Přežití v přírodě - východní Evropa

 Boj o přežití

 

„V boji o přežití je čtvrtou nejdůležitější potřebou (po zajištění vody, tepla a jídla) sex, to je i psychologicky prokázané. Pokud se nachází ve skupině žena, musí buď spát se všemi, nebo ani s jedním.“

Amar Ibrahim, expert na přežití

Počátek výpravy

Projedeme ostrou zatáčkou a náhle se ocitneme před obrovskou hlubokou kaluží, kterou poslední déšť naplnil až po okraj. O umístění startovacích bloků pro „Výpravu hladu a strádání“ je rozhodnuto. Hbitě vyskočíme všichni tři ze staré Oktávky, v okamžiku natlačíme do žaludku okoralý kousek chleba a pár koleček mastného salámu, protože tvoříme tukové zásoby jako medvědi před zimním spánkem.

Po jídle ještě chvíli přešlapujeme a uvažujeme, co si vzít s sebou. Zabíháme do stále větších detailů, než si konečně uvědomíme, že akorát oddalujeme nevyhnutelné: musíme se pustit matčina prsu.  Rozhlédneme se kolem sebe. Neprostupná džungle napravo, neprostupná džungle nalevo, hustý podrost, ostružiníky a hned za nimi akáty.

Vyrážíme na cestu

„Do hajzlu, první komár!“ vykřikne Šupl, můj bratranec a dobrý kámoš v jedné osobě. „Půjdu po cestě, v tom křoví jich bude dvakrát tolik.“

Neprotestujeme. Nejprve elegantně obejdeme tu obří kaluž. Teda až na Šupla, který do ní omylem opakovaně spadne.

„Ty vole, další svině. Ti komáři jsou všude,“ nepřestává remcat Šupl.

„Klid, ty potvory nemůžou za to, žes spadl do té kaluže. Dvakrát,“ přisadí si Štěpa, můj o rok mladší brácha.

Odbočíme na vedlejší cestu, která během pár metrů ztratí písek, ale nabídne hlínu. Jde se nám o poznání lépe, konečně se boty přestávají bořit. Okolí se stane prostupnějším, ostružiníky a akáty se náhle změní v keře a jehličnaté stromy, podobně jako se v Káně Galilejské pod Ježíšovýma rukama proměnila voda ve víno.

Začínáme hledat potravu. Jako pravěcí lovci nebo spíš sběrači. Na nízkém ztrouchnivělém pařezu zahlédnu lesního mravence. Zkušeně jej stisknu mezi prsty, položím na jazyk, posunu na plošku stoličky, několikrát zkousnu a spolknu. Chutná jako drobounká kapička citronu. Mravenců sním ještě několik, a nakonec jazykem uklidím pusu od zbytků nožiček. Trochu divný pocit, ale ne tak moc jako kdysi poprvé.

Ráz krajiny se dále zvolna mění, jehličnany vystřídají listnáče, ze sem tam komár se stane au, au, doprdele, já se na to vyseru! Nejvyšší čas vyzkoušet repelent zakoupený v té předražené síti lékáren Dr. Max. Bohužel nefunguje. Ani se nesnažím tvářit překvapeně. Za minutu aplikujeme další vrstvu spreje. Pak další, další a další.

„Ne, komáří samičky neodradí jen tak nějaký hloupý přípravek,“ vzdám nerovný souboj s přírodou a schovám zbytečný krám do batohu.

Pokusíme se o útěk. Zrychlíme krok, takřka běžíme. Třicet stupňů ve stínu je nepříjemně znát. Kapky potu na čele se mění v potůčky, které se okamžitě dávají do práce: otravně lechtají na spáncích a pak na krku, aby se nakonec vsákly do trička. Několikrát se plácnu dlaní, abych zabil komára, ale pokaždé akorát rozprsknu pot.

Nakonec se krajina rozestoupí a komáři takřka zmizí. V dálce zahlédnu Štěpu, jak něco sbírá ze země.

Co tam hledá? nejde mi do hlavy. „Štěpooo! Co děláš pod tím akááátem?“

„To není akááát, nepoznáááš dřezovec?“

Mezitím se ke Štěpovi přiblížím na vzdálenost několika kroků, abychom na sebe nemuseli křičet.

„A je to jedlé ten březovec?“ nahlížím Štěpovi zvědavě přes rameno.

„Říkám dřezovec!“

„Jo, dřezovec jak dřez v kuchyni. To si zapamatuju.“

Dále Štěpu nechápavě pozoruji.

