Pokud tě takovéto materiály urážejí nebo pohoršují a pokud nejsi plnoletý(á), opusť prosím tento článek. Pokud budeš pokračovat ve čtení, potvrzuješ, že jsi plnoletý(á) a že si chceš článek přečíst zcela svobodně a na vlastní zodpovědnost!

Poznámka malého srdce: Vlastní Nataschina slova jsou uvedená tučným písmem a ohraničená uvozovkami. Má vlastní slova jsou napsaná  bez zvýraznění.

Obálka knihy: Intenzivní, otevřené a šokující. Senzitivním pohledem na vlastní život a věci kolem sebe popisuje mladá autorka svůj svět mezi drogami, násilím, dětskou prostitucí a sny. Její bezprostřední a jedinečné pojmenovávání věcí pravými jmény činí z jejích vlastních jizev znaky pro celou zraněnou společnost.

    Úryvek z knihy:

  „Dycky sem si myslela,
    když beru drogy,
    můžou klidně mrdat moje tělo,
    dělat si se mnou co chtěj.
    Protože svý tělo nesnáším.
   Je šíleně tlustý, hnusný a neforemný.
   Stejně sem si nic lepšího nezasloužila.
   …
   Když ale fet přestane působit, cejtím,
   že chlapi mrdaj taky moji duši.
   Bolí to; ještě víc než bolí, ničí to,
   i když to nezničí.
   …
   Zůstaneš sama a víš, že seš zničená,
                                                        nevyléčitelně a že s tím musíš žít…“

Jestli jste ještě nikdy nečetli opravdový příběh, potom si přečtěte tuto Natashinu knížku, která je jejím autentickým deníkem, deníkem mladé dívky – narkomanky a prostitutky. A jestli vás pohorší vulgarismy, kterých je v knížce opravdu velké množství, tak se zamyslete sami nad sebou, proč nedokážete přijmout člověka takového jaký je, v celé jeho nahotě, v celé jeho opravdovosti prožívajícího člověka. Já jsem vnitřním založením básník a Nataschina knížka se mě dotkla tak, jako žádná jiná. Právě pro to, že si vůbec na nic nehraje. Vždyť, jak můžete očekávat od dívky, kde rodiče jsou rozvedení a otčím ji jako malou holčičku znásilňoval a zneužíval, že bude hovořit jazykem básníků?!? Její duše byla zraněna už na začátku jejího života, který se ve své křehkosti teprve počal utvářet. Jak můžete očekávat od dívky, která byla tak zklamaná životem, že se ve 13 letech pokusila o sebevraždu, aby její řeč byla krásná? A přeci je její řeč svým způsobem krásná. Je krásná svou prožitou opravdovostí. Je smutné, že tak mladé dítě, už přemýšlí nad sebevraždou!

Pláčem ohlašujeme svůj příchod na tuto zem, jako bychom tušili, kolik bolesti si poneseme v průběhu našeho života v tomto hmotném sevření. A každá jedna slza má svou cenu, každé jedno utrpení, každá bolest, všechno to trápení lidských životů má svou cenu, kterou jsme schopni ocenit a přijmout až když se náš život končí.

Každý život je jedinečný! Na Nataschu se mnozí lidé budou dívat jen jako na prodejnou kurvu, co prodává svý tělo za peníze, co se nechává mrdat zepředu i zezadu, análně i vaginálně, co kouří chlapům jejich nadrženýho ptáka a taky si budou myslet, že oni jsou lepší, ale hovno. Nejsou lepší! Kdybych si měl vybrat, jestli se budu přátelit s nějakým vysokoškolským ulízánkem nebo s kurvou, vyberu si kurvu a řeknu vám proč. Hodnota našich prožitých životů je měřena naší opravdovostí a utrpením, které podstupujeme. Někdo životem pouze proplouvá bez toho, aby zažíval velké množství lidského strádání a bolestí. Samozřejmě každý člověk v tomto hmotném uvěznění nějakým způsobem trpí. Na tomto světě není jednoho člověka, který by tím nebo oním způsobem netrpěl. Už Buddha říkal, že život je trápení. Ale někomu se toho trápení a bolesti dostává v míře vrchovaté a jinému je dáno jen nepatrné zrníčko bolesti. Natasha dostávala toho utrpení a bolesti ve vrchovaté míře. Ona měla také více příležitostí učinit ve svém životě velký duchovní pokrok. Lidé, kteří Natashu odsuzují a kteří se cítí být lepšími než je ona, si neuvědomují, jaký těžký boj Natasha, jak fyzicky, tak i ve své duši právě podstupuje.

