ČESKÁ FILHARMONIE, koncert 20.1.2023 – trochu jiná recenze

 

Rudolfinum v 19:30, dirigent Tomáš Netopil

 

S přibývajícím věkem se u mě jako u každého prohlubují všechny negativní vlastnosti, pokud za ně můžu označit třeba lenost, neochotu vycházet do společnosti nebo postupné uzavírání se do svého vnitřního pohodlného a ničím nežádoucím narušovaného světa. Sám na sobě pozoruji, že jsem čím dál konzervativnější ve všem, co souvisí s mou introvertní povahou, kterou jsem celý život víceméně musel potlačovat, ale už se mi zkrátka nechce být „společenským“. Proto nemám ani rád, když mě někdo na poslední chvíli pozve třeba do divadla nebo na koncert, ačkoliv plánovaně a s přítelem bych tam šel třeba s chutí. Narušuje to zkrátka čím dál víc moji komfortní zónu, zároveň se za svůj přístup ale i stydím, protože samozřejmě vím, že na místě je v podobném případě naopak radost a vděk vůči tomu, kdo si na mě vzpomněl. Je mi totiž jasné, že na mě budou různí kamarádi čím dál víc zapomínat, až mi třeba někdy začnou i chybět, ale už s tím pak zkrátka nic nenadělám. Takže se ve mně tlučou rozporuplné pocity, stejně jako když mě jeden z mých hudbymilovných kamarádů pozval minulý pátek na abonentní koncert České filharmonie ještě s dalšími dvěma přáteli, protože na něj získal vstupenky od jiných svých kamarádů, kterým do toho něco vlezlo. Původně jsem se tedy začal ošívat a chtěl si vymyslet nějakou výmluvu, ale protože se u toho telefonátu nachomýtl zároveň můj přítel, který mě začal nahlas přesvědčovat, abych pozvání přijal, nedalo se dělat už nic moc jiného než svou účast přislíbit.

 

Ve čtvrt na osm jsem tedy už čekal pod schody do Rudolfina na svého hudbymilovného kamaráda, který přišel překvapivě s jen pětiminutovým zpožděním a představil mi svou kamarádku a kamaráda, které pozval společně se mnou. Na nějaké podrobnější seznamování už ale nezbyl čas, stačili jsme si jen odložit v šatně a společně s oním novým známým jsme pak všem ještě stačili objednat skleničku sektu na přestávku.

 

V téměř zcela zaplněném Rudolfinu jsme potom v krásné 13. řadě uprostřed, kde je opravdu vynikající akustika, přivítali hráče a dirigenta k provedení úvodní skladby, kterou byla Balada blanická od Leoše Janáčka, méně často hraná symfonická báseň pro velký orchestr podle Jaroslava Vrchlického. Čeští filharmonikové ji s hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem provedli samozřejmě s naprostou profesionalitou, takže se tato devítiminutová skladba dočkala nadšeného přijetí a dvojí děkovačky dirigenta. Přímo v řadě přede mnou seděli manželé s asi šestiletým synkem, takže jsem chtě nechtě sledoval nejen orchestr a dirigenta, ale byl jsem zvědavý i na to, jak se tak malý klučík dokáže vyrovnat s vlastní pozorností vůči Janáčkově hudbě, s níž mají občas problémy i dospělí návštěvníci koncertů. A musím s uznáním napsat, že jsem byl docela příjemně překvapený, že se ani příliš v sedačce nevrtěl a docela hudbu i poslouchal.

 

