Guillem Clua: VLAŠTOVKA - trochu jiná recenze

STUDIO DVA, komorní scéna, Praha 17. listopadu 2023 od 16:00

 

Režie: Jitka Čvančarová

Umělecká spolupráce: Václav Marhoul

Scéna a kostýmy: Marek Cpin

Hudba: Matěj Kroupa

 

Amalie: Jitka Čvančarová

Ramón: Daniel Krejčík

 

V životě jsem toho hodně zanedbal a zanedbávám stále víc, poslední dobou k tomu patří i mé publikování na Literu. S přibývajícím věkem a ubývajícím zdravím se čas neuvěřitelně zrychluje a v souladu s tím se poněkud mění i mé priority – nestíhám zkrátka všechno, co bych chtěl. Nepřestal jsem sice chodit na divadelní představení, ale už o každém nepíšu své „trochu jiné recenze“, není zkrátka kdy. Věnuji se v prvé řadě tomu, co je pro mě nyní naléhavější, a stíhám toho bohužel čím dál míň, přičemž stále mám dost povinností, které zanedbávat nemůžu. Tak je to na úkor mých zálib, což bych nazval důchodcovským paradoxem, tedy něčím, co jsem si dříve neuměl vůbec představit – myslel sem si totiž, že tomu bude právě naopak. Nicméně v tomto případě musím udělat výjimku a podělit se s vámi o své včerejší dojmy. Doufám jen, že jsem mezitím nezapomněl psát – pokud ano, snad mi to prominete.

 

Vlastně to včerejší představení nám s přítelem spadlo do klína tak trochu z nebe. Byla to totiž premiéra, z větší části asi jen pro zvané, a dobrý přítelův známý, který byl jedním z členů tvůrčího týmu na ni pozván, se zúčastnit nemohl, a tak jsme měli to štěstí, že jsme mohli přijmout roli premiérových návštěvníků my. Nevadí, že jen náhradníků. Trošku nás jen překvapil neobvyklý odpolední čas začátku. Z kuloárů se však proslechlo, že to bylo posunuto na přání „první dámy“, která by se večer zúčastnit nemohla, protože měla jiné povinnosti po boku svého manžela. Byli jsme proto poté zvědavi nejen na hru samotnou, ale i na to, zda se mezi návštěvníky skutečně objeví i prezidentský pár.

 

Jelikož komorní scéna Studia Dva je umístěna blízko Národní třídy, kde se včera odehrávaly různé vzpomínkové oslavy na sametovou revoluci, byly z těchto míst odkloněny i tramvaje, takže jsme vystoupili už na Václaváku a došli to pěšky. Překvapilo mě, jak živo včera v těch místech bylo, jakými davy především mladších lidí jsme se museli prodírat, z postavené scény na tzv. Zlatém kříži duněla živá rytmická hudba, prostě skutečné zábavné odpoledne hodné státního svátku, který se kupodivu neproměnil v jen formální pietu, spíš ve skutečně lidovou veselici – pro mě příjemně překvapivé zjištění.  Na chodníku před divadlem se už ve dvacetiminutovém předstihu před začátkem, kdy jsme tam dorazili, tvořila menší fronta a v těsném vstupním foyer nás osvítila prudká světla reflektorů a objektivy několika kamer, které nás právě příchozí natáčely, až jsem si připadal jako nějaká celebrita na filmovém červeném koberci. Byl jsem přítomen v životě už řady všelijakých oficiálních akcí, dával jsem i různé rozhovory do kamery, ale až takovou exponovanou pozornost jsem při tom ještě nikdy nezažil. V prostorách před šatnami jsem pak zahlédl několik skutečně významných osobností, ale rozsvítilo se mi teprve ve chvíli, když mě přítel upozornil, že těsně za námi do divadla přišel prezident Petr Pavel, a když jsem se otočil, skutečně kousek od nás právě dával do kamer rozhovor. Tím se celý ten humbuk vysvětlil, ale aspoň jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je ocitnout se ve světle vybičované mediální pozornosti, byť nepatřila ve skutečnosti nám. Tohle už asi nikdy znovu nezažiji – sice je to jen taková bláznivá hloupost, ale vzpomínka na ni mi hned tak asi nevyprchá, ten tak trochu ukradený a nepatřičný pocit vlastní důležitosti. Znovu se mi tím potvrdilo, že co dnes není v televizi, vlastně ani neexistuje.  

 

Pak už jsme se usadili na svá místa v poslední 16. řadě a já jsem ještě před začátkem stačil příteli vylíčit, jak jsem doma těsně před odchodem čirou náhodou narazil na internetu na rozhovor s Jitkou Čvančarovou, která líčila, jak kdysi potkala na ulici náhodně Daniela Krejčíka, kterého do té doby vůbec neznala, jak ji sám oslovil a představil se jí, a když se ho pak zeptala, kam má právě namířeno, řekl jí, že si jde do kavárny přečíst hru Vlaštovka, kterou držel v ruce. Po pár dnech si pak na ni od známých sehnal číslo a zavolal jí, že by chtěl, aby si tu hru také přečetla. Ona ho poslechla a ten text ji tak zaujal, že se ihned rozhodla ji i sama zrežírovat, s Danielem Krejčíkem si v ní společně zahrát, a nabídla ji Studiu Dva k uvedení. Hezká legenda, že? Co je na ní asi pravdy, to ať si každý přebere sám – je to však vůbec důležité? Po chvíli se na svá místa asi ve čtvrté řadě usadil i prezidentský pár, sálem se rozezněl potlesk většiny publika, Petr Pavel slušně povstal a na všechny strany se uklonil, a mohlo se začít.

