Bílé město barev

Člověk by nevěřil, jaká může být na hotelu zima. K ránu mi umrzal nos a vlasy jsem z večerní sprchy měla pořád vlhké. Dvoje ponožky nebránili vlezlému mrazu ničit mi spánek. Po půl hodince jsem vzdala marné pokusy o usnutí a protože můj spolubydlící a otec v jednom ještě spal, oblékla jsem se a vyšla z pokoje. Terasa se příkře vinula dolů a lákala mě ke snídani, ale já se jen tak nedala. Vystoupala jsem po schůdkách ještě o jedno patro výš a oněměla úžasem. Včera večer, když jsme sem dorazili, byla jsem tak unavená, že jsem hned ulehla. A teď mi to bylo docela líto, protože vidět toto krásné město v nočním hávu musí být úžasné.

Arequipa ležící ve výšce 2 325 metrů nad mořem je obklopena horami, které mají vrcholky často pokryté sněhem. Takhle po ránu, když se město pomalu probouzelo, vypadaly kouzelně. Slunce, pomalu se vytahující vzhůru, osvětlovalo monumentální vulkán El Misti a vzduch byl nasycený jakousi romantikou. Pohled na město byl … no prostě dokonalý. Né nadarmo se Arequipě říká „Bílé město“. Mnoho koloniálních staveb je zde postaveno ze sillaru, velice světlé vulkanické horniny. Na tváři se mi i přes nedostatek spánku a vlezlý ranní mrazík objevil úsměv. Tohle mě prostě dostalo! A nebyla jsem jediná. Na plošinu, kde jsem stála se začala slézat i jiná ranní ptáčata.

První cesta vedla na náměstí Plaza de Armas…Popravdě, spadla mi brada. Tohle bylo totiž opravdu nečekané. Ono….kdo by čekal palmy na náměstí peruánského města? Připadala jsem si trochu jak v nějaké egyptské metropoli, ale to byl opravdu jen první pohled. Dominantou náměstí je klášter, který připomíná dobu španělské nadvlády a oko Boha všemohoucího.

Ale co je na cestování to nejhezčí? Poznávání nových kultu, nových lidí. Arequipa byla v tomto ohledu jiná než hlavní město Peru, Lima. Lidé tu byli uvolněnější, usměvavější možná i spokojenější. Byla to taková oáza klidu.

Navštívili jsem několik koloniálních staveb zajímavých především z architektonického hlediska. Mezi nimi například i klášter Santa Catalina, který je pravděpodobně nejbarevnější náboženskou stavbou Peru. Nad vchodem je tučným písmem nápis „SILENCIO“, tedy ticho. Ticho k tomu místu tak nějak patří. Dýchne tam na vás tajemná atmosféra něčeho nevyřčeného. Obrovská rozloha zapříčila to, že i když se klášter dá projít za 90 minut, tak člověk (já) s orientačním nesmyslem ho prochází třeba dvě hodiny. Když už jsem potřetí šla kolem té samé kašny došlo mi, že jsem si asi měla vzít mapku.

Vymotat se z Cataliny byl vážně výkon hodný GPS, ale povedlo se. Následoval další adrenalinový zážitek…jízda taxíkem…Nacpat čtyři lidi plus řidiče do peruánského taxíku je vážně… těžký. Navíc na to to auto není ani stavěné, protože jsme místy drhli o silnici…Ale dojeli jsem a to je hlavní. (Mimochodem…mám jisté tušení, že vím, jak se cítí sardinka v plechovce.) Vyhlídka Rinconada del Alto vážně stála za tu útrpnou jízdu. Ani nevím, jak to popsat tak abych na nic nezapomněla. Radši se podívejte sami.

Arequipa bývá nazývaná Bílým městem, ale je to jen jeho slupka. Pod ní je totiž barevné nitro, které vás naprosto ochromí. Obyvatelé tohoto města jsou tak rozdílní a tak různorodí, že bych mu dala jiné jméno…“ Město kouzel“.