V backstage klubu Věčnost

Pokračování legendárního Punkového praporu s podtitulem Restart se opět nese v podobném konceptu, jako první díl. Příhody fiktivní punkové kapely částečně zasazené do reálných míst a mezi reálné postavy jsou v Restartu prokládány nikoli hudebními texty, nýbrž deníčkem neonacisty. Rozdvojuje se i hlavní příběh; zatímco jedna linie sleduje šedivý rok 1985 na ponurém sídlišti v Ostravě-Zábřehu, druhá linie se zabývá současností. Zde také koresponduje děj s názvem knihy – hlavní hrdina Sejdži se chystá na legendární restart své kapely, s níž hrábne do strun po dlouhých patnácti letech od jejího založení.

Podíváme-li se podrobněji na jednotlivé dějové linie, příběh začínajícího punkera Josefa Šebesty, který si v patnácti letech poslechne poprvé Sex Pistols a zjistí, že tohle z krve již nedostane, uspokojí zejména pamětníky. Výškovický s precizností sobě vlastní popisuje do nejmenších podrobností veškerá místa, kde se tehdejší závadová mládež scházela. Čtenář, nezasažen protistátními subkulturami, může být při četbě naopak pohoršen, protože sexuálními scénami, alkoholickými eskapádami a konflikty s bolševickými fízly se to v životě Josefa alias Šeby jen hemží. Autor recenze si zde nemůže nevzpomenout na výbornou autobiografii performera a disidenta Milana Kohouta Proveď vola světem, volem zůstane, v níž popisuje divoké poměry v socialistické kontrakultuře se stejnou syrovostí, jako Výškovický.

Znalec současných poměrů v (nejen) severomoravské punkové scéně naopak ocení linii současnou, kde nejen, že zavzpomíná na své literární hrdiny z prvního dílu, ale připomene si i osudy skutečně žijících punkerů. Výškovický popisuje prostředí buřičů prizmatem starší generace punkerů, kteří již neřeší barvu tkaniček ve svých steelech ani počet odpogovaných festivalů za dobu letních prázdnin, ale spíše ceny plínek a dětského oblečení pro své ratolesti. Román jakoby odkazoval k rudišovské nostalgii v próze Konec punku v Helsinkách, kde je punková subkultura vystavěna již výhradně z kusých vzpomínek. Ovšem Výškovický takto neuvažuje. Pro něj je punk – i přes postupnou konformizaci někdejších přátel ze scény – žitou alternativou, která je v určité míře uskutečnitelná i v situaci, kdy má člověk rodinu, vyčerpávající práci či nedostatek volného času. Ostatně osobně jsem přesvědčen, že slovní spojení „bývalý punker“ je oxymorón a jak kdysi pravil havířovský anarchista Albánec, „punk není zábava na dva roky“. Výškovického román tak ukazuje, že punk je zejména hluboký a konzistentní vnitřní postoj, vyznačující se zejména zpochybňováním statutu quo, nedůvěrou ve vševědoucí autority a nesmlouvavým výsměchem maloměšťáckému myšlení.

Velmi originální linií je pak deník frustrovaného aktivisty neonacistického hnutí. Ten, ve snaze vydobýt si respekt u zasloužených nácků, plánuje politicky motivovanou vraždu. Výškovický musel bezesporu proklikat desítky chluligánských webů a diskusních fór, protože zcela autenticky pochytil jazyk, jímž se pěšácká sekce neonacistické pyramidy vyznačuje.  Text tak postrádá správnou interpunkci, stylistika mladého aktivisty se pohybuje mezi čtvrtou až pátou třídou základní školy a o koncovkách musel slyšet maximálně tak z rychlíku. Kromě toho se musí čtenář pousmát nad naproto absurdním plánem, pomocí nějž chce aktivista vraždu provést. Je víc než jasné, že i kdyby nastala ideální konstelace všech příhodných faktorů (žádní svědci, chabý odpor oběti), záměr se musí zákonitě podělat. Na druhou stranu, na své by si přišel i čtenář-neonacista, protože fiktivní deníček obsahuje řadu tipů na stopro árijské hudební kapely, jakožto i knihy či filmy.

Co Punkovému praporu nechybí, je samozřejmě propojení všech tří dějových linií. Jako závan magického realismu se zde objevuje tajemný Deus, který mezi rokem 1985 a současností bez problémů pendluje a svým zásahem tak vlastně dokáže otočit kormidlo dějin poměrně klíčovým směrem.

Abych ovšem jen nedrbal autora pod bradičkou – román nemusí být stravitelný pro čtenáře, který ještě nebyl políben Výškovického netradičním autorským stylem. Jako iritující se může jevit autorova obsese v detailním popisování značek aut, potravin či oblečení. Smysl to mělo ve Výškovického čtyřdílném Kalendáriu, které bylo určeno pro užší okruh čtenářů, zde to však může působit nadbytečně. Autor se ani nepáral s bližším vysvětlením některých subkulturních pojmů, takže imaginární nezasvěcený čtenář si bude například velmi složitě domýšlet, že „sharpák“ bude zřejmě označení pro skindheada antifašistického ražení. Na druhou stranu, Výškovický se nebojí obohatit český jazyk o beletristické novotvary (třeba pojem „anarchopedagog“).

Poselství celého románu lze nakonec rozklíčovat zamyšlením nad věnováním knihy, které zní: „Věnováno všem punkerům, kteří pogují v klubu Věčnost.“ Autor tak své dílo vlastně věnuje mnohým (ex)přátelům, na něž v „předrevoluční“ i současné příběhové linii vzpomíná. Punkový prapor 2: Restart doporučuji všem, kteří kdy měli s punkem co do činění. Je to dílo čtivé, vtipné a než se dostanete ke konci, okoušete si všechny nehty na rukou!