PO(E)TÍTKO poosmé – trochu jiná reportáž

 

 

 

PO(E)TÍTKO poosmé – trochu jiná reportáž

 

 

 

 

Když jsme před čtyřmi lety s Po(e)títkem začínali, konkrétně to bylo 30. září 2015, nejspíš jsme vůbec nedoufali, že se z něj tak brzy stane už pěkná tradice a že budeme nyní mít za sebou dokonce jeho osmé pokračování. S nápadem přišla tenkrát Pamína, první Po(e)títko se uskutečnilo v Jazzové sekci na Malé Straně a mezi návštěvníky se objevila kromě autorů z Literu a jejich kamarádů i skupina sympatických mladých vozíčkářů z Jedličkova ústavu, které s sebou přivedl Akrij8, čímž byly položeny základy nejen našeho neformálního přátelství, ale i budoucího profilu Po(e)títka samotného. To jarní se uskutečňuje od té doby vždy v Artfóru – Jazzové sekci a to druhé, podzimní, na půdě Jedličkova ústavu v Ta kavárně, a bývá už tradičně zároveň i součástí celostátního Dne poezie.

 

Letošní Den poezie má motto „Otevřete oči“ a v jeho znamení se tak konalo i VIII. Po(e)títko. Jak sdělila hned v úvodu nabitému sálu Ta kavárny Pamína, která společně s Barborkou Pilátovou pořad uváděla, motto je prý vypůjčené od Leonarda da Vinciho – to se mi sice na stránkách Dne poezie ověřit nepodařilo, když jsem k tomu chtěl napsat i něco bližšího, ale Pamíně samozřejmě nejen tuto informaci bezmezně věřím, její sečtělost krom mnoha jiných krásných vlastností už řadu let obdivuju. Kromě malých prcků v přilehlém koutku i s maminkami a tatínkem, pro které je Ta kavárna zřejmě oblíbeným „pískovištěm“ na hraní v pošmourném odpoledním a kupodivu i večerním počasí, se v tu chvíli ztišili všichni ostatní návštěvníci a pěvecké duo sourozenců Blažkových nás pak hned v úvodu zahřálo dvěma písničkami z vlastní tvorby. I ve dvou dokázali zdatně překrýt jekot, pištění a výkřiky zmíněné drobotiny, což pro ty, kteří četli následně po nich v první půli vlastní autorskou tvorbu, už nebylo zdaleka tak snadné, i když pomohl aspoň mikrofon, do kterého četli všichni bez rozdílu.

Nejdříve vystoupila Adélka Soukupová z Jedle, která přečetla svou oblíbenou humornou povídku od Miloše Macourka „Poštovní známka“, aby tak dodala odvahu k vystoupení své sestře Barborce s její vlastní poezií. Byla to totiž její první zkušenost podobného druhu, ovšem svou velkou trému zdárně i díky jako vždy víc než vstřícně naladěnému publiku krásně zvládla a po velkém potlesku se obě sestry ohromnou úlevou a nefalšovaným štěstím vroucně objaly.

Po nich následoval naopak ostřílený matador JC Senior, který před lety hodně publikoval na Literu a nyní už spíše na Libresu, ovšem v samém počátku to vypadalo, že předškolní budoucnost národa, zatím pochopitelně bez příslušného respektu k poezii, množstvím a intenzitou hlasů nad rozvážně přednášejícím stářím získá jednoznačně navrch. Pak ale někdo Jirkovi přisunul mikrofon blíž k puse a dětský vřískot byl přeci jen zahnán do zřetelné defenzívy. A Jirka za své dokonale vázané verše sklidil i veliký potlesk.

 

Danaska pak přednesla svou humornou povídku o andělech strážných, kteří ji neustále provázejí životem, a také byla odměněna zaslouženě vstřícnou reakcí všech pozorných posluchačů, stejně jako Jortovy vtipné miniatury, které jako obvykle přednesla bravurně Pamína, protože Jort se našich Po(e)títek účastní tradičně jen dálkově.

 

Vzhledem k dětské rozdováděné konkurenci jsem pak měl trošku strach, aby ztišený přednes duchovně hluboce založených veršů zdenky příliš nezanikl, k mé úlevě se tak ale nestalo a posluchači si tak mohli jejich poselství náležitě niterně vychutnat. Už si akorát nepamatuju, jestli to bylo díky dobrému nazvučení nebo zda už to bylo po zásahu Pamíny, která šla během první půle v jednu chvíli poprosit maminky a tatínka, zda by přeci jen nemohli své nadějné potomky trošku zklidnit, což se jí kupodivu i bez použití násilí jako zázrakem podařilo. I když si myslím, že to nejspíš přispělo i k tomu, že rodičové vbrzku poté zaveleli k frontálnímu ústupu a svůj nevyhlášený konkurenční boj s Po(e)títkem postupně vzdali a vyklidili válečné „pískoviště“.