 

Z děje uvedu jen začátek, zbytek by nebylo vhodné prozrazovat. Mladík Ramón přichází ke slavné operní pěvkyni Amálii, aby ho naučila zpívat. Ta si ho nejdřív vyzkouší a když zjistí, jak neškolený má hlas, odmítne ho učit. Ramón se ji však snaží obměkčit historkou o tragicky zemřelé matce, která mu kdysi zpívávala písničku Vlaštovka, a on by jí chtěl tuto skladbu zazpívat co nejlépe na smutečním obřadu. To Amálii přiměje změnit svůj odmítavý postoj a poté se rozvíjí dramatický dialog, zprvu poklidný a nenápadný, který však přechází do řady překvapivých zvratů a emocionálně vypjatých situací, jež udržují diváka v neustálém napětí, a přiznám se, že mě přiváděly občas až na pokraj skutečného dojetí. Je to zkrátka mistrovsky napsaný text, který ví, jak se divákovi dostat pod kůži, i když místy možná až moc melodramatický, psaný právě s cílem občas těm citlivějším a empatičtějším povahám, ke kterým se také počítám, nějakou tu slzičku z oka vymámit. Výkon Daniela Krejčíka mi zprvu sice přišel trošku vlažný, možná měl i menší trému, respektive to mohlo být i záměrné vzhledem k vývoji děje, každopádně se postupně skvěle rozehrál, stejně jako Jitka Čvančarová, a tak strhující drama jsem nakonec na pražských jevištích už dlouho neviděl. Skoro dvě hodiny bez přestávky utekly jako nic a že jsem nebyl maximálně spokojený jen já, o tom svědčily nadšené výkřiky a okamžitý frenetický potlesk celého publika vestoje. Sice jsem už vcelku brzy po začátku pochopil, kam to celé ve finále směřuje, ovšem to, co se odehrávalo mezi tím, bylo tak bezvadně a často překvapivě rozehrané, že mi to ani trošku nevadilo a spíš jsem napjatě čekal na ono předpokládané vyvrcholení. Tím spíš, že jsme se v řadě momentů na sebe s přítelem spiklenecky podívali, protože nám mnohé momenty byly důvěrně známé i z našich dvou desítek let společného života, byť naštěstí se u nás o podobném dramatu (alespoň zatím) hovořit nedá. Čímž se zároveň nenápadně snažím varovat případné homofoby, že toto představení by se jim asi moc nelíbilo, tak raději ať jdou na něco jiného, klidně i ve Studiu Dva, kde se podobně hlubší kusy jinak vůbec nedávají, tohle je taková nečekaná dramaturgická výjimka. Ti ostatní se ale nijak bát nemusí, protože téma hry zdaleka přesahuje pouhou gay tematiku a je platné naprosto obecně. Ostatně není třeba se bát ani nějakého zamračeně tragického vyznění, ve hře je spousta vtipných momentů, kterým se publikum občas s chutí i zasmálo. Krásně a pohotově si v tomto směru zaimprovizovala i Jitka Čvančarová, která dvakrát krátce po sobě evidentně změnila název jakýchsi zmiňovaných španělských církevních slavností na slavnosti sv. Pavla, což u obecenstva vyvolalo okamžité salvy smíchu. Věřím, že i u samotného prezidentského páru, byť jsem tak daleko nedohlédl. A propos, pokud se rozhodnete na toto představení také vydat, pořiďte si raději vstupenky o něco blíže k pódiu – ne úplně kvůli viditelnosti, ale hlavně kvůli akustice. Byť oba protagonisté mají dostatečně znělý hlas, až k nám dozadu už všechno tak zřetelně nedolétlo, a zvláště v současném období, kdy řada diváků bohužel přišla do divadla s pokročilou virózou doprovázenou kašlem, leccos v těch nevyžádaných zvucích i zaniklo. Jedna divačka kvůli svému záchvatu kašle musela dokonce odejít do foyer, odkud však i přes zavřené dveře bylo zřejmé, že se chuděra neskutečně trápí. Dokonce tak, že jedna z uvaděček nakonec musela po čase do foyer odejít taky a zřejmě se jí podařilo najít pro nemocnou nějaký zvukotěsnější prostor, protože pak už se občas kašlalo zase jen na různých místech přímo v sále, nikoliv však naštěstí tak dusivě a vytrvale.

 

Závěrečné přijetí publikem tedy bylo až neskutečně vstřícné – pro oba protagonisty i pro evidentně spokojeného španělského autora, který v závěru také vyšel na pódium a pozdravil anglicky diváky, to byl nepochybně také zážitek, který si v sobě ještě dlouho ponesou. Ovšem zcela zaslouženě. Jitce Čvančarové se tak vydařil i její režijní debut a na rozdíl od řady nepříznivých komentářů na její adresu po každém TV seriálu, v němž se občas objeví, se jasně ukázalo, že je to dramatická herečka par excellence, které podobné závažnější role víc, než sluší. Tak třeba přibydou i další – rádi se pak přijdeme s přítelem opět podívat. Cestou od šaten jsme pak odolali připravenému rautu s vínem a mnoha dobrotami, přítel se totiž chystal ještě večer odjet k rodičům mimo Prahu, tak by si skleničku dát stejně nemohl. Na ulici jsme potom v nedalekém průjezdu zahlédli připravené prezidentské BMW s prezidentskou standardou na kapotě, kolem kterého již postávalo mnoho zvědavců, kteří čekali, až Petra Pavla také při odchodu z divadla zahlédnou. V již setmělé Praze jsme pak cestou na tramvaj procházeli snad ještě silnějším zábavným mumrajem než ještě odpoledne za světla. Sváteční atmosféru jsme si tak odvezli s sebou až domů.

 

Praha, 18.11.2023

 

https://www.studiodva.cz/repertoar/vlastovka/