Střet s mimozemšťany a pak...smrt

S nadšením z předešlého dne jsem vstala z postele ve velmi dobré náladě. Po kontinentální snídani (houska, máslo, vajíčka, marmeláda), kterou jsem zapíjela kokovým čajem, jsme vyrazili směr náhorní plošina Nazca. Než se dostanu k popisu místa určení, tak vám musím sdělit stav „vozidla“, ve kterém jsme naštěstí cestovali maximálně půl hodiny. Zde se naprosto trefně hodí říci, že lidé nad sto sedmdesát měli smůlu. Při sebemenším otřesu nebo zatáčce se totiž vyšším spolucestujícím zplošťovala hlava.

Zpátky k cílové destinaci. Pouštní plošina Nazca je hned po Machu Picchu asi nejznámější inckou „památkou“. A čím že je známá? Nachází se na ní něco kolem tří set geometrických obrazců z toho asi sedmdesát figur zvířat, rostlin nebo symbolů. Obrazce vznikaly odstraňováním svrchní vrstvy kamenů, což vedlo k odkrytí spodní světlejší. A co je na tom tak zvláštní? Některé obrazce jsou totiž až 300 metrů dlouhé tudíž těžko viditelné z povrchu zemského. V tu chvíli nastává otázka: „Jak?“ Ano, jak to (pravděpodobně) Inkové zvládli vytvořit? Teorie jsou různé. Jedna tvrdí, že uměli sestrojit jednoduchý balón a že jeden člověk pak dirigoval práce na zemi. Jiná zase, že obrazce jsou dílem mimozemšťanů. Pravdou je, že jeden geoglyf až nápadně připomíná astronauta.

Dost bylo teorie…vrhneme se na praxi. Takže jsem vystoupili z „vozítka pro panenky“, jak minibus označil nejvyšší z účastníků. Bylo asi osm hodin ráno a my se usadili v maličké odletové hale. Jak už jsem řekla…obrazce nejsou zrovna dobře viditelné ze země, takže se nad plošinou léta letadly. Na hnědé plastové židli jsem strávila přibližně hodinu s tím, že jsme čekali až se zvedne mlha. Za tu dobu jsem stihla pětkrát zkouknout dokument o geoglyfech a dvě návštěvy zdejších toalet.

Letadýlko je stavěno pro šest osob. Pilota, průvodce a čtyři cestující. Celkem na místě je před každým umístěn igelitový pytlík. Po krátké instruktáži co dělat, až budeme padat, jsme vzlétli. Byl to opravdu zážitek vidět geoglyfy takhle ze shora. Hlavně v případě, že jste doposud pochybovali o jejich existenci. A né jenom obrazce upoutají vaši pozornost, ale i scenérie nově se probouzejícího dne. Slunce, které se pomalinku vyhupuje nad horské masivy. Pak se letadlo nakloní a vy vidíte jen modré nebe bez mráčků. Jaká změna po věčně zatažené obloze nad Limou. Pak se začnete pomalu snášet k zemi, jako kondor, který je zde uctíván víc, než mi přijde normální. Ale tenhle svět má ve stupnici normality úplně jiné hodnoty, než zhýčkaný evropský kontinent.

Plná nadšení a s novými náušnicemi v kapse (mimochodem jsou vážně moc pěkný) jsem nasedla tentokrát už do většího autobusu. Jeli jsme poměrně dlouhou dobu. Osazenstvo autobusu znovu projevilo svůj zlozvyk a usnulo dřív než jsme stihli opustit městečko Nazca. V tu chvíli mi bylo jedno kam jedem, protože jsem si byla jistá, že žádný jiný zážitek nepředčí letecký výlet nad Nazcou. Ovšem chyba lávky!

Už poměrně delší dobu jsem projížděli suchou „pouští“. Bylo vedro na padnutí a já měla hlad. Přece jenom sušenky k obědu nejsou nic moc. Zastavili jsme na malinkém parkovišti a vystoupili. Vzduch stál a vedro sílilo. Hlavou se mi mihla věta, že je vedro na umření a nebyla jsem daleko od pravdy. Právě jsem totiž stála na hřbitově Chauchilla. ( „Čaučija“) S průvodcem jsme procházeli mezi odkrytými hrobkami. Když jsme tak stáli pod stříškou nad hrobem, kde byl příjemný chládek, unaveně jsem si sedla a opřela se o jeden kůl. V tu chvíli vyřknul náš průvodce věc, která mě rychlostí blesku zvedla ze země. Totiž: „ Když sem přijeli španělští dobyvatelé, vyhrabali všechny hroby, ze kterých ukradli milodary. Keramiku a mumie pak zničili a rozházeli kolem.  Schválně se podívejte kolem sebe. Úlomky nádob, kostí nebo chuchvalce vlasů jsou všude." Pak mi konečně docvaklo, proč jsem se cítila tak zvláštně. Né jen, že pod sebou jsem měla mrtvoly, ale po částech roztroušené i kolem.

V Chauchille na vás doslova padne smrt. Možná z horka, možná z pochmurné atmosféry. Částečky lidských ostatků se tu pavalují jako vajgly na autobusových zastávkách. Smrt, ta jediná nás dostihne všechny. Nad ní nelze zvítězit...