Jabal Musa

O šest hodin a padesát litrů potu dříve
„Okamžitě se probuď,“ zařval čísi hlas. Probudit? To bych musela nejdřív spát.
„Co se tady děje?“ další hlas. Rovněž ženský.
„Bude probuzená a protivná,“ vysvětlil první hlas.
„Blbost. Nemůžu být probuzená, když jsem nespala,“ ozvala jsem se napruženě.
„To je jedno. Vstávej, jedeme na výlet.“

Asi bych se měla vrátit ještě o pár dní zpět, aby vám docházely všechny souvislosti. Začalo to docela nevinně. Byly tři dny před začátkem Ramadánu a nám bylo řečeno, že Al-Aksá a Skalní dóm budou zavřené. Rozhodli jsme se tedy (fajn, já jsem jen v duchu plakala), že do Jeruzaléma se tedy nepojede. Jediný naplánovaný výlet na celých jedenáct dní byl tedy Eilat, což je pohraniční izraelské město, kde je sice delfíní zátoka a mořská observatoř and so on, ale, co se památek týče, obsahuje přeubohý Eilat pouze jednu sochu. Mimochodem z poválečného období… Takže tato dovolená pro mě byla naprosto kulturně a historicky nedostatečná. Víte, to je přesně ten důvod, proč si o mně lidi myslí, že jsem blázen. Rozhodli jsme se tedy („A mami, co takhle…“ „A nechtěli byste…“ „Víte, když nám zbylo tolik peněz…“), že si uděláme výlet na Mojžíšovu horu spojený s návštěvou nejstaršího kláštera na světě, ortodoxního kláštera svaté Kateřiny. A teď zpět k oné osudné noci.

„Tohle má být poloprázdný autobus, jo? Fakt super,“ zhodnotila jsem dopravní prostředek s celými čtyřmi volnými místy. Vmáčkli jsme se na několik sedaček a tiše se rozhlíželi po ostatních. Chlápek s baterkou na čele, mladý pár zabalený v dece. Starší pár zabalený v dece. Hele, delegát. A hele…chlápek s knírem. Zajímalo by mě, kolik z nich se vrátí domů…

1:30 egyptského času, pod kopcem
„Který z těch kopců to je?“ zeptal se kdosi vedle mě.
„Ani jeden,“ odpověděl mu někdo další. Zatřásla jsem sytě žlutou baterkou, kterou mi dali na cestu. Díky Bohu za techniku. A za vodu. Velblouda? Děkuji, nechci, jsem silná osobnost, to zvládnu. Jako nic. Je to jen kopec. A není nijak zvlášť teplo. Ani zima. Je příjemně. Je tma. Je noc. Ups…ne, nechce se mi spát. Kdybych byla doma, tak teprve teď uvažuju o tom, jestli si nepůjdu číst do postele…na gauč. Jsem v pohodě. Celou noc vzhůru? Hračka. Nějaký pitomý kopec? Pff.

2:00 egyptského času, kdesi v horách
„Už tam budeme?“ ptá se mě pán s knírkem.
„Neřekla bych. Slunce vychází v pět a nikdo, s kým jsem mluvila, tam nečekal dýl, než čtyřicet pět minut,“ odvětila jsem. Stále jsem byla ve formě. Všechno v pořádku. Rodiče kdesi vzadu, já v družném hovoru s egyptským delegátem.

2:30 egyptského času, pořád kdesi v horách
„Už tam budeme?“ zavyl kdosi. Zavrtěla jsem hlavou. Nepravděpodobné. Kdesi v dáli a výšce se vlnil had z rozsvícených baterek. A neměl konce. Tedy měl…když jste došli na místo, kde jste si mysleli, že končí, zjistili jste, že před vámi se rozprostírá veliký veliký veliký veliký veliký veliký kopec, na kterém se, hádejte co, vlnil světélkující had. Několik lidí se dalo do pláče. Další kapitulovali a nasedli na velblouda…no…jak myslí. Mně se to nezdá bezpečné. Ta hnědá věc se docela kynklá…a vedle ní je ta díra dolů…no…nevím, nevím.

3:15 egyptského času, odpočívadlo s čajovnou
„Tady jsou ty hvězdy nádherně vidět. Támhle je Kasiopea,“ chlápek s knírkem. Zdravíčko. Jak se máte? Už bylo líp? Já dobře, děkuji za optání. Unavená? Zatím ne.
„Perfektní Orion,“ poznamenala jsem. Otočil oči víc doprava a přikývl.
„Ékzím tábá Kám! Achtung! Kamil! Kám!“ zaječel nám přidělený beduín a divoce kolem sebe zamával rukama.
„Máme jít a dávat pozor na velbloudy,“ přeložila jsem několika lidem okolo. Kývali unaveně hlavami a poslušně se opět pohnuli dál.
„Teď ses projevil, ty hajzle! Mezi námi je konec! To jsem měla vědět, jak jsi bezcharakterní! Jana mě před tebou varovala! Sobče!“ nedaleko mě se ozval vřískot. Aha…ty znám. Mladý pár v dece. On sedí na velbloudovi, ona stojí vedle na zemi a očividně se zlobí. Během následujících několika vteřin se dozvídám, co se stalo. Jeli na velbloudech. Dvou. On a ona. A její velbloud upadl. A ona si odřela nohu a na zvíře odmítla znovu nasednout. A on jede dál. To je hajzl…

