Víkiend po Afghánsku

Je jediný den, kdy se nepracuje. Jako my máme víkend, oni mají pátek, den sváteční. Tedy pátek odpovídá naší neděli.
Lékaři z kliniky v čele s ředitelem nás pozvali se slovy „jeďte s námi v pátek a uvidíte jak si užíváme volna“.
Natěšení nastupujeme do dvou aut a vyrážíme ven z Kábulu. Na výjezdu z metropole míjíme zvláštní okrouhlé stavby pět až deset metrů vysoké. Je jich spousta rozesetých po planině a vypadají mysticky jako Babylonské věže. Z některých se kouří. Jsou to cihelny.
Další zajímavostí jsou prodejny dřeva. Z vysoké hromady kořenů, pařezů pokroucených větví a kmenů si zájemci odsekávají sekyrou potřebné množství a odnášejí domů. Spousty domácností v hlavním městě na dřevu vaří, dřívím topí a plamen je jediným světlem.

Naše silnice začíná stoupat. Ostatně prakticky všechny cesty z Kábulu stoupají do hor. Přijíždíme k řece a jedeme okolo ní stále výš. Řeka vypadá jako bosenská Neretva. Zelenomodrá voda hrnoucí se skalnatým kaňonem. Ráj pro vodáky bez vodáků. Kolem ní zeleň, výše hnědé skály, sem tam prastarý dům a nejvýš nebe barvy vody.
Jedeme poměrně dlouho, teplota v autě značná a tak naši hostitelé zastavují u několika stánků.
Správný hostitel zná své hosty. Zvyky, kulturu. Naši hostitelé se zubí: „Jste Evropané, máte rádi pivo a to musí být studené.“ Mají pro nás překvapení. V této muslimské zemi je prohibice. Zde je výjimka. Ve stáncích mají pod pultem pivo a dokonce chlazené!
Šéf hostitelů dává příkaz klučinovi, který prodává v jednom ze stánků a ten jedná. Odchází k „ledničce“ kde má plechovky s pivem a Pepsi. Lednička je žumpa, do které je svedena voda z potůčku tekoucího přes parkoviště. Koukám proti proudu a 15m nad stánkem slouží potok, jako myčka nákladních automobilů Dva hoši umývají ohromný Kamaz. Bahnitá voda s olejem a naftou vesele poskakuje do „ledničky“.
Náš mladý prodejce rozhrne odpadky plující po hladině a loví Heinekem. Zkušeně zjišťuji teplotu a obklopen šťastně se usmívajícími hostiteli piji pivo. Oplácím jim pozornost a také se šťastně usmívám. Proč taky ne, vždyť pivo s vůní ropy jsem ještě nepil.
Jedeme dál až na místo pikniku. Je to louka u řeky, jakýsi morušový háj. Když snášíme věci od auta k řece, všimnu si asi desetiletého kluka, jak na mě míří samopalem! Kličkuji, dostávám se k němu z boku a rychlým pohybem mu zbraň beru. Klučina je vyděšený, já na infarkt a samopal je plastový . Uf.

Piknik ve stínu moruší, na koberci menu - ovčí maso, koření, chléb, Cola, Fanta, Sprite.
A dravá řeka za zády.
Doktor Safa jí využívá k rituální očistě pak rozkládá modlitební kobereček a modlí se. Jeho další kolega k pobavení ostatních bere botu a umisťuje ji tak, aby se zavřenýma očima klanějící se Safa do ní zabořil nos. Když se tak stane, propukají ve veselý jásot.
Je to divadlo hrané pro nás? Už několikrát jsem měl pocit, že se nám někteří spolupracující lékaři snaží ukázat, že jsou moderní a pokrokoví a jejich víra je nebrzdí. Jsme jako vy Evropané, snaží se asi říct. Nemám z toho radost.
Člověk může jen tratit, pokud odseká své kořeny.

Je po pikniku a vše co zbylo (i plechovky) je naházeno do řeky. I když je to neslušné, neudržím se a s nelibostí v hlase se ptám, proč to udělali. Nechápavě koukají a vysvětlují“ „Vždyť to odplave.“
Po cestě zpět urážíme výfuk. Zastavujeme proto v servisu. Je to kontejner plný náhradních dílů a nářadí. Před ním montážní jáma (vykopaná podlouhlá díra v hlíně). Dívám se do jámy a zjišťuji, že hlína je po pár centimetrech proložena igelity, PET lahvemi, plechovkami … Začíná mi to docházet. Jsme na úrovni řečiště. Když přijde velká voda, tady se vylije a přinese to co zrovna nese.

Výlet končí. Hostitelé se s rozechvěním ptají, jestli se trefili do našeho gusta.
Ano, bylo to dokonalé!
Vděčně jim děkujeme, snažili se jak nejvíc mohli.
Ptají se, jestli i my v Evropě taky takto kvalitně trávíme volný čas. Odpovídáme, že přesně takt. Někdy jedeme na nějaké místo a potom z něj pěšky po té přírodě chodíme. Všimneme si jejich vzájemných významných pohledů.

Další pátek vyrážíme znova. Jinam. Cílem je břeh široké řeky. Louka zvící dvou fotbalových hřišť a na ní snad 2 000 lidí, stánky a stany sloužící jako restaurace. Jeden máme zadaný, přímo u vody. Usedáme na polštářky, obsluha nosí smažené pstruhy. Smažení ryb probíhá v černém oleji v kotlích na prudkém ohni. Z kotlů se mocně kouří. Ryba se prostě do kotle hodí, zasyčí a za chvíli je hotová.

Jindra už je tady jedl a tak nás nabádá, abychom je nejedli, že z nich měl zažívací potíže.
Z naší výpravy tedy jím ryby jediný. Již večer mají všichni průjem. Až na mě.

Na zadní straně stanu visí koberec s výjevem Poslední večeře Páně. Takový ekumenismus by nebyl před pár lety možný.

Po jídle nás hostitelé zvou do přírody. Aby to bylo, jak jsme zvyklí. Asi 200 m kličkujeme mezi davy až k začátku minového pole, kde končí naše túra.

Je podvečer a začíná se tančit. V rychlém rytmu hraje orientální hudba. Dvojice mužů i větší skupiny víří v divokém tempu obklopeni kroužky tleskajících chlapů. Baví je to. Tanec se mi jeví jako souboj a mám z tanečníku pocit i jakéhosi transu.

Byl tento den takový jak to máte ve zvyku doma? Ptají se hostitelé.
Ano, přesně tak. Moc děkujeme!
Jsou rádi.