V pátek začne válka

Z mého druhého pobytu

Nějací kluci vojenští zhanobili v opilosti jakési místní hroby a svoji hloupost korunovali tím, že si to natočili. Materiál se dostal do rukou Tálibů a jejich duchovní vyhlásil „džihád“.
V pátek začne válka.
Zpráva letí od úst k ústům i od satelitu k obrazovkám.
Náš hotel se vylidnil a z cizinců zůstáváme sami.
Sotva je nadosah nějaké dobrodružství, zdrhnou, pomyslím si. Úplně v klidu taky nejsem. V pokoji se dívám oknem přes zeď na ulici a měřím, kam by lítaly kulky, kdy se střílelo a ve kterém koutě by bylo nejbezpečněji.
Sedím na posteli a mám strach.
Ptáme se lidí, jestli válka opravdu bude a oni tvrdí, že se nikomu moc bojovat nechce. Tím napětí opadává.

Ten večer, kdy má válka propuknout, jedeme navštívit nové kamarády přes půl Kábulu. Po výborné veselici se vracíme auty do hotelu. Tma se třese motory helikoptér, které ověšeny raketami jak černí Nazgůlové, krouží nízko nad městem.
Pouliční osvětlení neexistuje.
Z noci se najednou noří masa obrněného transportéru a jeho reflektor krátce osvětluje naše auto. Stojí na kruhovém objezdu po kterém jedeme. Zastavujeme u něj. Na pancíři černý kříž bíle orámovaný. Nahoře klučina za kulometem. Hoši co je, tady nejste u Kurska, povídám a voják se rozesměje. Ví o té bitvě a hned dodává: „Chlapi, jeďte pryč! Od nás vám nic nehrozí, ale nás by mohl někdo začít odstřelovat a odnesli byste to.“ Odjíždíme tedy spát.
Do rozbřesku přelétávají vrtulníky, ale to je všechno co duní vzduchem.

Další den se normálně věnujeme svým pracovním povinnostem.
Vojáci jsou asi trochu neodpočatí a tak když jedeme okolo nějaké vojenské základny, kouká na nás černoch v maskáčích ze svého palebného postavení dalekohledem upevněným na pušce. Klepu si na čelo a i dalšími posuňky dávám najevo údiv nad jeho počínáním, ale nehne brvou a otáčí zbraň stále naším směrem, dokud nezmizíme za zatáčkou.
Z toho plyne poučení – američtí vojáci nerozumějí neverbální komunikaci.