Alexander Zemlinsky: ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 21.5.2023 v 19:00

 

Dirigent: Giedré Šlekyté

Režie: Jetske Mijnssen

Scéna: Herbert Murauer

Choreografie: Dustin Klein

 

Wenzel Strapinski, krejčí: Joseph Dennis

První krejčovský tovaryš: Daniel Matoušek

Druhý krejčovský tovaryš: Michal Marhold

Dcera úředního rady: Jana Sibera

a další

 

Tato opera je dalším operním titulem uváděným v Národním divadle v rámci zajímavého cyklu Musica non grata podpořeného německým velvyslanectvím, který oživuje umělecký odkaz autorů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacismem. Alexander Zemlinsky se narodil ve Vídni a jeho otec po sňatku s manželkou židovsko-muslimského původu konvertoval k judaismu. Skladatel byl v letech 1911–1927 ředitelem Nového německého divadla v Praze (dnešní Státní opera) a zde také v r. 1922 premiéroval přepracovanou verzi svého díla Šaty dělají člověka – současná inscenace se tak zde uvádí opět po více než sto letech. Zemlinsky poté ještě působil v Berlíně a ve Vídni, odkud po anšlusu Rakouska složitě emigroval do USA a tam v roce 1942 zemřel.

 

Na představení jsem se moc těšil, protože rád objevuji málo uváděná díla, baví mě to mnohem víc než chodit stále dokola na stokrát ohraný světový operní repertoár, byť v různých provedeních. Čímž se asi poněkud vymykám většinovému pražskému publiku, které naopak vyhledává spíš tradiční operní kusy a na málo hraná díla chodí jen sporadicky. Proto mě docela překvapilo, že tentokrát bylo téměř vyprodáno, což jsem ovšem kvitoval s uznáním – že by se operní vkus u nás přeci jen někam postupně posouval? Netuším však samozřejmě, kolik bylo v obecenstvu zahraničních návštěvníků. Trošku jsem se jen obával, s jakými pocity přijme tuto operu můj přítel, který sice vstupenky vstřícně sám obstaral a na představení mě tak vlastně i pozval, nicméně není ve skutečnosti milovníkem operního umění, hudebně je zakotven spíš v tanečních rytmech devadesátek (tedy jeho mládí), ostatně den předtím navštívil v Praze s přáteli každoroční megakoncert těchto kapel na pražském Výstavišti a byl z něj opět nadšený. Čekal ho tedy dost velký kontrast oproti včerejšímu zážitku.

 

Ještě před návštěvou Státní opery jsem si přečetl na webu ND pro jistotu, co nás vlastně čeká, a cestou do divadla jsem stručný děj převyprávěl i příteli. Ani jsem netušil, jak moc prozíravé to tentokrát ode mě bylo! Těsně před zvednutím opony totiž před ni vystoupil jménem vedení divadla jakýsi mladý muž, aby se všem návštěvníkům omluvil, že z důvodu poruchy titulkovacího zařízení, kterou se nepodařilo opravit, bude dílo uváděno bez obvyklých českých a anglických titulků. Pokud si tedy někdo nekoupil program ještě před představením a neuměl dokonale německy, jen stěží se mohl orientovat v tom, co se na scéně vlastně odehrává, a musel se tak spokojit jen s vnímáním hudby samotné. Což naštěstí nebyl tentokrát náš případ a stručná znalost obsahu nám tak umožnila se docela slušně orientovat v díle v jeho celistvosti. Scéna totiž byla moderně jen náznaková, takže bez zapojení divákovy fantazie (například, že dvě židle za sebou představují kočár s kočím a hlavním hrdinou) se stěží dalo uhodnout, o co vlastně na jevišti právě jde. Tímto úskalím jsme tedy dílem vzhledem k naší jisté připravenosti předem prošli vcelku zdárně a mohli si tak užívat hudbu, scénu i děj. Scéna byla nesmírně jednoduchá, uprostřed ní byla obrovská válcovitá stěna, zabírající většinu jeviště, a kolem ní se na otočné ploše střídaly postavy sólistů i sboru v příslušných dějových pasážích, kde k navození příslušné atmosféry stačily jen kostýmy a pár židlí či stolů. Hudba v první polovině představení byla sice poslouchatelná, ale bez nějaké zvláštní dynamiky či napětí, takže mi nepřipadala ničím zvláštní a už vůbec ne výjimečná, spíš taková příjemně meditativně uklidňující.

