Hladový den

Snad mi dáte za pravdu, že každý má víceméně nejradši jídlo "domova", prostě to, na který je zvyklý, ví, co od něj očekávat, a těší se na něj. Například já rituálně miluji kuchyni svého otce, který mi jako genetický dar věnoval své chuťové pohárky. Ne vždy se však k jeho obřadným žranicím dostanu, a tak jsem je musel oželit, například když jsem byl půl roku v Anglii.

Britské ostrovy jsou tím možná proslulé, možná se leccos povídá, ale kdo tam nebyl, asi jen těžko uvěří, jak je v jedné z kolébek evropské kultury prachbídná kuchyně. Zprvu jsem chtěl napsat úvahu, nakonec se však rozepíšu v duchu reportáže o svém nezapomenutelném dnu, asi po měsíci pobytu.

Dělal jsem v hotelu noční směny a kolem deváté ráno jsem za hřmotného kručení žaludku snídal, v mém režimu vlastně obědval, respektive večeřel, záleželo, kdy jsem který den vstával. Tohle byla nejlepší krmě dne, jelikož vyschlé maso s UHO a něčím, co zdálky připomínalo shnilý brambor, které mi nechávali na noční směny, už mi lezlo všemi otvory. Šéfkuchař, prací zdegenerovaný nacionalista, mi šlehl na talíř malý kousek slaniny, jedno vejce a pár fazolí, přestože již bylo oficiálně po snídani a zbytků bylo dost. Raději je prostě vyhodil. Tohle množství mě po celonoční práci samozřejmě nenasytilo a tak jsem se vydal na procházku do poměrně vzdáleného Lidlu.

Za chvíli už jsem kličkoval mezi desítkami důchodců a představoval si obyčejnou, prostou svačinu sestávající z rohlíku a hermelínové pomazánky, jak jsem byl zvyklý z Prahy. Ovšem než jsem našel pečivo, byli i ti důchodci dávno doma. Když jsem ho konečně našel, naskytl se mi smutný pohled na tristní výběr rádoby toastových chlebů ve tvaru housky, s o něco větším obsahem umělých látek, zabalených ve vakuovém balení. Nakonec jsem vybral ten nejmíň ohavný a šel k lednicím, kde jsem dostal hroznou chuť na zavináče a protože jsem nechtěl v obchodě trávit další půlden, popadl jednu sklenici a zamířil k pokladnám.

Natěšený jsem vyběhl ven do podzimního počasí a otevřel sklenici se zavináči. Na hladině plavalo cosi jako vajíčko v leču nebo mužské semeno ve vaně. V neprospěch obsahu sklenice mluvil i smrad shnilých ponožek, přesto jsem se utěšoval tím, že jsem už jedl i paštiku za pět korun nebo smažený sýr ze Smíchovského nádraží. Zkusil jsem rozčeřit prsty kapalinu a vytáhnout kus stříbřité hmoty propíchnuté párátkem. Po několika pokusech jsem kus nabral. To, co následovalo, mi žaludek nikdy neodpustí. Strčil jsem to do pusy. Panika, která mě zachvátila při polknutí (které doteď nelze logicky zdůvodnit) se nedá popsat. Pokoušel jsem se rychle rozbalit toastový chléb, abych alespoň zneutralizoval toho démona, co mi právě projížděl jícnem. Rychle jsem si nacpal celý bochánek do hystericky šklebící se pusy, avšak zaúpěl ještě víc, zpoznav, že výrobek, zjevně tvořený sedmdesáti procenty kypřícím práškem a zbytkem moukou a cukrem, situaci jen zhoršuje. Přes problémy se zrakem a orientací v prostoru  jsem opět polknul.

Když jsem se dostal z nejhoršího, rozhlédl jsem se a s pocitem prohry jsem zamířil přes louku směrem k fastfoodovému řetězci McDonald's, kde jsem předpokládal jistotu celosvětového řetězce, kde by mě rozhodně nemělo nic překvapit. Nebyla to žádná výhra, ale další riskování bylo mými smysly jednohlasně zamítnuto. Po slalomu mezi kravskými lejny jsem vyhodil nákup a nakonec se začal i těšit na toho žlutého klauna s odpornou vizáží pedofila. Už jsem si maloval, jak se mi lepí sýr nejistého původu na zuby a jak mi v puse kouzelně lupne hořkokyselá okurka, která slavný cheesburger vždy posune výše nad další fasfoodové braky. Na místě jsem si ještě odskočil a třikrát si umyl ruce, ale smrad zavináče se mi přebít nepovedlo.

Konečně jsem opět venku a s překvapením rozbaluji mladšího bratra našeho českého cheesburgeru. Rozdíl ve velikosti je opravdu hmatatelný, ale nenechám se rozptýlit a zatínám do něj svůj chrup. A během jediné vteřiny přichází obrovská podpásovka, velezrada, atentát na moje chuťové pohárky. V předklonu se nahlas dožaduji inzulinu a prskám bílé kousky něčeho, co připomíná cibuli. Celý tento výrobek nikdy ani nesylšel o písmenech NaCl, každá jeho část je odporně sladká (ano, i maso), že by se z nich snad i dal pálit rum. Housky, zevnitř černé, se nápadně podobají těm, co jsem koupil v Lidlu. Vyhazuji i pokus číslo dvě a běžím do hotelu, kde vše splachuji (pro jistotu) německým pivem. Ten den už konzumuji jen německé pivo.

Po tomhle zážitku jsem pomalu ztratil iluze, že bych ten půlrok měl přežít, ale nakonec jsem nepodlehl předsudkům a zkusil ještě několik podniků v různých regionech po celé Anglii. Ukázalo se, že jsem měl zkrátka smůlu na lokalitu, kde jsem tehdy pobýval.

Závěrem tedy vyplývají dvě rady, které Vám můžou v Anglii zachránit život:
1) Pojedete-li s partou na fesťák do Glastonbury, vyhněte se obloukem hotelu Wessex, Lidlu a McDonaldu..
2) Noste s sebou plně nabitou slánku, čistě pro sebeobranu.