Trochu větší problémy s udržením pozornosti už měl ale při druhé skladbě, kterou byla světová premiéra opusu brněnského skladatele Miloše Orsona Štědroně pod názvem Bimetal, což je dvojkoncert pro dva trombony. Bravurně ji spolu s orchestrem provedli sólisté České filharmonie Lukáš Moťka a Robert Kozánek. Skladba trvala devatenáct minut a byla to typicky současná hudba, v níž dva trombony spolu vedly neustálý dialog – chvíli se jakoby hádaly a chvíli zase spolu souzněly, orchestr k tomu vytvářel jakýsi hudební podkres, někdy ztišený, jindy naopak bouřlivý, a celé to znělo jako svým způsobem neuspořádaná změť všelijakých zvuků a melodií napodobujících eklekticky všelijaké i dost nesourodé hudební žánry. Já osobně jsem otevřený k nejrůznějším autorským záměrům, je mi totiž jasné, že žádný skladatel nebo i jiný umělec nikdy nestvoří záměrně nic, co by mělo být předem špatně přijato, a tak jsem i já tuto hudbu vnímal vcelku příznivě. Zpočátku se evidentně dostala pod kůži i onomu malému chlapci, kterého dokonce přiměla i k jakýmsi gymnastickým prvkům obouruč, kdy vytahoval střídavě nahoru obě paže, inspirován zřejmě způsobem hraní na táhla obou pozounů. Po zhruba polovině skladby už ale jeho soustředění evidentně ochabovalo, a nakonec se přitulil k levé ruce své mámy a bylo vidět, že už se začal víceméně nudit. Většina ostatních návštěvníků se ale nejspíš nenudila, protože mnozí po jejím skončení doprovázeli bouřlivý potlesk i nadšenými výkřiky „bravo!“, což při druhé děkovačce sólistů a dirigenta přimělo i samotného skladatele, aby z asi páté řady vlevo na kraji vystoupil a šel se také uklonit. Přesto jsem ale zaslechl, jak kamarádův kamarád utrousil směrem k němu nějaké poznámky, jimiž dal najevo, že není právě příznivcem takovéto současné hudby, což mi na můj dotaz o přestávce i potvrdil, a ještě zmínil něco o tom, že zvlášť tyhle brněnské skladatele moc nemusí. Že by tedy pragocentrista? Ale hudbě jinak opravdu rozumí, což mi ve druhé půli koncertu dokumentoval i řadou poznámek o některých hráčích České filharmonie, z nichž bylo znát, že mu nechybí hlubší vhled do této specifické branže.

 

Před přestávkou ještě následoval přídavek další krátké skladby pro dva trombóny a orchestr, kterým se oba sólisté opět doslova blýskli před publikem k všeobecnému nadšení. Přestávku jsme pak v příjemném rozhovoru strávili u připravených skleniček sektu. Pod číslem 8 ale stále zůstávala na stolečku i jedna předplacená sklenička sektu, kterou si nikdo za celou přestávku vypít kupodivu nepřišel, a jelikož nechat ji bezdůvodně zvětrat přišlo hudbymilovnému kamarádovi líto, po třetím zvonění ji pohotově ještě také sobě a kamarádce rozlil, takže ani kapka kvalitního moku jeho zásluhou nepřišla zbytečně nazmar.

 

Ve druhé části koncertu byly na programu Tři slovanské rapsodie Antonína Dvořáka, opět méně často hraná skladba, ovšem typicky dvořákovská, plná emocí, nádherných pasáží i hudebních zvratů, v níž se podle slov vedle mne sedícího nového známého Česká filharmonie nádherně rozehrála a předvedla opravdu vynikající výkon, který po zásluze publikum odměnilo bouřlivým závěrečným potleskem, kdy došlo asi i na tři děkovačky dirigenta a celého orchestru. Reakce onoho malého klučiny jsem už při ní ale sledovat nemohl, protože po přestávce již se svými rodiči přede mnou neseděl, celý koncert by asi na něj už byl trochu moc a rodiče byli nejspíš oba rozumní. Možná i ta nevyzvednutá sklenička sektu o přestávce u našeho stolku by se dala vysvětlit jejich předčasným odchodem, kdoví?

 

Nakonec jsem samozřejmě svému hudbymilovnému kamarádovi nadšeně a opravdu upřímně za pozvání na tento krásný kulturní zážitek děkoval, a dokonce mi na závěr věnoval ještě i krabičku s jím vlastnoručně upečeným vánočním cukrovím, kterého tentokrát dělal asi 16 druhů, jeden luxusnější než druhý. Někdy se holt vyplatí překonat svou pohodlnost a přeci jen do společnosti i přes původní zdráhání vyrazit!

 

 

 

 

Praha, 26.1.2023

 

https://www.youtube.com/watch?v=KG_e7lnoQHw