Školní kurz v Itálii

Pro mnohé je Itálie země jako každá jiná, je to jen oblast kam se dá jet na dovolenou, ale pro nás to bylo místo klidného týdenního nicnedělání v době, kdy se rozbíhal školní rok. Byli jsme odhodláni se tuto skutečnost patřičně užít a byli jsme připraveni i zdolávat hranice dané nám učiteli.
Jednoho sychravého zářijového odpoledne se před budovou domažlického gymnázia začali množit hromádky nejrůznějších batohů, batůžků, kufrů a tašek a kolem postávajícího hloučku studentů. Přes veškeré útrapy spojené s přebytkem tašek a nedostatkem úložného prostoru, jsme se nalodili a vyrazili na cestu.
Naše putování bylo dlouhé, ale nelze říci, že nudné – my jsme si totiž vzali za cíl užít si každou chvíli! Zájmy byli různorodé, ale když se vyndala kytara, téměř všichni odložili to, čemu se doposud věnovali, a přidali se k všeobecnému veselí. Cesta utíkala až nečekaně rychle a jsme ani nestačili sledovat, kudy právě projíždíme. Z večera se stala noc, začalo svítat a my už jsme se nemohli dočkat až dorazíme do cíle.
První pohled na moře byl okouzlující. Všichni najednou koukali z okének a sledovali, jak vlna za vlnou naráží na pobřeží, jak úzká se silnička line téměř po okraji srázu nad mořem. Takových zatáček jsme projeli mnoho, proto nás překvapilo, když se za jednou z nich objevila brána zpola zakrytá větvemi pinií – cíl naší cesty.
Zprvu jsme si ani neuvědomili, jak je tu krásně – bylo krásně a teplé sluneční paprsky nám dopadaly na tváře, moře bylo sice daleko na to, abychom ho slyšeli, ale už jen ta idea byla krásná. Co víc si přát? Být na tak krásném místě a ještě k tomu se svými přáteli.
Krátké letmé seznámení s okolím bylo jen předvojem dlouho očekávaného setkání s mořem. První pohled na moře byl jak scéna z romantického filmu, dlouhá písčitá pláž lemovaná po obou stranách skalisky a navíc kamenný maják dominující na levé části pláže. A ty vlny! Kdo čekal líně se povalující hmoty vody, mýlil se. Mnozí z nás neodolali a vrhli se do vody. Začalo první utkání nekonečného boje o udržení se nad vodou – každou chvíli se nad někým zavřela hladina – hlavy se co chvíli objevovali a zase mizeli. Tuhle zábavu nám nemohl nikdo odepřít!
Ale tím zábava nekončila – teplé večery jako by si sami říkali o nespoutané veselí. Navíc, kdo by si odpustil dosáhnout zde plnoletost a pořádně to neoslavit. Touto událostí nabraly večerní radovánky jedinečných rozměrů. Opilí radostí ze života a atmosférou okamžiku se někteří z nás – ti hudebně zdatnější – vrhli ke svým instrumentům. Bez kytary si večerní hraní člověk ani nedokáže představit, ale naše specialita – valcha – by mohla rozhodit kdekoho. My ji však vítáme a nejen proto jsme si zábavu dostatečně užili. Tedy je dokud nás svou ctěnou přítomnosti nepoctil člen učitelského dozoru – vědom si svých povinností snažil se nás utišit, nejlépe i dostat do peřin – nikdo si nechtěl znepříjemnit večer hádkou, která by nutně přišla, a tak jsme se v klidu rozešli do svých ubikací.
Avizované rozcvičky jsme brali jaksi s rezervou, vždyť oslava je přece slavnostní záležitost, a tak si žádá jisté úlevy. Jak jsme se mýlili! V ten okamžik byl v našich očích jediný úkol učitelů nás zničit. Nicméně i rozcvička se dala přežít – chvilka lehkého strečinku na pláži snad neublíží nikomu.
Nemilým překvapením pro nás bylo, že při večerních radovánkách kluci obětovali více jídla než předpokládali. Cítily jsem povinnost nějak jim to odčinit a rozhodly jsme se nějak jim to oplatit – pozvaly jsme kluky na večeři. A co by pro Itálii mohlo být typičtější než špagety.
Ale ani přípravy na večer nám nezabránili v zábavě ani v povinnostech. Z prvotní povinnosti putování na maják se vyklubala docela příjemná procházka po širším okolí. Ale i události na pláži stály za povšimnutí – člověk by se divil, co se stane s téměř dospělými lidmi, když se dostanou k takovému množství písku - stavění nejrůznějších hradů, vytváření sluníček, delfínů – nad tím se člověk jen zastaví, ale snažit se vyhrabat, co nejhlubší díru ve snaze narazit na vodu?
Večer se blížil a my jsme byli v jednom kole s připravování večeře – ono uvařit špagety zvládne každý, ale v podmínkách, jaké jsme měli my, vyvstali mnohé problémy. Nicméně vše se zvládlo a my jsme mohly kluky pozvat. Sýrová omáčka však vzala brzo za své, když byla převálcována kečupem.
Další den byl jen vygradování toho předešlého – jeho hlavně náplní byl výlet do přilehlého historického městečka, ale co následovalo večer! Mužské ego zapůsobilo - kluci výletu využili z nakoupení ingrediencí na večeři, kterou nám chtěli oplatit přátelské gesto. Byli jsme více než mile překvapeny a částečně i šokovány, když si nás hoši přivedly ke stolu. Atmosféru výborné večeře ještě podpořila „výzdoba“ stolu – květiny a svíčky.
Ale ani my jsme se nechtěly nechat zahanbit a odhodlaly jsme se k přípravě večeře o více chodech, aby předčila tu od kluků. K nákupům oblečení a jiných suvenýrů jsme si ve městě přidali ještě nákup všeho potřebného k večeři. Zdařilo se a my jsme, doufejme, mohly říct, že jsme kluky předčily. Následující veselí není nutno popisovat, vždyť se konalo každý den – jen s obměnami seskupení a učitele, který se nás snažil ztišit a poté i zahnat do postelí.
S blížícím se naším odjezdem se zdálo, že bude i Slunce plakat – během pátečního odpoledne se nebe zatáhlo a spadlo i pár kapek. My jsme nicméně vyrazili na společnou večeři do blízké pizzerie. Po návratu jsme se stejně chopili instrumentů a večer pokračoval v zaběhlém duchu. Jen zakončení bylo jedinečné – i učitelé respektovali naši touhu si užít poslední večer a nechali nás žít do brzkých ranních hodin. Této volnosti jsme využili při noční procházce po pláži. Někteří, plni smutku (či veselí) se přímo vrhli do vln… nazí ;o)
V den odjezdu jsme cítili jako kdybychom tam byli věky a vůbec se nám nechtělo toho místo opustit. Kdo by taky chtěl opustit místo, ke kterému ho pojí tolik krásných vzpomínek? Krásné místo, čas strávený s přáteli, noví přátelé, nové vztahy, nové zkušenosti, nové naděje…