Poprvé - díl 15.

Velvyslancem proti své vůli

Ráno se probouzíme a je to jako včera. Máme žízeň a počasí je stejné. Předpověď počasí na dnešek je taky špatná. Co budeme dělat? Počkáme do deseti a pak se rozhodneme. V deset už je takový vítr, že se nemusíme rozhodovat. Z moře do přístavu připlouvají lodě a je na nich i na posádkách vidět, že moře je nešetřilo. K molu na kanálu v noci připlula plachetnice. Trojstěžník Polské armády, školní loď určená pro výcvik námořních kadetů. Krásný kousek! Rozhoduji se okamžitě. Tam se musím dostat! Okukuji loď ze břehu. Na palubě je najednou nějak moc lidí, vždyť to jsou cestující! Vyzvídám u kadeta, který hlídá můstek. Říká mi, že ti lidé si zaplatili romantickou plavbu po moři na plachetnici a zažili za 5 dnů osm bouřek a jednu vichřici. Prý ani nechtěli jíst a teď končí o den dřív a nebudou chtít ani vracet peníze. Prý jsou šťastní, že budou zase na břehu. V poledne pro ně přijede autobus, a pak na lodi zůstane jen kapitán, dva důstojníci a pět kadetů. Vycítil jsem příležitost. Budu číhat, až autobus odjede a vetřu se na palubu. Kdy budu mít ještě příležitost dostat se k takové lodi. Slušně se oblékám, beru sebou omalovánky a vyrážím. Jdu rozhodným krokem k polské lodi. Kadet nesmí mít pochybnosti o mé totožnosti a mém předstíraném sebevědomí. Energicky ho zdravím a jdu hned na věc, samozřejmě česky:
Přeji dobrého dne, mladý námořníku! Jdu za vaším kapitánem. Chci ho pozdravit a pronést pár zdvořilých slov. Ta moje neurčitost musela být dost nápadná, ale on byl zcela vyveden z míry. Nevěděl, kdo jsem a netušil, co vlastně chci. Přesto ale zavolal píšťalkou službu na palubě. Přiběhl kadet ani ne patnáctiletý a předpisově mne pozdravil salutováním. Pozval mne na palubu, odvedl na záď a požádal mne, abych chvilku počkal, že se zeptá kapitána. Zmizel v podpalubí a vzápětí se objevil důstojník. Pozdravil mě po vojensku, sice trochu méně dokonale, podal mi ruku, představil se a ptal se, co potřebuji. Představil jsem se též a řekl jsem mu, že jsem členem posádky Panta Rhei a že bych chtěl pozdravit kapitána. Řekl, že to není žádný problém a vybídl mne, abych šel s ním. Vešli jsme v podpalubí do kapitánské kajuty. První místnost byla pracovna, druhá, menší, byla osobní kajutou. Vybavení bylo skromné, ale účelné. Kapitán mě vřele přivítal a div mi nerozdrtil pravačku. Jeho stisk jsem mu opětoval a dal jsem do toho všechny síly, jichž jsem byl schopen. Viditelně ho to potěšilo, že jsou na světě lidi, kteří umí zmáčknout ruku. Představili jsme se navzájem a já ze sebe vychrlil svůj obdiv k plachetnicím i námořníkům na nich. Bylo vidět, že jeho dušička byla potěšena, jistě můj obdiv si přičetl i k sobě. Vzápětí jsem poznal, že můj postup přinesl ovoce. Ani nevím jak a stály před námi pohárky s vodkou. Prý jsem takovou ještě nepil. Ťukli jsme si a dal jsem mu za pravdu. Takovou vodku jsem fakt ještě nepil. Ona se vlastně ani nedala pít, jak byla silná. Kuckal jsem asi minutu, než jsem mohl promluvit. Svůj hlas jsem nepoznával. Tak jsem zavtipkoval, že ze mě takto udělají nového člověka. Změnou hlasu to začíná. Okamžitě mě dolili a důstojník tvrdil, že každé prodlení je velká chyba a že je nutno pít ve správném rytmu. V duchu jsem se zařekl, že tohle už pít nebudu, ale nahlas jsem jen chválil. Abych odvedl pozornost od pití, zeptal jsem se odkud jsou. Řekli mi to a připili si se mnou na rodné město. Musel jsem se napít a vzápětí jsem zapomněl, odkud pocházeli. V praxi jsem poznal, jak rychle dokáže alkohol ničit paměťové buňky. Ptali se odkud že jsem já. V tu chvíli jsem si nebyl schopen vzpomenout na Čelákovice, tak jsem řekl, že z Prahy. Kapitán vykřikl, že Prahu zná z pohledů, které posílal jeho starší bratr z vojny domů. Z války, ptám se nevěřícně, a rychle počítám. To by jeho brácha musel být asi o 45 let starší než on! Vyjádřil jsem pochybnosti o tom, že asi špatně rozumím a on mi to vysvětlil. Jeho brácha byl v Praze na obrněném transportéru v roce 1968! Tak jsem mu vysvětlil, že na jeho místě bych se tím zas až tak nechlubil. Pochopil to velice rychle,omluvil se za bratra, sebe, svou rodinu i za všechny Poláky. Omluvu rozšířil i na spřátelené armády v čele se Sovětským svazem. Kdybych ho nezarazil, jistě by se omluvil i za NATO, USA a EU. Tak mi alespoň dolil a zeptal se, zda by Česká republika měla zájem o Polsko, že on bude hlasovat pro sloučení. Tak jsme ještě chvilku budovali Spojené východoevropské státy, tzv. SVS, ale vodka rychle došla.
Nabízenou prohlídku lodi jsem přijal s vděčností, snad na palubě a v podpalubí se pít nebude.