POTÍTKO (POPRVÉ) – trochu jiná reportáž

 

V červnu jsem byl mezi jinými pozván Básněnkou k autorskému čtení v knihovně na Lužinách, byla to má první zkušenost podobného druhu a v životě jsem ještě nezažil tak velkou trému jako tenkrát při přednesu několika svých básní. Tak tak, že jsem to ustál – a to mi přitom už dávno nedělá problém hovořit i před mnoha lidmi při nejrůznějších příležitostech. Zároveň to ale byla neuvěřitelně elektrizující zkušenost podpořená skvělou atmosférou a příjemným setkáním s několika dalšími přáteli a kolegy z Literu i Libresu, kdy s Nikitou44, Pamínou a Frr jsme své dojmy tenkrát nechali ještě příjemně doznívat u skleničky vína.

 

Když pak při společné zpáteční cestě metrem Pamína prohodila, že by bylo fajn si něco podobného někdy zopakovat, nadšeně jsem souhlasil a vůbec mi nedošlo, že ona je z těch, kteří nemluví jen tak do větru, ale naopak – vzápětí, co se k něčemu rozhodne, začne jednat.

 

Proto mě docela zaskočilo, když přišla asi před 14 dny s konkrétním termínem a místem, kde by se mohlo naše další autorské čtení uskutečnit: 30. září v galerii Jazzové sekce – Artfora na Malé Straně. Nejdřív jsem se začal smát, že v tak krátké době to není možné dát dohromady včetně oslovení některých autorů z Literu, nehledě na to, že se mi trefila do toho nejexponovanějšího období, kdy mám z celého roku nejvíc práce v napjatém časovém stresu. Když ale poznamenala, že se v galerii netopí a že by se to jinak muselo odložit až na jaro, kdy se zase oteplí, bylo mi jasné, že je rozhodnuto a že to nakonec musí i dobře dopadnout, když se za to vzala právě Pamína. Zkrátka ji v tom nemůžu brzdit, i kdybych stokrát chtěl. Tak jsem tedy nebrzdil a malinko jsem jí pomohl alespoň s oslovením některých autorů a deklaroval svoji připravenost v případě potřeby být k dispozici, i když jsem stejně tak nějak tušil, že to všechno připraví víceméně sama a já přijdu v podstatě už k hotovému. Tak se i stalo. Ujal jsem se tedy na její návrh alespoň moderování Potítka,  jak jsme autorské čtení po nastřelování všelijakých možností nakonec nazvali.

 

Ve středu 30. září jsme si spolu dali sraz hodinu před začátkem, tj.  už v 17:00 s tím, že pomůžu alespoň nanosit židle, ale když jsem se na místě, které je nenápadně ukryto v kouzelném zákoutí u vstupu do zahrad pod Pražským hradem, objevil, bylo už vlastně vše připravené a na mě zbylo jen jediné – abych si s předsedou Jazzové sekce panem Karlem Srpem (byl to údajně on, kdo ty židle sám nanosil), sympaticky bezprostředním a usměvavým člověkem, připil jeho skvělou grappou na zdar premiérového Potítka. K tomu je třeba poznamenat, že Jazzová sekce nám prostory poskytla zcela zdarma a bylo nám jen řečeno – vše si musíte zorganizovat a připravit sami. Taková vstřícnost byla nepochybně spojena právě s Pamínou, která zde už asi 10 let  recituje na Nonstop čteních i při jiných příležitostech a pan Srp si k ní díky jejímu umu i nesmírně lidskému charismatu vytvořil stejně přátelský vztah, jako koneckonců všichni, kdo ji někdy mohli poznat jenom trošku blíž.

 

