Pondělní kodrcání polorozsypanou Karosou:-D

Opět se vám hlásí reportérka Mia, tentokrát z prostředí stařičké Karosy:-D
Protože mým dvěma známým v neděli nejspíš přeskočilo v pale, musela jsem si na pondělní busík číslo šestnáct vyšlápnout zrána pěkně brzy. Jak už mám dáno v povaze, sršela jsem ještě ve výtahu vzteky a v duchu ani nešetřila ostrými nadávkami na adresu těch dvou vykuků, ale jen co jsem se přehoupla přes práh vchodu, vztek ze mě pozvolna vyprchával a začala se probouzet můj cit pro estetično. Pominu-li ten hnusný šedivý kvádr, co je prý výměník, můžu říct, že se přede mnou rozprostíral široký lán pole s kostelíčkem v pozadí, jemným oparem z mlhy kolem dokola, a to vše zakončoval za obzorem přímo ukázkový úsvit fialkovo červené barvy, do nichž pomyslný malíř nechtěně zamíchal i chrpovou modř. Zcela okouzlená a s hubou dokořán jsem skoro násilím odtrhla pohled od svítající oblohy, jinak by mi bus určitě ujel, zaparkovala jsem své ještě rozespalé tělo na zastávce MHD ( duše se ještě nedostavila ), zimomřivě se zabalila do tenké mikiny a s pusou zíváním roztaženou jsem mimoděk pozdvihla oči opět k obloze, tentokrát na druhé straně. Jestliže na mě měl úsvit silný vliv, tak obloha na severní straně, ještě zpola noční, na mě působila přímo magicky. Musela jsem vypadat jak totální magor, jak jsem tam stála a s očima jako talířky vejrala na ubývající srpek měsíce, převelice jasnou večernici a bílou čáru, stopu po prolétávajícím letadlem mezi měsícem a hvězdou. Když konečně dokodrcal bus na zastávku, nechtělo se mi ani nastupovat. Napůl ve snách jsem se posadila a opřela si hlavu o lehce zamžené sklo, slabě a nevtíravě zavánějící po mentolkovém čističi. Zrovna ve chvíli, kdy jsem zaklapávala oční víčka, vetchý autobus nastartoval a kolem se rozlétly kužely světel, jenž se odrážely od vonících oken a hrály podivuhodnou hru světel se stíny. S rozcuchanou hlavou stále opřenou o okno jsem fetovala mentolkovou vůni a podle svého zvyku si prohlížela lidi. Navzdory brzké ranní hodině byl bus už na třetí zastávce skoro plný, vzduch se vydýchával a skla oken se zapařovala. Avšak ani to nenarušilo jakoby "čarovné" prostředí staré Karosy, řítící se z kopce na starý Šumbark. Lidé si mezi sebou tiše povídali, což znělo jako mumlání zaklínadel při sabatu, nebo prostě mlčeli a mě připadalo, že jsou všichni taky nalazeni na stejnou notu jako já a že se na sebe nenápadně usmívají. Řidič z nevysvětlitelných důvodů zhasl světla a my jsme se v autobuse najednou topili v sympatickém šeru, téměř tmě, a ozařovalo nás pouze veřejné osvětlení. Už v ten moment mi bylo jasné, že o tom musím napsat:-D až skoro nadpřirozenou atmosféru zrušil nástup Pepy a Kamily na čtvrté zastávce, kdy jejich hlasité halasení zahnalo klidné ticho do koutů, kde sečkává na další ráno ...