Máří Magdaléna byla děvka a z děvky se stala díky Ježíšovi světice. Takže je to právě naše utrpení, které z nás činí zářící diadémy. Bohužel Máří Magdalénu odsuzovali dokonce i muži, kteří s ní spali. A toto pokrytectví se děje i v současnosti, kdy mužové odsuzují Natashu a přesto s ní spí! Kdo je potom morálnější? Natascha, která dělá kurvu a ví, že je kurva, nebo muži, kteří s ní spí a na veřejnosti ji odsuzují?!?

Každý vidí jen, že Natascha je kurva, jen hadr, do kterého si mužové utírají své přirození, ale nikdo nevidí širší souvislosti; nevidí, co Nataschu dohnalo k tomu, aby začala svý tělo prodávat a co způsobilo, že začala brát drogy.

Natascha chtěla umřít:

„Chtěla sem umřít. Chci umřít. Umřu rychlejc než vy všichni.“

Její vlastní matka ji mlátila a řvala na ni. Otčím ji znásilňoval jako malou holku. Lze se vůbec divit, že se její život tak zvrtl?

„Světlo je v mým mozku hnědý a šedý. A já se pak nesnáším a chci se nesnášet. Nenávidím se, protože beru drogy. A beru drogy, protože se za to pak přestávám nenávidět. Když seš sjetá, tak je to chvíli nekonečně krásný. Krásný, protože zapomeneš žít. Protože zapomínáš a seš jen část drogy. — Zadek, prdel se neříká — Ten chlap se udělal. Tlak v mý prdeli povoluje. Pohled zespodu mezi nohy. Vidím jeho sperma, jak mi stejká po stehnech. Lepší než polykat. I tak z toho mám husinu. HNUS. Musím nutně na hajzl.

„Chci ten sliz ze sebe smejt. Chci se vosprchnout. Chci pryč. Někam daleko. „

Kolik bolesti musí Natascha přijmout, jak špinavá se musí cítit! Jak roztrhaná musí její duše být! Kolik nenávisti v ní musí zůstávat.

„ZMRDI!“

„Chlapi, který mi za to dávaj prachy, sou dycky fér. Jo, chtěj dvě hodiny, vemou si dvě hodiny mýho života. Berou mi život jen tak. A dycky se divím, jak lacinej můj ŽIVOT vlastně je. Žádná tržní cena. Hodně nabídek. Hodně holek.“

Je to začarovaný kruh. Natascha prodává svý tělo, protože potřebuje peníze na fet a i když vydělá třeba 330 Eur/ den, ona dostane jen 30 Eur a 300 Eur zkasíruje její pasák. Jak píše Natascha, to je zákon ulice. Pasák ji ochraňuje a dohazuje zákazníky, ale bohužel ji také okrádá a rejžuje na ni. Myslím, že stejně jako v životě, i tu platí:

„Když všechen svůj čas vyplácáš prací pro někoho jiného, nikdy nebudeš mít dost času naučit se sám něco nového.“ ( z filmu Kde lišky dávají dobrou noc )

Bohužel ale, Natascha nemá jinou možnost, protože na ulici jde často o život a pasák ji chrání, bez něho je život na ulici pro děvku nemyslitelný. A kromě toho, drogově závislým je všechno jedno. Ti žijí ze dne na den. Jejich prvořadou úlohou a úsilím je sehnat dávku fetu. Na ničem jiném nezáleží. Nikdo z nás, si ani jen nedovede představit v jakém pekle tito lidé žijí. Ale dovolíme si je soudit! K mnohým z nás byl život až příliš nakloněný, kdy nám dal milující rodinu, zázemí, peníze, ale mnozí jiní už takové štěstí neměli a už od narození se musí rvát den co den, navíc všemi opuštěni. Společnost před takovýmito lidmi raději zavírá oči a tváří se, že neexistují. Protože právě tito lidé ukazují, jak „vyspělá“ je společnost, ve které jsou nuceni žít. Žádný stát na světě si nepřizná, že v určitých sociálních otázkách prostě selhává. A zatímco píšu tento článek o Natasche, v ulicích celého světa, ve špíně a zatuchlinách zkažené morálky lidstva se mrdá o stošest ne z lásky, ale pro to, že rodiny jsou častokrát roztříštěné a často i díky politikům, kteří řídí svůj stát tak, jak ho řídí. Určitě za to, jak člověk žije, si může člověk i sám, ale velmi často za to může i společnost a státní mašinérie, která nevytváří pro rodiny takové podmínky, jaké by měla. Jediné co dělají je to, že vytvářejí zákony, které absolutně nic neřeší a všechno zůstává stejné. Pokud se nezmění celá společnost, pořád budou na ulici žít děvčata se stejným osudem, jaký má Natascha. Pokud jim společnost nepodá pomocnou ruku, oni sami si asi těžko pomůžou.

