvuk. Proto nechápe, proč se někdo jako sólista pražského ND nemůže naučit svou roli celou v češtině, včetně mluveného slova. Přiznám se, že mně to nijak nevadí, ale je to možná tím, že patřím ještě ke generaci, která vnímá slovenštinu prakticky rovnocenně s češtinou, protože v tom vyrůstala. Ti, co vyrůstali už po rozdělení společného státu, to ale možná můžou vnímat jinak.

 

Nicméně i tak jsme se s přítelem při představení dobře bavili a rozhodně považujeme tento silvestrovský divadelní večer za jeden z těch povedených a za dobře strávený čas. Evidentně to takto hodnotila i většina diváků v hledišti, soudě alespoň podle vstřícného přijetí, doprovázeného nejen dlouhotrvajícím potleskem, ale i mnohými výkřiky „bravo!“ zejména při uklánění hlavních představitelů. I když na standing ovation tentokrát nedošlo, což by se ale mělo stejně dít jen při opravdu špičkových představeních. To, že se dnes při řadě inscenací v nejrůznějších divadlech často při závěrečném potlesku vstává, je v současnosti ale spíš znakem nedostatečného vkusu a nízkých nároků návštěvníků, než snad skutečným příznakem úrovně toho či onoho kusu. Pokud se tedy chce někdo odpočinkově pobavit a užít si řadu příjemně chytlavých tanečních melodií i nenáročný operetní děj, u něhož mohou mozkové závity skoro úplně vypnout, tomu můžu návštěvu Plesu v hotelu Savoy bez uzardění doporučit.

 

 

 Praha, 1.1.2023

 

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/ples-v-hotelu-savoy-120852022