Poprvé - díl 13.

Článek o stavbě lodi:
http://www.lode.cz/re/clanek.php?rub=3&ID=2869
na konci článku je fotogalerie ze stavby lodi v Toušeni

a zde jsou obrázky z jednoho objektivu sestříhané dohromady
http://uhliska.sweb.cz//Panta%20Rhei.htm#pr

Další od Pepeho:
http://racek.czela.net/cpg/displayimage.php?album=189&pos=1

Další obrázky s adresou dodám po umístění na netu
video z paluby o čtrnáct dní později:

http://www.pantarhei-yacht.cz/pages/article.aspx?article=ad80bcac-1fe9-4849-8449-478190585b8b

Vichřice v přístavu

Ráno se budíme různě, ale jako obvykle pozdě. Někteří jedinci vyrazili hned po ránu do města na nákupy potravin a pití. Jsou už zpátky, když poslední členové posádky lezou z pelechů. Když jim vyčítáme, že jen vyspávají, říkají nám, že měli noční hlídku a ráno zasloužilý odpočinek. Tak jsme je jednomyslně za odměnu zvolili na dnešní den za kuchaře. Snad nás neotráví.
Domlouváme se, že vzhledem k sílícímu větru a předpovědi, že přijde vichřice, vyjedeme po obědě na Štětínskou zátoku. Vnitrozemská vodní plocha nebude tolik rozbouřená a vítr bude jistě taky slabší. V poledne se dovídáme, že vichřice přijde asi kolem čtvrté hodiny odpoledne a že bychom už měli být zpět v přístavu. Proto neváháme a hned po obědě vyrážíme. Po vyplutí z maríny na kanál napínáme kosatku. Chytli jsme do utažené kosatky vítr z boku a loď se slušně naklání, ale stále ještě v normě. Tak alespoň tvrdil kapitán. Sklo a hrnky v kuchyni si však mysleli něco jiného. Někdo to uklidí, my jsme námořníci a zocelení muži, nás pár střepů nezastaví! Plujeme rychlostí 4 uzle přímo po větru. Máme radost, jak to pěkně jede. Vtom si někdo uvědomí, že ještě běží motor. Vypínáme ho a rychlost klesá na dva uzle. Napínáme genuu. Kosatku máme vytočenu na pravobok, genuu napínáme na levobok. Plachty postavené naopak tvoří tzv. motýlek a rychlost stoupla na uzle tři. Loď krásně drží směr a kormidelník nemá žádnou práci s udržováním směru plavby. Rozpoutala se debata, zda vytáhnem hlavní či bezanovou plachtu. Kapitán okamžitě zavrhuje hlavní plachtu, a o bezanové pochybuje. Nakonec se rozhoduje, že necháme plachty tak, jak jsou a zadní plachtu vytáhneme, až budeme na zátoce a kolem nás bude místo. Za necelou hodinu jsme na konci kanálu a vplouváme na hladinu zátoky. Vlny jsou tak 40 cm, vítr silný, ale nic, co bychom nezvládli. Prohlížíme mapu dna zátoky a zjišťujeme, že musíme ještě asi dvě míle plout na jih, až tam bude nalevo od plavební dráhy s hloubkou 10 m zátoka hluboká kolem pěti metrů. Tam vyzkoušíme loď a manévrování. Plujeme tedy dál plavební dráhou. Vítr se stáčí na zadoboční. Genua ztrácí vítr a tak ji stahujeme. Vítr se postupně stáčí až na boční. Trochu zesiluje. Najednou hlásí echolot hloubku 3,5 metru. Vítr nás totiž začal snášet bokem a kurs opravoval kormidelník tak, aby mířil do dalšíc bójí. Proto se nám zdálo, že se vítr stáčí. Vracíme se zpátky na vybagrované koryto a plujeme za další bójí doleva na zátoku. Tady by měla být hloubka kolem pěti metrů. Není. Zase třiapůl, tak se vracíme. Naše mapy jsou sice přesné, ale situaci popisují dost nepřesně. Kapitán rozhoduje o návratu. Nechce riskovat. Otáčíme zpět na Śvinoujście. Teprve teď si uvědomujeme sílu větru, když plujeme proti. Plachty svinuté, motor