 

Po Zdence přijel na předpolí na svém vozíčku další debutant Lubomír Mráz, zvaný jinak „Dědeček“, o němž kamarádi z Jedle dosud věděli hlavně to, že pěkně maluje a zpívá, který však všem přítomným ukázal, že umí i pěkně veršovat a stejně jako předtím Zdenka, i on byl odměněn vstřícným potleskem.

 

Až z Olomouce přijela k naší radosti na Po(e)títko předvést něco ze své tvorby opět jitoush, přičemž při jejím úvodním představení se Pamína zmínila o její básni, v níž Jitka zdůrazňuje, že vše, co člověk potřebuje, je láska. Všichni v sále jsme se pak zasmáli, když Jitka opáčila, že mj. právě tuto báseň si přivezla i k přednesu, což Pamíně vyrazilo dech, protože to nebylo předem domluvené. Zkrátka i takové momenty k Po(e)títku neodmyslitelně patří a patřičně ho i okořeňují. Také Jitka se setkala s velkou pozorností i přijetím přítomného publika.

 

Dalším debutantem, tentokrát z Literu, pak byl CeP, který přijel z Mladé Boleslavi, a jak mi prozradil, neboť jsme seděli spolu u stolu, bylo to i jeho vůbec první veřejné čtení. No, upřímně řečeno, kdyby mi to sám neřekl, tak bych tomu vůbec nevěřil. Předvedl se s jistotou profesionála a krásně obohatil program večera k radosti všech, kteří mu s chutí zatleskali.

 

Plejádu nováčků pak ještě na konci první půle završila ze svého vozíčku sympatická Anet Jurečková z Jedle, která vtipně prohlásila, že svou báseň „Pády“ začala psát už loni a letos ji dokončila. Vyznala se v ní ze všech možných pádů, které ji v životě, stejně jako ostatně každého, potkaly a potkávají, a zároveň v ní došla k závěru, že ji tyto pády posouvají dál. Velký potlesk byl důkazem toho, že to všechny také hodně oslovilo.

 

Pamína poté ohlásila 15 minutovou přestávku a k mému překvapení opravdu po patnácti minutách sourozenci Blažkovi už dalšími svými písněmi zahajovali druhou část programu před nečekaně ukázněnými návštěvníky.

 

Poté přišlo překvapení večera v podobě básnířky až z Košic, čímž Po(e)títko poprvé získalo i svůj mezinárodní rozměr. Sympatická Zuzka Šuková prozradila, že spolu se svými dvěma kamarádkami mají rády poezii a když při svém pobytu na konferenci grafického designu v Praze narazily na programovou brožuru Dne poezie, vybraly si k návštěvě právě Po(e)títko a jsou velmi mile překvapeny atmosférou, která na něm panuje. Udělaly nám tím pochopitelně velkou radost, stejně jako autorka přednesem svých veršů z mobilu. Sklidila samozřejmě rovněž veliký potlesk a všechny tři pak zůstaly s námi až do zavíračky dlouho po skončení oficiálního programu.

 

Pak už přišel čas pro Frr, který kromě ukázek své vyzrálé a originální tvorby pohovořil i o poezii s až filosofickým přesahem a osvědčil tak opět svůj ohromný a fundovaný rozhled. Bouřlivé přijetí samozřejmě neminulo ani jeho.

 

Po něm vystoupil Húrin, který se nám už před rokem na stejném místě svěřil s tím, že si kompletně změnil jméno a co to udělá s identitou člověka. I tentokrát se o této záležitosti zmínil s tím, že loni proběhla tato změna vlastně jen navenek a naznačil, že vnitřní proměna identity stále ještě probíhá. Jednu ze svých básní věnoval své mámě a publikum ho na závěr také odměnilo velkým potleskem.

