Lyžák kvarty, aneb: Tak jsme se dočkali...

Lyžařský výcvik je v osnovách pro sekundu, jenže před dvěma lety zrovna bylo tak málo sněhu, že jsme nemohli absolvovat plánovaný dojížděcí kurz na rotačním hyperboloidu blízko Liberce (mezi prostým lidem bývá častěji označován jako Ještěd). V tercii napadlo sněhu snad ještě méně, takže z lyžáku opět sešlo. Letos nás již zcela opustila naděje, že se do hor podíváme dřív než v oktávě, ale díky zásahu Boží prozřetelnosti, nebo tak něčeho, vzali dva nejmenovaní rodiče věci do svých rukou a sehnali ubytování i instruktory a 22. 2. 2009 (druhý týden Mistrovství světa v lyžování, kdy se ve škole učilo jen o něco méně pilně, než jindy) jsme v téměř plném počtu dorazili mikrobusem na chatu Pergamentku, kde jsme strávili následující týden.
Zasněžené horské svahy jsme statečně brázdili dopoledne i odpoledne, protože počasí nám přálo (já osobně bych daleko víc uvítala 25 stupňů, zmrzlinu a opalování na zelených pláních, ale nejspíš jsem ovlivněna tím, že vyloženě nemám ráda zimu). Sestavili jsme dvě lyžařská a jedno snowboardové družstvo. Spolužáci, kteří mají čtyři ruce, takže si zvládli vzít veškeré vybavení, jezdili během týdne na obojím. Ve čtvrtek jsme v temných zákoutích lyžárny úspěšně našli svoje běžky a po dopolední průpravě na oválu nad sjezdovkou a důkladném namazání (lyží) po obědě podnikli krátký výlet po okolní krajině, který jsme úspěšně zakončili čajem v hospodě.
Večerní program jsme si vytvářeli sami, zpívalo se a hrála se tichá pošta (bez Míšových encyklopedií bychom přišli o spoustu zábavných informací) a další inteligentní hry hodné žáků gymnázia. Později se ze společnosti oddělovali notoričtí hráči Bang! a nakonec (chci říct přesně v čas večerky) jsme se všichni odebrali do (svých) postelí, abychom byli ráno na svahu použitelní.
Domů se nikomu nechtělo, přesto týden utekl až děsivě rychle, a tak nám v sobotu nezbylo nic jiného, než se opět poskládat do mikrobusu. Ten se nějakým zázrakem od minula rapidně zmenšil, ale spát se dá i v dost náročných podmínkách, takže nás zavazadla pod hlavou ani dalšími částmi těla nijak zvlášť netrápila.
Díky aktivitě výše zmíněných nejmenovaných rodičů a ochotě paní ředitelky jsme se lyžáku konečně dočkali a patřičně jsme si ho užili. A příští rok pokoříme i tu nejčernější sjezdovku v Alpách.