přede a za chvíli je všem zima. Střídavě prší, pak zas leje a vítr stále zesiluje. Naštěstí po návratu na hladinu kanálu je vítr částečně odcloněn lesy na obou březích, takže i v kokpitu se dá vydržet. Zdá se nám, že i vítr je najednou teplejší. Postupně přestává pršet, vypadá, že i obloha se čistí, že by další rychlá změna počasí? Podle čerstvé předpovědi naopak, vítr nadále má zesilovat a je vydáno varování pro jachtaře. Říkáme si, počasí čeká, až se vrátíme do přístavu, tak se teprve utrhne ze řetězu. Asi tam někde nahoře máme vlivnou přímluvu.
Cesta zpět do přístavu probíhala normálně, bez komplikací a vzrušení. Až těsně před koncem plavby nás zezadu dohonil trajekt. Zahoukal poprvé, když byl za námi asi 350 m. Nikdo ho nebral příliš vážně. Zahoukal na nás podruhé, když byl asi 200 m daleko. Uvědomili jsme si rázem, že za tu chvilku nás dohonil o 150 m! On jede daleko rychleji než my a nemá brzdu. Kapitán okamžitě otáčí kormidlem a klidí se tomu kolosovi z cesty. Vzápětí ten utržený panelák, vška cca 50 m, délka snad 250 m, proplouvá kolem nás. Máme boční odstup asi 15 m a teď teprve můžeme "vychutnat" jeho rozměry. Vedle takové lodě jsme jak dětská hračka v umyvadle. Bodejť by ne, vždyť jsem se díval na nakládání tohoto trajektu dopoledne. Přibližně toho spolykal: na spodní palubu tři nákladní vlaky, asi sto vagonů, pravda, bez lokomotiv, zato vagony byly naložené. Na další palubě byly tahače s návěsy. Ty jsem nepočítal, ty už byly naloženy dřive. Ale jistě tak 60 jich tam mohlo být. Pak byly dvě paluby plné osobních aut, a na dalších dvou palubách byli lidi. Prý jsou tam i kina. To vše se tyčí do výše asi 30 m. Na tom všem je věž asi deset metrů vysoká s kormidelnou a velitelským pracovištěm, kabiny pro posádku atd. A protože se to projektantovi lodi asi zdálo málo, vymyslel ještě na střeše nástavbu a krátký stěžen s lokátory, světly, anténami, vlaječkami atd.
Obluda kolem nás proplula a my v jejím větrném stínu mohli zatočit do vjezdu přístavu. Uvazujeme k molu a vzápětí k nám se trousí ostatní posádky a vyptávají se, odkud jedem. Prý na moři jsou sedmimetrové vlny a malé lodě mají velké problémy. Nedivím se. Mně to stačilo na šestimetrových, a to jsme před nimi utekli do chráněného ústí. I tak nám to pomohlo získat respekt k moři.
Navečer se vydávám na procházku do druhé, východní části města. Jsem zklamán, nick vidění a zaznamenání tu není. Tuctová zástavba nejdřív bytovými domy, pak staré rodinné domky z poválené výstavby a pak nové rodinné domy, vše bez ladu nahuštěné na sebe a s minimem vkusu. Jako standard mi vzápětí připadalo stavení z desek, dřevěných panelů, skrytých nakonec umně pod vrstvou stukturované omítky, v průčelí ozdobené alespoň čtyřmi řeckými sloupy, za nimiž se hrdě leskly bílé plastové dvoukřídlé dveře. Oplocení z umělého kamene a kované ploty a brány. Jak jsem vzápětí zjistil, kované prvky byly výlisky z plastů nevalné kvality. Radši jsem podle mapy zamířil boční ulicí do blízkého lesa mezi městem a mořem. Byl to dobrý nápad. V lese je spousta borůvek, nefouká tu vítr a ticho a klid. Dokonce si tu začínám připadat jako někde na vysočině, dokopečka, z kopečka, krátká údolí a malé hřebeny. Rozhlédnu se řídkým borovým lese a je mi vše jasné! Jsem na břehu moře a okolo mne jsou písečné přesypy zarostlé lesem! Vytahuji mapu a kontroluji polohu. Co to? K moři to mají být ještě asi tři kilometry! No jo, když Štětín byl původně mořský přístav a dnes je osmdesát kilometrů od moře, co se divím třem kilometrům. Stačí sto let a je to! A tenhle les není starší jak třicet či pětatřicet let.