Snaží se rozevřít starý, asi píď dlouhý, a zčásti shnilý lusk. Fuj, to hodlá jíst? Nedaří se mu rozšklebit lusk. Nervózně jej očistí od hlíny a pokusí se o to znovu. Po chvíli na něj vykoukne řádka úhledně naskládaných kulatých plochých kamínků, tedy semen, zasazených do medově žluté lepkavé dužniny. Trochu zlatavého daru z nebes opatrně seškrábne nehtem.

„Mňam, to je dobrota, ochutnej!“ natáhne prst směrem ke mně.

„Fakt, zvenku je to špinavé a hnusné, ale když se dostaneš dovnitř lusku: slast! Asi něco jako když hezká holka spadne do jímky plné hoven, ty ji vytáhneš, pořádně umyješ a … no nic, zapomeň na to.“

„Ty si prase,“ odplivne si Štěpa. „Podle mě chutí připomíná trnkové povidla. Nebo spíš tamarind.“

„Jo, přesně tak.“

Během chvíle přijdeme na způsob, jak obří lusky loupat a vysáváme jeden lusk za druhým jako mravenečník mravence z mraveniště. Až když jsme trochu najedeni, naplníme batohy. Instantní zdroj energie v záloze přijde vhod!

Ne, tohle není reklama na nůž! :-)

O kousek dál objevíme mohutný morušovník, jehož větve sklánějící se takřka k zemi nabízejí další zdroj obživy – stačí natáhnout ruku. Z nehostinného místa v zapomenutém koutě východní Evropy se pomalu stává rajská zahrada v době hojnosti. Během následujících okamžiků se nechutně přejíme. Fuj, nemůžu ten cukr v podobně drobounkých hroznů ani vidět. Nasbíráme moruši i do zásoby, v jídelníčku doplní dřezovec.

Ta neidentifikovatelná věc jsou moruše v mikrotenovém sáčku

Během další chůze si uvědomíme první vážný problém: nedostatek vody. Sice šťavnaté plody zvlaží vyprahlý jazyk, ale zdaleka nestačí doplnit tekutiny ztracené vydatným pocením. To ani náhodou. Celou dobu kráčíme po rovině, nikde jsme nezahlédli ani náznak kopce. Horský potůček, do kterého ponoříme vyprahlé dlaně a zvlažíme sluncem vysušené rty, si v podobné krajině ani nedokážeme představit. Široko daleko nevidíme ani žádnou línou řeku, ze které bychom nabrali lehce znečištěnou vodu k převaření.

„Tady vodu zcela jistě nenajdem,“ zahlásí Šupl. „Teda kromě těch odporných kaluží.“

„Máš recht, musíme vydržet do rána.“

Šupl mi věnuje nechápavý pohled.

„Tys tu příručku o přežití nečetl?“

Zase ten výraz.

„Prostě brzy ráno vezmeš kus oblečení, přivážeš si ho kolem nohou nebo jej táhneš po trávě. Až látka nasaje dostatek rosy, jednoduše ji vyždímáš do ešusu. Anebo rovnou do pusy. A furt dokola, až jsi zpitý jak žok. Jenom se nemotáš, protože piješ vodu.“

„No jasně, ty tvoje pohádky… To bych chtěl vidět!“

„Nechápu, čemu nerozumíš. Ráno si ještě –“

„Zajíc!“ vykřikne Štěpa.

Zahlédnu už jen pohyb křoví. Nevadí, hbitého ušáka bychom dohonili jen stěží. Stejně potřebujeme v první řadě vodu. Až pak zajíce.

Během krátké porady se dohodneme, že odteď budeme hledat jen a pouze vodu. To se však lehce řekne, ale hůře vykoná. Prostě ji v následujících hodinách nedokážeme najít – v žádné podobě – snad s jedinou výjimkou žlutohnědých zapáchajících kaluží. Bloudíme celou věčnost, cítím hnusnou hořkou pachuť na jazyku, tolik příznačnou pro žíznivění. Fuj. Po čase zahlédneme v dálce vesnici. Nikdo se o ní nezmíní ani slovem, přesto mám dojem, že se k ní pomalu ale jistě blížíme. Chceme si vodu koupit nebo snad od někoho vyžebrat? Těžko říct. Pocit hanby nám zauzloval jazyky, nikdo o konkrétním způsobu získání kapaliny nemluví.