„Všechno je tak nechutný. Muži jsou nechutní. Ráno líbaj ženu, aby večer mrdali děvku! Čisté potěšení smyslů. Na city se tu nehraje. Celý svět je zvrácený! Celý zasraný svět se vejde do jednoho zasranýho kýblu plného zvratků!"

„Cejtím, jak mi v těle teče krev a taky cejtím vostrý hrany. Řeže to, pálí to a je to tady. Nepulzuje to, je to pořád tady. Nesnáším ten pocit. Snažím se proto bejt furt sjetá. To pomáhá. Zvládnu to jen ke kýblu a bleju do něj. Aspoň se vyzvracím než vezmu fet. Vobráceně by to bylo v prdeli! Myslím, hrabat ve vlastní blitce, abych našla drogy a zas je polkla… Žádnej hezkej pohled, když ležej tablety v žaludeční šťávě… Stalo se to jedný píče na párty. To bylo fakt nechutný. Strašně málo sebeúcty má to dítě. Je to hnusný, nechci to někdy muset udělat. Ale když přijdou bolesti, přestaneš bejt člověk, pak už nemyslíš, protože nejseš. Když si šlehneš, nemůžeš to také nedobrovolně vyblejt.

Výhoda si píchat!“

„Ach. Fet ve stříkačce zas krystalizuje, to je paráda! Tekutý diamanty se třpytí v pístu a nevypadaj nebezpečně. Ale když to máš v sobě… Je rozdíl, když fet polykáš nebo si šleháš. Všechno má svý pro a proti. Ale teď chci prostě něco vzít, něco proti bolestem. Léky, tablety, extázi. NĚCO!“

Zdá se, že drogy z vás postupně ukrajují to nejlepší co ve vás je. Až z vás zůstane jen to nejodpudivější, co v člověku je. Životní monáda se bortí. Už není černá v bílém a bílá v černém, už je jen černé prázdno a temnota, která vás dusí… Natascha bere drogy, aby necítila bolest. 1,2 gr. Crystalu stojí 110 euro Natascha potřebuje každý den minimálně 110 Eur na fet. A to je jen Crystal. Někdy Natascha bere herák, éčka – tehdy, když nemůže sehnat Crystal.

Ale i Natascha má své sny, tak jako každý jiný:

„Sem strašně smutný dítě. Mám v duši smutek. Měřím 153 cenťáků, moje velikost bot je 35. Ráda chodím tancovat. A chci dodělat školu. Hrozně ráda čtu, teď zrovna vod Hermanna Hesseho „Stepního vlka“… a nejsem fakt cool. Za prvý mám šílený akné a taky sem strašně tlustá a řežu se. Někdy, když nepůsobí flash a ve mně všechno ztichne, žádnej nářek, žádný hlasy, nic, se ptám. Byla jsem někdy šťastná? Byly v mým životě chvíle, kdy jsem jen žila, kdy sem měla rodinu, která měla ráda mě? A když na to myslím, sem nasraná, protože sem pak smutná.“

Ani nevím proč, ale strašně mě přitahují smutný lidi. Myslím, že se ve mně skrývá nějaká skrytá, dřímající a zatím neprojevená síla pomáhat lidem. Miluji takové lidi jako je Natascha, protože obdivuji jejich každodenní boj, který musí podstupovat.

„Jednou sem se nějakýho týpka zeptala, jaký to je, žít normální život. Ale kecal jenom píčoviny. Prej, že je člověk prostě šťastnej. Máš radost ze slunečního dne a tak… Něco tak blbýho! Z něčeho takovýho přeci nemůžeš mít radost! Hele, můžeš se za mě radovat? To by bylo fajn. Jeden taky mlel, mít ženu by bylo štěstí. Jak to, že teda de ke mně a dá za to padesát euro. Možná má dceru a představuje si, že to dělá s ní, když šuká se mnou. Pak bych dělala vlastně něco dobrýho. Chránila před ním dceru. Skvělý. To je totálně pokřivený!“

„Nesnáším štěstí vostatních!“

Natascha nesnáší štěstí ostatních, protože sama není šťastná a nikdy nebyla. Ale ve skutečnosti šťastná být chce, ale zároveň se jí to zdá tak vzdálené a nedosažitelné, až se toho vědomě vzdává a uzavírá se před touto eventualitou.