 

Pamína potom uvedla samu sebe citátem rovněž z Leonarda da Vinciho, že největším nepřítelem lásky je jiná láska, načež přednesla svou hluboce niternou báseň, v níž promítla jednu ze svých vlastních životních zkušeností. Nepřednášela ji na Po(e)títku poprvé a protože jsem už věděl, že ji vždy při přednesu i silně prožívá, nebyl jsem vůbec překvapený, když se ani tentokrát neubránila zřetelnému pohnutí, což jen umocnilo silný prožitek i nám posluchačům. Pamínu jsme proto odměnili víc než vstřícným potleskem a ona pak ohlásila mě, tedy Amonasra. Nebyl bych to ovšem já (ne nadarmo jsem narozený ve Štíru), abych se jí ještě před svým vystoupením nezeptal, zda tuto báseň občas přednáší právě proto, aby časem pokořila i ony náznaky dojetí při jejím čtení před publikem. Za tuto ne zle myšlenou, ale přeci jen neomalenost, jsem byl vzápětí zaslouženě vytrestán, když mi Pamína odpověděla tak upřímně a opravdově, že jsem v tu chvíli začal natahovat naopak já, a měl jsem fakt co dělat, abych vůbec mohl začít číst svou báseň napsanou speciálně pro toto Po(e)títko. A protože rád občas dělám justy, první verš zní schválně „zavři oči“, když nás motto Dne poezie naopak vybízí k jejich otevření.

 

Až z Českých Budějovic opět mezi nás přijel GiovaniDaVinci doprovázený svou přítelkyní Šárkou, ovšem poprvé se mi ho podařilo přimět i k tomu, že si skutečně předem připravil něco ze své tvorby, respektive že něco pro dnešní večer ještě ten den napsal a vytiskl. Jenže se ho zmocnila po příjezdu taková tréma (asi má raději improvizaci), že jsem mu nabídl, že to přečtu za něj, bude-li třeba. Pozval jsem ho tedy na předpolí a nastalo několik vteřin, během nichž se rozhodovalo, kdo z nás dvou bude nakonec jeho verše číst. A jak jsem pevně doufal, Honza se i za asistence Pamíny před publikem pochlapil a nakonec své verše přednesl úplně suverénně a žádné stopy trémy na něm znát nebyly. Publikum se při přednesu jeho vtipných básniček dobře bavilo a taky mu za to pak patřičně a vstřícně zatleskalo. Šárka ho pak po přednesu také celá šťastná radostně objala, jak bezvadně to zvládl, a přiznám se, že velkou radost to udělalo i mně. Tak uvidíme, zda a jak se bude svému vystoupení vzpouzet třeba příště.

 

Program pak uzavřeli dva zástupci z Jedle. Nejdřív Hatátitla přednesl své opravdu rezonující verše o lásce a když dozněl velký potlesk, Pamína se ho zeptala, zda jsou určeny někomu konkrétnímu. Bez zaváhání opáčil, že ano, a na doplňující dotaz, komu tedy, upřesnil, že samozřejmě přítomné Monice. Jejich zvěčněný polibek na vozíčcích z minulého čtení se totiž stal i hlavním motivem pozvánky na VIII. Po(e)títko. Leckteré oko asi v tu chvíli nezůstalo úplně suché a atmosféra setkání tak pěkně gradovala až k samotnému závěru. Ten obstaral jako obvykle Pear improvizací stvořenou na osm na místě zadaných slov a jak je už jeho zvykem, jeho vystoupení bylo zároveň i apelem na všechny přítomné, aby otevřeli oči a vcítili se do toho, jak nesnadný je život s hendikepem. Zároveň nezapomněl ani poděkovat svému již nežijícímu kamarádovi Mirkovi, že jen díky němu mohl dokončit bakalářské studium, ovšem zároveň dal bez obalu najevo, jak hodně svazující je už pro něj pobyt v Jedli a jak by potřeboval vlastní dostupné nájemní bydlení, kde by mohl být i vlastním pánem. Při pražských cenách si to ale zkrátka nemůže dovolit. Všichni přítomní asi měli v tu chvíli nad čím přemýšlet.

 

Nezbytnou tečkou za oficiální částí programu pak bylo opět hudební vystoupení sourozenců Blažkových, které tak podpořilo celkově družnou náladu a přátelskou atmosféru večera a mnozí jsme pak ještě setrvali ve vzájemných hovorech, abychom nechali doznít tomuto opět vydařenému setkání. Škoda jen, že spiritus agens těchto událostí v Jedli Akrij8 nemohl být kvůli chřipkovému ataku tentokrát s námi, ale všichni jsme to nicméně vnímali tak, že mezi námi stejně je, a přáli jsme mu brzké uzdravení.

 

Osmé Po(e)títko už je tedy krásnou minulostí, ať žije to příští deváté!

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 13.11.2019

 

https://viii-po-e-titko.webnode.cz/