Za těžko odhadnutelný časový okamžik konečně dorazíme do chudé vesničky, kde každý druhý domek obklopuje hromada haraburdí a hlouček hospodářských zvířat. Musí tu žít prostí lidé, napadne mě. Přiblížíme se k nejbližšímu stavení, na jehož zápraží se vyhřívá černá kočka. Líně otočí hlavu a pozoruje, jak obří strakatý kohout vede kolem rozbořeného plotu hejno oškubaných slepic.

„Ty vole, pumpa,“ vykřikne Šupl, kterého život na statku nijak nezaujal. „Tam za cestou je stará dobrá ruční pumpa na vodu. Kousek vedle toho posezení, vidíte ji? Ale to by byl podvod, kdybychom si tam napustili vodu, jdeme dál,“ zavrtí nakonec hlavou.

„Co, jaký podvod?“ nechápavě pozoruji jeho pusu, která dokončila ten nesmysl.

„Prostě podvod, ta voda není z přírody, ale ze studny, kterou postavil člověk.“

„Dobře, naberem tu vodu a napijem se všichni. Jenom s tím rozdílem, že ty budeš podvádět, my ne.“

Nedočkavě přeběhneme asfaltku a vrhneme se na zdroj životadárné tekutiny a do sytosti (nebo spíš do naplněnosti?) se napijeme. Nálada se nám okamžitě zlepší – kdo by to byl čekal, že člověk osvěžený se bude cítit lépe než člověk napůl usušený? Do připravených lahví (ne, vzít si z domu prázdné lahve na vodu není podvod ani podle Šupla) nabereme několik litrů životadárné tekutiny a pokračujeme dál. Cestou ještě očešeme pět nebo šest divokých morušovníků, abychom nevypadli z formy. Začínáme si jasně uvědomovat, že jsme skutečně všežravci, přesně jak nás to učili kdysi ve škole. Život pouze na ovoci je k zbláznění. Pořád jíme a jíme a jsme neustále hladoví. Nějakou energii z cukrů sice máme, ale přesto se cítíme jaksi malátní a zesláblí. Můj odpor k tomu nechutnému přesládlému ovoci se stále zvyšuje, ale přesto ho do sebe cpu jako obtloustlá čtyřicátnice prášky na hubnutí. A jak se tak láduji a koukám kolem sebe, zahlédnu nějaký odlesk mezi stromy naproti.

„Ty vole, tam je rybník!“ máchne rukou přesně tím směrem Štěpa.

Předběhl mě. Teď mi nikdo neuvěří, že jsem ho objevil já, pomyslím si.

„Ale vidím tam i jednoho rybáře, teď do akce nemůžeme,“ povzdechne si Štěpa.

Plány jsou jasné, půjde se na ryby. A ne, pokud bojujete o přežití, vytáhnout jednoho kapříka z vody není pytlačení. Doufám, že pokud nás nějaký rybář pak přistihne, bude mu to stejně jasné jako nám.

Přesuneme se o pár set metrů dále a vyčkáváme na setmění. Volného času využijeme k přípravě pytlaček, ehm, pardon, k výrobě speciálních rybářských prutů.  Sestrojení nezabere víc než pár minut. Ulomíme suchou větev na dva palce tlustou a zlomíme ji tak, že nám zůstane její silnější konec, asi dvacet čísel dlouhý. Odmotáme zhruba deset metrů vlasce, jeden konec uvážeme k prutu, a téměř celý vlasec namotáme jako nit na špulku. Necelý metr před koncem vlasce přivážeme olůvko a na samý konec umístíme háček. Náčiní k lovu je připraveno k použití.

„Už je tma, že bys nepoznal černou nit od bílé,“ prohodí Šupl.

Na svých kalhotách sice černou od bílé bezpěčně rozeznám, ale jak poznamenal Štěpa, „to je určitě nějaký speciální materiál.“ Navíc svítí měsíc, úplná tma jen tak nenastane. Sbalíme si věci a vyrazíme. Zanedlouho dorazíme k místu, odkud jsme předtím rybník zahlédli. Ve světle temně žluté lampy v blízkosti rybníka spatříme shrbenou postavu rybáře, jehož ústa hlasitě drmolí jakousi neznámou řeč. Kolem něj projít nemůžeme. Posuneme se po asfaltce směrem ke vzdálenější lampě a vnoříme se do temné houštiny.

„Psst!“ špitnu.

„Co?“ zavrčí Štěpa polohlasem.