A pak už se objevila Básněnka s kamarádem z LitWebu (který je ale stále i na Literu), Zdenka přijela dokonce až z města vzdáleného 60 km od Prahy a přivezla s sebou také kamarádku a sympatického pána. Bylo moc fajn, když se objevili i Nikita44, Frr a Akrij8, jenž s sebou přivedl i mladé kamarády – Aničku, Fandu, Davida a Zdeňka, kteří všichni přijeli na vozíčku a byli nesmírně sympatičtí, milí a usměvaví. Přiznám se, že při občasném letmém setkání s vozíčkáři kolikrát nevím kam s očima, jak si vedle nich připadám skoro nepatřičně, že k nim nebyla štěstěna tak štědrá jako ke mně a do života je poslala nespravedlivě znevýhodněné. Nevím čím to, ale tentokrát se mě při setkání s nimi zmocnila naopak ničím nezkalená radost, že mezi nás přišli či spíš přijeli, protože ze všech vyzařovalo cosi tak silně vstřícného, přátelského a radostného, že se to okamžitě přeneslo i na mě a vlastně jsem neměl ani vteřinu na to, abych si vůbec připustil nějaký ostych. Jen byste nevěřili, jak jsou ty elektrické vozíky nepředstavitelně těžké, jeden z nich jsme ani všichni přítomní muži nedokázali nadzdvihnout o těch pár centimetrů nad schod u vstupu, tak jsme ho museli nechat venku a David, který na něm přijel, tak do sálu vešel v podstatě po rukou, aby mohl být čtení také přítomen.

 

V sále přibylo pár i dalších zvědavých posluchačů a pak už pan Srp vypnul z reproduktoru hudbu z internetového Rádia Hortus, jehož vysílání z vedlejšího studia sám obsluhoval, a mohli jsme začít. Přivítal jsem přítomné a jako první pozval na potítko Básněnku, která z nás všech má přeci jen největší zkušenosti z přednesu  vlastních veršů na podobných fórech a proto se dalo předpokládat, že tak pomůže překonat trému i nám, co půjdeme číst po ní. V prvním kole jsme měli pro přednes k dispozici každý 5 minut a já jsem se snažil ze svých kusých informací každého před jeho vystoupením nějak představit a trošku přiblížit a vypomohl jsem si i tím, že jsem si o každém připravil pár vět, jak na mě jeho tvorba působí, čím je podle mne osobitá a charakteristická. Po Básněnce tedy vystoupil Akrij8, dále Nikita44, Frr, Pamína, Amonasr a Zdenka a tvorbu omluveného Jorta za něj s velkou empatií přednesla Pamína. V duchu jsem Jortovi tuto výhodu záviděl, protože její přednes má zkrátka profesionální parametry a krásně podtrhne kvality jakéhokoliv přednášeného textu.

 

Všichni autoři bez výjimky (sebe samozřejmě nehodnotím) se ale své role zhostili báječně a atmosféra v publiku byla tak spontánně přející a vstřícná, že každý byl odměněn nádherně srdečným potleskem, což mnohým z nás pomohlo překonat ostych z toho, že jsme nejen slovy, ale i intonací vlastního hlasu veřejně obnažili své nitro přítomným a věřte mi, že to není vůbec jednoduché.  Nebyl jsem asi jediný, kterému se tu a tam chvěl či dokonce lámal hlas, když jsem si nedokázal udržet patřičný emocionální odstup od hloubky pocitů, s nimiž jsem ty které verše psal a nyní recitoval. Ovšem to následné přijetí a vzájemné porozumění a pochopení, které se u každého autora předávalo pozornými pohledy, mimikou, zaujetím, potleskem i povzbudivým pousmáním, za ty vypjaté chvíle na potítku stály. To vás totiž nabije úžasnou energií nejen pro přítomný moment, ale ještě i na pár dní dopředu.

 

Večer pokračoval do programu předem zakomponovaným překvapením, kdy mladý vozíčkář Zdeněk Hruška přednesl verše na sedm zadaných slov od přítomných autorů. Všichni jsme doslova zírali, do jaké míry zralou poezii jsme slyšeli, která navíc vyjadřovala autorovy nejniternější životní pocity, což nemohlo nikoho nechat chladným. Však si Zdeněk také vysloužil hlasitý obdivný potlesk, za nějž emocionálně děkoval a nenechal si pro sebe, že je všem přítomným vděčný za možnost vystoupit a za vstřícnou reakci a že je to pro něj i velkým povzbuzením. Okamžitě jsme ho také začali lákat k registraci na Literu, protože by byl určitě jeho příjemným obohacením. Rovněž nám prozradil, že se za týden chystá na 1. kolo soutěže ve slam poetry a že je to tak vlastně pro něj i dobrá příprava a cenná zkušenost. Moc mu všichni držíme palce!