Natascha, ostatně tak jako každý člověk, ať už by byl jakýkoli, má ve svých vlastních hlubinách zakódovaný Boží hlas, který se jí neustále připomíná:

„Myšlenky mi docela divoce přeskakujou… buď sou to drogy, nebo jejich následky nebo sem už dycky byla taková. Fakt nevim. Nevím, kdo sem, kdo sem byla a jaká bych byla bez drog. Ale je divný, když vo sobě tak přemejšlíš. Zrovna se sebe sama ptám, jesli věřím v Boha. Nevím, jak sem na to teď přišla, ale když vo tom přemejšlim, vlastně bych řekla, že v Boha věřím. Hlavně když myslím na děti, možná na svý vlastní v daleký, jiný budoucnosti, na mimča nebo na mláďata. Tolik krásy nemůže bejt jen náhoda, že jo?“

„Na druhou stranu: Proč dopouští Bůh tolik utrpení? Udělala jsem mu něco? Hrozný dětství, když se fotr svlíkal, aby mě naučil lásku… Proč teda ještě věřit v Boha? Ale i tak. Nějak je to tady, ten pocit. A proč Bůh nechává jít chlapy za děvkama? Za dětskou prostitucí? Nevím, co na tom maj. Možná chtěj dělat to, co si vod nich jejich žena nechce nechat dělat. Možná jen proto, že je bez fantazie.“

Svět je plný zvěrstev! Snad je to proto, že se v člověku skrývá nepředstavitelné dobro, ale také nepředstavitelné zlo a mezi těmito odvěkými rivaly neustále dochází ke konfrontaci Bytí či Nebytí. Nelíbí se mi, že lidé Nataschu odsuzují! Zeptali jste se sami sebe někdy, co by z vás bylo, kdybyste se narodili do jiných životních podmínek, než jste se narodili? Kdybyste už jako malé dítě museli vydržet a prožít tolik co Natascha?

„Další chlap mojí mámy byl zmrd. Bil mě, když sem mu neříkala taky „tati“. Furt se mě ptal: „Kdo sem?“ Musela sem mu vodpovídat: „Seš můj táta.“ Když sem kvůli tomu musela vyndat z pusy jeho ptáka, hned mi jednu vrazil.“

Kdo je na vině, že se z Nataschy stala kurva a drogově závislá dívka? Někdo si například může říct, že čas vyléčí všechny rány, ale může si to také říct Natascha?

„Čas vyléčí všechny rány – totální píčovina!
Co je vlastně čas?
Čas je včera, dnes a zejtra.
Včera byl můj život nahovno,
dneska je na blití
a zejtra budu možná mrtvá.“

„Dívám se s nadějí do budoucnosti. Kdyby Bůh skutečně existoval, tak by mi tohle přání bejt mrtvá přece splnil, že jo? Jenom proto, že jsem to všechno udělala, nejsem přece špatnej člověk. „

„Vlastně mám ze smrti strach. Ne tedy ze smrti přímo. Proč bych z ní měla mít strach? Byl by to konec mýho trápení. Prostě si myslím, když budu mrtvá, všechno skončí. Žádný nebe, žádný peklo, žádnej věčnej život nebo tak. Žádná nirvána, ta představa je totálně vadná, co bych tam jako měla dělat?! „

„Ale já mám strach i tak… Strach z umírání, teda z toho, jaký to je když umřeš. Cesta tam mi nahání strach… někdy. Protože nevím, jak ta cesta vypadá. Radši drogy a šukání, to je smrt na splátky. Cestu znám. To je v klidu. Pokaždý, když něco vezmeš nebo mrdáš s chlapem, kterej by moh bejt klidně tvůj táta, část tebe umírá. První duše. Nakonec mozek… a srdce.“

Umírání je smutné. Umíráme už když se narodíme. Umíráme celý svůj život. Narodili jsme se, abychom zemřeli. Takový je náš osud pomíjivého hmotného života. Bojíme se smrti, protože často nevidíme všechny souvislosti a také proto, že jsme zahaleni závojem zapomnění. Naše smrt je taková, jakou si zasloužíme.

Možná si nyní říkáte, jak Natascha dopadla a co s ní je a či vůbec ještě žije. Natascha na rozdíl od jiných měla to štěstí, že se dokázala vzepřít svému osudu a rozhodla se bojovat s drogama, vyhledala pomoc a začala se léčit. A nyní může napsat:

Je mi jasné, že Natascha to ještě nevyhrála, ale aspoň má vůli změnit svůj život a najít v něm něco krásného a to se počítá…