„Jen zkouším, jestli někoho nezaslechnu, třeba dalšího rybáře… No nic, pojďme dál. Ale potichu.“

Natahuji ruce, dotýkám se stromů, pečlivě vážím každý krok. Přesto tu a tam rozšlápnu suchou větev, která vykřikne k tomu rybáři pod lampou: „Tady jsou ti zloduši, chyť je!“ Ale děda řeči kusu starého stromu nerozumí, nebo ji snad ani neslyší.

Konečně vyplujeme ze zajetí černoty, vystrčíme hlavy z křoví. V mžiku se však instinktivně přikrčíme jako když dítě očekává pohlavek. Po chvíli se opatrně rozhlédneme do okolí. Vlevo lampa, vpravo lampa, obě jsou od nás vzdálené asi sto metrů. Vyzařují temně žluté světlo, každá rozkrývá jeden břeh rybníka. V lehce zčeřené hladině se zrcadlí půlka měsíce a hvězdy na druhé straně oblohy, kterým luna nevzala svit. Noční ticho ruší jen kuňkání žab a sem tam nějaká ryba pleskne svým tělem o vodní hladinu. Ozvěna zvuk vody ještě dále násobí.

Neslyšně se proplížíme ke břehu. Ozve se několik plesknutí za sebou.

„Hromada ryb,“ špitne Štěpa. „A taky komárů.“

„Tolik jich není ani ve slovenském Komárně,“ přitakám.

„Hodláte furt kecat nebo i rybařit?“ zavrčí Šupl a nahodí.

„Šuple, toto místo je zrádné, určitě nás někdo čapne. Zatím jsme nic špatného neudělali. Pojď, vypadneme,“ zkouším zbaběle couvnout z podivného nočního rybolovu. Šupl mlčí, a tak raději nahodím. Pak znovu, znovu a znovu. Bez výsledku. Zato komáři slaví ohromný úspěch – jsem tečkovaný jako třezalka. Nebo muchomůrka. Nechápu, proč se ty samičky nespokojí s nektarem z květů jako jejich protějšky.

Uběhne hodina, dvě hodiny a stále nic. Zoufalé žaludky však volají, vydávají hrozné skřeky, prosí o pomoc. Tichounkým hláskem dodávají: „Jenom ne moruši, prosím.“

Hlad nehlad, nakonec odejdeme s prázdnou. Loudavým krokem dorazíme k výchozímu bodu, kde jsme vyrobili provizorní rybářské pruty a uložíme se ke spánku. Každý hodíme tenký letní spacák na hrbolatou zem a zkusíme usnout. Kručící žaludek, tvrdá zem a otravní komáři – pěkná bída. Vrtím se, usínám dlouhé hodiny, až se konečně doplazím do říše snů. Sotva však nakouknu, odpotácím se zpátky do reality a spadnu na hubu. Au. Kolik je? Asi tak čtyři hodiny, slunce ještě nevyšlo. Se škodolibou radostí zjistím, že Štěpa ani Šupl taky nespí. Tím pádem není na co čekat a vydáváme se hledat potravu.

„Zas ty odporné moruše,“ polknu první sousto brzké snídaně. „To bych radši snídal mravence.“

„Ale těch bys musel sníst aspoň tisíc, vzpomínáš, ne?“ opáčí Štěpa.

„Jo, já vím. Jeden váží sotva sto miligramů.

„Přesně. A tisíc mravenců je něco jako vyzáblý plátek masa ve školní jídelně.“

Pomalu si začínám vybavovat detaily naší debaty o lovení mravenců, kterou jsme vedli v době, když jsme tohle celé plánovali. Nakonec jsme dospěli k názoru, že člověk chytáním mravenců energie víc ztratí, než pak jejich snědením získá.

Ve dlani rozmrzele převaluji jeden plod moruše. Tvarem připomíná ostružinu nebo snad miniaturní střapec hroznů – ale opravdu jen tvarem. Chutí se blíží k obyčejné kostce cukru. Nakonec obrátím ruku hřbetem vzhůru a nechám plod spadnout na zem. Snad se nevysemení a nevyroste z něj další strom hrůzy, napadne mě, sotva se střapec dotkne půdy.

Dále se ploužíme krajinou a krátíme si dlouhou chvíli loupáním zrníček obilných klasů, které tu a tam utrhneme z přilehlých lánů. Po několika hodinách narazíme nedaleko smíšeného lesa na jednoho tvora s příbytkem na zádech. (Ne, nejde o člověka, který by uvízl pod stanem.) Pak na druhého, třetího, hotová šnečí invaze.

