Procházka nočním městem

Je krásný podzimní večer, v úzkých uličkách osvětlených vysokými lampami a dlážděných kočičími hlavami je příjemný klid. Když mezi domy vykoukne krásné noční Staroměstské náměstí začíná být slyšet jemný šum hovorů a nočního života na tomto známém a pro Čechy významném místě.
S napětím koukáme na osvětlené upomínky historie, věže Týnského chrámu shlížejí ze své výše svojí bledou tváří a vypadají tak monumentálně až se tají dech. Orloj na Staroměstské radnici tiše stojí, jako by se zastavil čas a bezhlesně čeká na příští hodinu, kdy bude odbíjet svojí starou, tesknou i veselou a již tolikrát hranou písničku, písničku o svém strůjci, o lidech, o Praze, o časech dávno minulých.
Tento obraz mizí z očí a zase se ztiší šum a světlo trošku pohasne, v uličkách úzkých, tak či onak dlážděných, mezi starými domy, kde je cítit klid a mír všech věcí. Jsou pusté a bez lidí, jen temný přízrak žebráka ve špinavých hadrech, shrbeného, na kolenou jako pes, jako pes skloněný až ke špičkám bot cizích lidí, v pokoře čeká na malý milosrdný dar, nehnutě a se skloněnou hlavou.
Obrazy míjejí, výlohy matní a hle tu je řeka. Jako rtuť, plyne pomalu, temně se vlní a nad ní se tyčí stavba, tak tajuplná a přesto tak známá, veliký kamenný most v dnešních dobách nazývaný jako Karlův. Je jiný než ve dne, kdy žije svým vlastním životem, potulní hudebníci a malíři již dávno skryli své nástroje a plátna. Je zde podivné, netypické a uklidňující ticho. Voda teskně protéká mezi kamennými pilíři a zoufá si, že musí opustit tak krásné místo a pokračovat dál, do Labe a do severních moří.
Teskno je při pohledu na Hradčany tyčící se nad městem jako matka jež hlídá své děti, tak smutno když víme, že musíme toto nádherné místo také opustit a stejně jako voda odplout pryč, do vod již tak známých, do rodných potůčků a zpět k pramenům našich cest. Je čas vrátit se zpátky.