 

Na přestávku si přítel objednal skleničku bílého, já ji odmítl, protože nemám rád stísněné prostory tamního divadelního baru s mačkajícími se konzumenty. Ovšem když zjistil, že za 1,5 deci zaplatil 120,- Kč, rozhodl se, že napříště už se bez občerstvení raději obejde i on. Ani se mu nedivím, doma máme vlastní slušnou zásobu kvalitního vína, které si můžeme dopřát raději v pohodlí našeho obýváku i při zapálené svíčce – sice nepatříme asi mezi úplně nemajetné, ale žádní Rotschildové také nejsme, a co je moc, to je zkrátka příliš. Zvlášť provozovatelé nejen divadelních kaváren a barů mi v současné době připadají už docela zpovykaní a pod rouškou inflace (kterou ale sami přiživují) zkoušejí, co ještě zákazník unese. Přitom z divadla jsme doma za pouhou půlhodinku, takže divadelní atmosféra z nás do skleničky doma ještě ani nestačí vyprchat.

 

Po přestávce už pak návštěvnické řady v divadle dost prořídly, odhaduji asi tak o 20%, což možná bylo způsobeno právě tím, že nepřipravení diváci se jen stěží mohli bez titulků orientovat v tom, co že se to vlastně na jevišti odehrává, a samotná hudba zas tak strhující do té doby nebyla. To ovšem udělali velkou chybu, protože jako mávnutím kouzelného proutku dostalo dění ve druhé části teprve po všech stránkách pořádný švih, což se samozřejmě odrazilo zejména ve vynikající hudbě, která neuvěřitelně ožila a získala ohromné kontrastní napětí i dynamiku a svými téměř tanečními rytmy mě i neskutečně strhla, místy jsem si dokonce i podupával do rytmu, samozřejmě ale jen velmi decentně, abych tím nikoho v mém okolí nerušil. Ke skvělé hudbě se jako by zázračně přiřadila na jevišti i kongeniální a nápaditá choreografie, zejména ve sborových scénách, takže se před námi odvíjelo skutečně nefalšované hudební divadlo v tom nejlepším slova smyslu. Byla to zkrátka nečekaná proměna, která se po jistých předchozích rozpacích pozitivně zmocnila i mého přítele a z divadla jsme nakonec odcházeli domů doslova nadšení. Alespoň pro mě to byl jeden z nejlepších pražských operních zážitků v posledních letech.

 

Tak jako tak, pokud se mnou třeba necháte také inspirovat k návštěvě Státní opery, a to nejen této inscenace, raději si vždy přečtěte o díle něco předem. Státní opera sice před pár lety prošla náročnou miliardovou rekonstrukcí, ovšem spolehlivost jejího technického zázemí je značně nevyzpytatelná, údajně si podle mého přítele na ni zdejší technici i často stěžují. Zkrátka vcelku typický příklad velkých veřejných zakázek u nás – za hodně peněz málo muziky. Většina nedodělků v této krásné historické budově naštěstí není na první pohled vidět, ale když nejsou vidět ani titulky, to už je přeci jen dost podstatná vada na kráse, zvlášť když je před každým sedadlem umístěná moderní malá obrazovka, která je v tu chvíli docela k ničemu. Ovšem štěstí i tak přeje připraveným – nezapomeňte…

 

 

 

Praha, 24.5.2023

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/saty-delaji-cloveka-119796283