3:45 egyptského času, opět kdesi v horách
„ÁÁÁ! ÁÁÁ!“ další agresor? Uprostřed cesty leží velbloud s paní na hrbu. Paní je asymetrická (asi metr všemi směry, a asi metrák). Velbloudovi se zřejmě nechce dál. Velbloudí vodič stojí za ním a střídavě do něj kope, mlátí bičíkem a řve na něj: „ÁÁÁ!“ Velblouda to zjevně štve. Zaburácí svým burácivým hlasem a naštvaně se ohlíží. Nicméně, nevypadá to, že by se chtěl zvedat. A tak velbloud leží a řve, beduín poskakuje a řve, a paní sedí a pláče. Já jsem říkala, že ta věc nevypadá bezpečně…

4:00 egyptského času, vrchol?
„Už jsme skoro tam,“ překládám pilně delegáta.
„Jen vyjdete tyhle schody. Až se nahoře dost vynadíváte, sejdeme se tady,“ ráznými gesty se ohání kolem sebe.
„How many?“ ptám se podezíravě. Zářivě se usměje.
„Seven hundred and fifty. Give or take…give, rather,“ odpovídá. Mám strach to překládat.
„Tired?“ ptá se soucitně.
„No, not really…“ odpovídám s křečovitým úsměvem.

4:07 egyptského času, ty strašný schody!
Trotloidní idiot. Slabomyslnej cvok. Náboženskej fanatik. Zatracenej písek. Pitomí velbloudi. Tma jak v pytli. Smrad jak v pytli s hnojem. A hlavně, debilní kopec!!! Nesnáším turisty. Nesnáším davy. Kruci, nesnáším kameny. Bože nade mnou, já si tady sednu a už se mnou nikdy nikdo nepohne. A zbudou jen kosti. Hihi…kosti. To by možná přijeli… ach jo, hrabe mi. Já chci… Mysli na něco jiného. Žádné hezké optimistické věci. To by bylo rouhání. Hele, támhle na nebi jsou hvězdičky…ne, to nejsou hvězdičky, to jsou baterky těch přede mnou. Ježiši. Prach jsem a v prach se obrátím. V pěkně promáčenej prach. Dětičky si ze mě můžou stavět hrady. Jestli se sem někdy nějaké dítě dostane. Proboha, já tady určitě umřu.
Nacházím se na části Schodů pokání…víte, ono má svůj důvod, proč se jmenují Schody pokání. Ono po tom, co vylezete na hromadu 760 poházených kamenů, máte pokání dost na celý život. A to jsme jich šli jen zlomek. Další tři tisíce vedou dolů…anebo velbloudí stezka. Oni jsou vlastně velbloudi docela fajn…no nic. Zpět k příběhu.
„Já tu umřu,“ zavyla jsem zoufale a usadila se na kusu skály.
„Není to ta slečna, co byla vepředu?“ ptá se knírkatý pán svého společníka.
„Bejvávalo,“ poznamenám vyčerpaně. Jsem si jistá, že už neudělám ani jeden krok. Sedím na studené skále, kolem mě proudí davy lidí, vrchol je v nedohlednu a po zádech mi vytrvale putuje kapička potu. Fuj…no a minuty plynou.
„Ahoj, co tu děláš?“ máma a táta. Došli se až sem.
„Coby. Čekám na vás,“ pravím sebejistě.
„To jsi hodná,“ poznamená táta a usmívá se. Mamka je v bezvědomí. Jen mechanicky hýbe nohama. Aktivně přikyvuju.

4:35 egyptského času…top!!!
Právě nastal jeden z mých oblíbených okamžiků v životě. Skončil kopec. Už to prostě dál nevede. Stojím na kusu skály a přemýšlím, jestli se mi vyplatí omdlít. Nakonec jsem došla k závěru, že ano. Dvacet vteřin na restartování systémů. Znovu otevírám oči a konečně se rozhlížím. Kvůli tomuhle jsem se trmácela tak dlouho do kopce? Kvůli tomuhle jsme se my všichni trmáceli tak dlouho do kopce? What fools these people are… Začínám filosofovat. Lidské plémě je předurčeno k záhubě. Platíme za fyzickou i psychickou bolest, za naprosté duševní vyčerpání. Platíme za to, abyste se polomrtví únavou a zoufalstvím škrábali uprostřed noci na kopec mezi velbloudím trusem, po kotníky v písku. Co je špatně? Kde se stala chyba? A kde je ksakru nějaká postel? Hm…koukám kolem. Kopce. Hm…hezký. A pointa? To je jako všechno? Hromada vápence kam až oko dohlédne? Já chci Milešovku! No nic, jdu spát.