 

A to ještě nebylo poslední překvapení! Na potítko se postavila Zdenčina kamarádka Naďa, jež se přímo na místě odhodlala přečíst tři své básně, které krásně zapadly do programu celého literárního večera, a také ona byla odměněna zaslouženým a srdečným potleskem. I ji jsme se pak snažili přemluvit, ať začne publikovat na Literu, tak uvidíme.

 

Poté se všichni autoři znovu vystřídali v trošku pozměněném pořadí po pěti minutách na potítku a oficiální program tak dospěl do finále. Pamína pak všechny pozvala na skleničku výborného vína, které na úvodní Potítko s sebou přinesla, aby přítomní hned po skončení neutíkali domů, ale ještě si spolu i trochu popovídali. Toho všichni rádi využili a večer tak víc než příjemně dozníval neformálními diskuzemi a rozhovory ve skupinkách i ve dvojicích, které se různě mísily a prolínaly, bylo nám všem spolu zkrátka moc fajn. Ještě předtím ale pozvala Pamína ze studia na chvíli pana Karla Srpa, který také sklidil od všech přítomných spontánně srdečný potlesk za to, že nám vstřícně a nezištně umožnil takové setkání v magickém prostředí, v němž zanechaly kousek svého fluida takové osobnosti jako třeba Ferlinghetti, Ginsberg, Jevtušenko, Hrabal, Tigrid, Havel, princ Charles, Salman Rushdie i mnohé další a v němž údajně kdysi dokonce skonal („do roka a do dne“) známý Lomikar. A když mu pak mladí Jirkovi (Akrijovi) přátelé předali jako poděkování parádní do modra laděnou zapaspartovanou vlastní grafiku, za niž by se nemusel stydět žádný akademický malíř, byl z toho až v rozpacích, ovšem zároveň viditelně potěšený. Jen poprosil, aby na zadní stranu napsali, odkud grafika pochází, protože bude mít své čestné místo v zázemí Jazzové sekce.

 

Během příjemné debaty a povídání s kamarády a kamarádkami z Literu i s dalšími báječnými lidmi, z nichž někteří projevili zájem předvést se příště na Potítku také, jsem se začal ohlížet po svém příteli, který se během Potítka ujal role fotografa, a nikde jsem ho neviděl. Teprve když mi zrak sklouzl k Zdeňkovi Hruškovi, uviděl jsem ho v živém rozhovoru v podřepu s ním a Davidem. To mě moc potěšilo, že se spolu tak rychle sblížili a že si, jak bylo z výrazu jejich tváří zřejmé, nejspíš i dobře rozumí.  Později jsem se právě od přítele dozvěděl, že Zdeněk ty své pohotové verše nečetl z poznámek na papíru, ale improvizoval přímo spatra a jen si kontroloval zadaná slůvka, aby nějaké nevynechal. Tak to mě znovu ohromilo, že je tak disponovaný a nadaný. Také probírali Zdeňkovy a Davidovy zájmy a plány, Zdeněk právě začíná studovat na Metropolitní univerzitě, kdežto David je ve druháku na střední, otevřeně se spolu bavili o peripetiích a obtížích života s hendikepem, došlo i na povídání o tom, po čem touží každý (nejen) mladý člověk, to je potkat nějakou spřízněnou duši a navázat s ní hezký vztah.  

 

Když se už pak někteří začali postupně rozcházet domů a víno bylo téměř dopito, chopila se Pamína sklízení a umývání skleniček i sbírání ubrusů přinesených z domova, v čemž jsme jí někteří při dopíjení poněkud překáželi, než se objevil opět pan Srp, aby se s námi rozloučil. Loučení se stále nějak protahovalo v příjemné diskuzi, až se nakonec proměnilo v pozvání nás zbylých  do zázemí Jazzové sekce na láhev dobrého červeného sektu, kde jsme si pak ještě dost dlouho povídali o všem možném v prostředí plném knih a nejrůznějších upomínek na vzácné návštěvy našich i světových osobností, které tudy někdy prošly. To místo tajuplně sálá jakousi skrytou energií a je mezi těmi starobylými zdmi a nejrůznějšími předměty přítomno cosi vpravdě magického. Vůbec se nám nechtělo domů a když jsme se k odchodu konečně odhodlali a s panem Srpem se rozloučili, slibovali jsme si cestou k metru, že až se na jaře oteplí, určitě si budeme chtít Potítko zase zopakovat.

 

 

Praha, 3.10.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=AtxRk7kzU0Q