Vydávám se směrem k moři, podle mapy by tam měla být opuštěná pláž široká asi 60 metrů a dlouhá asi 250 km. Tam se mi to bude procházet. Přidávám do kroku, cítím, že bych to vše nestihnul za světla. Za půlhodiny ostré chůze lesem mimo cesty jsem najednou na pobřeží. Nikde nikdo a moře útočí na břeh dlouhými a vysokými vlnami. Jdu po mokrém písku, tam se to neboří pod nohami, a dívám se na krásu kolem. Přede mnou písečná pláž, za mnou též. Kam oko vidí, všude je to stejné. Hledám jantar nebo pazourek, to je můj sen vlastnoručně sebrat pozdrav z minulosti Země. Stále nic, jen písek a písek. Kdyby alespoň byl zajímavý kámen. Najednou mi něco říká, že se děje cosi zvláštního. Rozhlížím se, nic nevidím. Najednou jsem pochopil tu změnu. Moře se stáhlo, ustoupilo jako by na povel o dvacet či třicet metrů. Vykročil jsem po hladkém písku směrem k moři. Vzápětí mi to došlo. Už jsem o tom četl, tsunami! Pohlédnu na moře a v dálce ji vidím. Vlna snad třikrát větší než ostatní, zpěněný kohout nad ní vlaje a řítí se k pobřeží. Beru nohy na ramena a utíkám. Vlna mě stejně dostihla. Mám mokré boty, trochu i kalhoty, ale od kolen výš jsem suchý. Kdybych nepoběh těch třicet či čtyřicet metrů, byl bych mokrý celý. A ještě by mě to mohlo spláchnout do moře. Až mě polil pot. Tsunami to nebyla, doma jsem se pak dočetl, že na moři se občas vyskytnou obří vlny, které vzniknou náhodným skládáním několika vln. Tyto vlny nemají dlouhé trvání, obyčejně jsou omezeny na max délku 200 až 400 m a doba po kterou se dmou nepřekročí minutu. I tak mají na svědomí mnoho ztroskotaných lodí. A já jsem poprvé u moře a hned takové "štěstí". Jestliže vlny u pobřeží měly výšku tři až třiapůl metru, tahle mohla mít asi deset metrů. Svou výšku ztrácela, jak se zdvihalo dno, ale i tak to byl impozantní zážitek. Nevěříte asi, ale ztratil jsem zájem něco hledat. Jantar mi byl najednou ukradený.
Vracím se zpět k lodi. Tentokrát jdu po silničce, je to sice o polovinu delší cesta, ale mohu jít rychle. Cesta krásně ubíhá, ale noc a tma se blíží. Slyším auto. Starý náklaďáček. Mávám a zastavuje. Nasedám a dovídám se od řidiče, že jede z majáku ze služby, že na moři je plno lodí v problémech a že bude zázrak, když se nikdo dnes neutopí. Ukazuji mu své mokré nohyvice a vyprávím zážitky z pláže. Směje se a říká, že tohle znají všichni, co vyrostli u moře. A že je to nebezpečný hlavně pro děti. Vysazuje mne ve městě u trajektu na druhý břeh, loučím se s ním a dávám mu své omalovánky. Děkuje mi a slibuje, že si je na majáku poctivě sám vybarví. Hned zítra si koupí pastelky. Dívám se na jeho ruce jak lopaty na uhlí a doporučuji mu, ať si koupí voskovky. Alespoň se mu nebudou lámat špičky.
Do přístavu přicházím za tmy. Rozhlížím se a je vidět, že vichřice přístavem jen proletěla a žádné škody neudělala. To je jedině dobře a já své boty usuším bez následků.
Zítra máme jet domů. To to uteklo!

Pokračování příště - Všechno je jinak!