„Šneka musíte nechat vysrat, jinak je plný hoven,“ upozorním okamžitě.

„Ty vole, to chceš fakt žrát?“ vytřeští Štěpa oči.

„Jo, už žádné moruše.“

V pojídání šneků se považujeme za začátečníky, ale přesto máme alespoň teoretické znalosti. V přípravě na boj o přežití jsme zjistili, že se hlemýždi nechávají nejprve vylačnit (vyprázdnit, zbavit obsahu střev), pak se musí usmrtit, zbavit ulity, vnitřností a zejména slizu. Jedná se o velmi pracnou a zdlouhavou záležitost, která obvykle trvá asi deset dní. Ale my máme hlad teď, ne za týden, a tak se dáme rovnou do práce. Jednoduše každého šneka řízneme nožem, vybereme svalovinu, omyjeme a vložíme do ešusu. Netrvá dlouho a máme masa na menší snídani. Spokojeni s úlovkem se vydáme hledat vhodné místo, kde bychom mohli založit oheň. Dřív, než bys řekl asi tisíckrát švec (jedná se o mou soukromou jednotku času, kdy jedné sekundě odpovídá vyslovení zhruba třikrát švec), najdeme idylické místečko na kraji louky s nízkou trávou - pryč z dohledu místních obyvatel.

Zkušeně zapálíme oheň, do druhého ešusu nalijeme trochu vody a dáme šneky vařit. Čistá pramenitá voda se takřka okamžitě začne měnit v odporný žlutozelený sliz připomínající krev mimozemšťana ze vzdálené galaxie. Opatrně odpudivou hmotu vylijeme, doplníme čistou vodu, chvilku vaříme a opět vzniklý sliz vylijeme. Celý proces opakujeme asi čtyřikrát. Po jedné hodině vaření je maso tvrdé jako kámen. Rozhodneme se změnit strategii. Každý si uřízneme lískový prut, šneky na něj napíchneme a opečeme je nad ohněm, čímž se aspoň zbavíme toho slizu. A fakt že jo. Během půl hodinky je jídlo hotové (tedy bez slizu a tvrdé jako kámen).

Sliz z mimozemšťanů. Fuj! A ano, na žádné fotce nesmí chybět nůž.

„Tak pojďme na ty dobroty,“ zavelí Šupl.

Poslušně si strčím kousek hlemýždě do pusy. Nejprve je tvrdý a chutná spáleně. Po chvíli žvýkání trochu povolí, ale zase se objeví ten sliz. Každopádně je hlad silnější než odpor ke slizu a během pár okamžiků si už prohlížím opékačku, jestli na ní nezůstaly nějaké zbytky. Chvíli ještě spočineme, každý si naloupeme hrstku zrní z utrhnutých klasů obilí a vyrazíme na cestu.

Zleva Štěpa a Šupl

Cesta najednou ubíhá lépe, nohy se zvedají takřka samy, i slunce přestalo tolik pálit. Pozitivní mysl (a neprázdný žaludek) dokáže zázraky. A protože se má v nejlepším přestat, rozhodneme se vrátit na místo, kde jsme začali, a boj o přežití ukončit. Přestože jsme si na začátku boje o přežití nestanovili žádný konkrétní cíl, máme dobrý pocit z úspěšné výpravy. Možná se vám zdá, že jsme toho bůhví kolik nedokázali – úplně vás slyším – to je toho dva dny se cpát moruší, březovcem, slupnout pár šneků a mravenců. Ale ono to není tak jednoduché, jak se vám pravděpodobně zdá (a nám se zdálo taky) zpoza displeje mobilu nebo notebooku. Uvedu jeden příklad a budu se vlastně opakovat. Příručky o přežití jsou například plné zaručených rad ohledně jedení mravenců a všelijakého hmyzu. Jenomže pokud nenarazíte na velké mraveniště a budete je v jehličí lovit jednoho po druhém, nakonec zjistíte, že energie mnohem více ztratíte lovem, než získáte pak snědením několika mravenců.

Konec

O autorovi:

Martin Surovec (1991) miluje cestování na vlastní pěst a vše s tím spojené - ať už jde o spaní pod širákem nebo třeba obstarání si potravy z přírodních zdrojů v zemích jako je exotická Jamajka, zkorumpované jihozápadní Rusko nebo čarovná Gruzie. O výpravě do poslední zmíněné země napsal knihu Sabagiro už ne! 

www.MartinSurovec.cz/kniha