4:55 egyptského času, východ slunce
„To je jako všechno?“ ta otázka se mi pořád vrací. Východ slunce. V hlavě mi šrotují slova lidí, kteří tady už byli. Nezapomenutelný zážitek. Hra barev. Nádhera. Okouzlení. Nelze vypovědět. Úžasné…neuniklo mi něco? Jo, jasně. Vyšlo slunce. Na obloze se místo šedé objevila šedá s bílou šmouhou. Prima. To jsem potřebovala. Rozhlížím se. Všichni očarovaně civí na bílou šmouhu. Co na ni vidí? Zírám na bílou šmouhu a najednou mi to došlo. No jasně. To nezapomenutelné tu není to slunce. Mělo mi to dojít dřív. Je to ten úžasný pocit v žaludku, že jste konečně tady. Že i přes prach, špínu, písek, pot a velbloudy jste se vyškrábali až sem a stále máte ještě dost energie na to, abyste udrželi oči otevřené. Že ani hora ani velbloudi nevyhráli. Vy ano. A teď jste na vrcholu světa a možná dostanete kamenné desky s desaterem. Anebo kamenem… Jsme na vrcholu, a přesto se zdá, že většina z těch lidí tady si ještě nesáhla hlouběji. A ač jsem měla pocit, že být jen o trošku unavenější, jsem mrtvá, já to zvláštní šimrání v břiše měla (ne, nebyl to Faraon…a vůbec, jsem sentimentální, tak nerušte).
Z druhé strany vrcholu zní hudba. Je to hezká hudba…moment. Beatles? Nahlédla jsem přes kus skály, na které jsem stála a spatřila jsem skupinku mladých Britů. Jeden z nich držel kytaru a vytrvale na ni drnkal, zatímco ostatní snaživě zpívali. Fíha…měla jsem pravdu. Byli to Beatles. Home, home and dry like a homing bird I´ll fly as a bird on wings…to sedí...

7:30 egyptského času, cesta dolů
„Now there's only one thing for me to do is to keep on tryin, to get home to you,“ prozpěvovala jsem si nadšeně (a nahlas a falešně) a poskakovala z kamene na kámen.
„Keep on tryin,“ zaječela jsem znovu. Ale to už jsem letěla z kamene do písku.
„What the…jé, já stojím,“ z hlavy se únava vytratila s oznámením, že jdeme dolů. Nohám to ještě nedošlo, tak se trochu motaly. Ale dobrý. Stojím.
„Nice,“ poznamenal delegát, který kolem mě právě prošel se sluchátky v uších...taky chytrej. Vysekla jsem mu pukrle a o něco opatrněji pokračovala v cestě. Keep on tryin…

8:00 egyptského času, stále dolů
Znovu potkávám jeho a ji. On se pořád veze. Zřejmě je to nepohodlně. Chlápka očividně bolí záda…a rozkrok. Idiot. To je velbloud, ne kůň, pane. Na tom se nesedí rozkročmo…mimochodem, ona se pořád plahočí za ním pěšky. Tihle dva nebudou mít idylku…vypadá, že by mu chtěla ten kopec i s velbloudem nacpat do…no, zkrátka někam by mu ho chtěla nacpat. Když kolem ní procházím, remcá cosi o pitomých nápadech… a o kus dál jde chlapík s krátkými vlasy a kytarou na zádech. It´s the next best thing to be free as a bird…

9:10 egyptského času, klášter svaté Kateřiny
Ano, ano, ohromně zajímavé. Tohle je vchod? Nepovídejte. Jů, kostnice. Ne, nevidím nic. Chcete se taky podívat?
Hele, kytka…hořící keř…aha…vysílačka Bůh-Mojžíš. Chápu. A proč nehoří? Aha…chápu…možná je to potomek. Ale neví se to. Jasně. Ale je to hezká kytka, ne? Jo, jo, vím, svatá věc. Chápu. Věřící? Já? Eh…ne tak docela.
„Jdeme dál,“ zní hlas odněkud zpředu.
„Spiritus promptus est, caro autem infirma,“ mumlám zoufale.
„He?“ pán s knírkem.
„Duch je odhodlán, ale tělo slabé,“ poznamenala jsem.
„Není příliš prozíravé mluvit tady latinsky,“ odvětil.
„Iesos Chrestos Theu Yios, Soter,“ opravila jsem si jazyk a zarecitovala jedinou věc, kterou řecky umím. Zazubil se a pokračoval v cestě.

12:00 egyptského času, konečně hotel
„Sláva nazdar výletu, výletu, výletu…“ při pohledu na zuboženou maminku a tatínka s prázdným pohledem jsem přestala zpívat.
„Jsme doma. Můžete jít spát. Já jdu do sprchy a na oběd. Ta snídaně byla hnusná…blé,“ oznámila jsem jim. Aha…to jsem vypustila. Při odjezdu z vesničky Saint Katharina jsme totiž dostali ‚snídani‘, čtěte: Tvrdý chleba, zkažené párky a marmeládu…

16:00 egyptského času, hotelový pokoj
„Jsi vzhůru?“
„Ne.“
„A vstáváš?“
„Kolik je hodin?“
„Čtyři.“
„Tak brzo nevstávám ani doma…“