PO(E)TÍTKO PODESÁTÉ

 

 

Původně jsem už tentokrát nechtěl o Po(e)títku nic psát, zdá se mi totiž, jako by se ty mé reportáže už tak nějak stále dokola opakovaly a nepřinášely v podstatě nic nového. I ta jména zúčastněných autorů se z větší části stále opakují, jen tu a tam někdo z ohlášených nakonec nedorazí a objeví se naopak někdo původně neohlášený.  Sice se říká, že opakování je matka moudrosti, ale v tomto případě se mi zdá, že dalším opakováním reportáží z Po(e)títek by nikdo z nás už stejně víc nezmoudřel. Jenže člověk míní a vox populi mění – i po tomto jubilejním desátém Po(e)títku se objevila veřejně i jen ve vzkazech vyslovená očekávání, že toto setkání opět nějak „zvěčním“ a přiblížím ostatním zvědavcům na Literu, a tak je mi hloupé se tvářit, jako že já nic, já jen muzikant, a nijak nereagovat. Budiž – opět tedy něco napíšu, ale zkusím to nějak jinak, třeba jako jakési bilancující ohlédnutí a zamyšlení se nad dosavadní historií Po(e)títek, která už třeba ani nemusí dál pokračovat, protože jak se říká, nic není věčné, ani láska k jedné slečně, natož k jednomu z řady autorských čtení.

 

A to své ohlédnutí začnu třeba od názvu. Původně se totiž to naše setkávání jmenovalo nikoliv Po(e)títko, ale mnohem prozaičtěji – Potítko, a uskutečnilo se poprvé už v roce 2015. Možná i těch 7 let je tak trochu symbolických, znáte to – 7 let bohatých a 7 let chudých, jak nás učí Bible. Na úplném prehistorickém začátku však nebylo slovo, ale  básněnka , když některé autory z Literu pozvala před těmi sedmi lety na své čtení i se spřátelenými autory z Libresu na Lužiny. Byla to pro nás moc zajímavá a inspirativní zkušenost, po níž jsme společně ještě poseděli, abychom se podělili vzájemně o své dojmy, konkrétně tedy  Pamína ,  Nikita44 ,  Frr a  já , a při tom nadšeném sdělování si dojmů zazněl jen tak mimochodem od kohosi nápad, že by bylo fajn si podobné čtení někdy opět zopakovat. Ten nápad by nejspíš zase zapadl nebýt Pamíny, která se k mému velkému překvapení asi po 14 dnech ozvala s tím, že už má zamluvenou na konkrétní termín po prázdninách Jazzovou sekci v krásném malostranském prostředí pod zahradami Pražského hradu, kde bychom se mohli opět setkat a přizvat i další autory z Literu. A tak se i stalo a zrodila se pro mnohé zajímavá tradice, při níž se postupně i rozšiřoval okruh spřátelených autorů, kterým bylo a stále je při těchto setkáváních spolu fajn a postupně tak i překonávali svou trému vystoupit na veřejnosti s vlastní tvorbou. K jakémusi zvláštnímu kouzlu těchto čtení možná přispělo právě i ono poněkud mystické prostředí legendami opředeného koutu staré Prahy, protože už ve středověku v těchto prostorách například ukončil přesně podle Kozinovy předpovědi „do roka a do dne!“ svou životní pouť neblaze proslulý Lomikar, zato v novodobější historii tu svou zřetelnou stopu zanechali naopak blaze proslulí Alan Ginsberg nebo Bohumil Hrabal, ale třeba i Václav Havel či princ Charles, a výčet zajímavých jmen, která posílila zdejšího genia loci by mohl pokračovat ještě hodně dlouho. A proč jsme to první setkání nazvali zrovna Potítko? Přiznám se, že to bylo na můj návrh, když jsem se snažil nějak jedním slovem zobecnit svou první zkušenost z již zmíněného čtení u básněnky na Lužinách. Ačkoliv jsem totiž měl ve svém profesním životě v té době už mnohem víc za sebou než před sebou a už dávno mi nedělalo větší potíže vystoupit s nějakým příspěvkem před větším shromážděním přítomných, v tom poměrně komorním prostředí se mi tenkrát k mému velkému překvapení úplně roztřásl při čtení vlastních veršů hlas, zmocnilo se mě i nečekané dojetí při osobnějších verších a kolena se mi doslova podlamovala. Připomnělo mi to obrovskou nervozitu před tabulí například při maturitě – odtud tedy Potítko. Však od té doby se mi koneckonců mnohokrát potvrdilo, že když někdo nový mezi nás občas zavítá, při své premiéře si vždycky prožije v bledě modrém totéž. Ovšem postupně se pak každý otrká a každé své další vystoupení si o to víc vychutnává. A od Potítka už pak byl jen krůček k Po(e)títku – zde už byla autorkou nápadu kamarádka zdenky , kterou si s sebou přivedla na první čtení, a nám se ta drobná úprava zalíbila a pěkně se nakonec i vžila.

Hned od toho našeho prvního setkání se vytvořila další milá tradice, a sice když Akrij8  s sebou přivedl své kamarády vozíčkáře z Jedle, jak jsme se spolu s nimi naučili familiárně říkat Jedličkovu ústavu. Přiznám se, že jsem k nim byl zpočátku trošku ostýchavý, protože jsem nebyl zvyklý se běžně stýkat s handicapovanými a nevěděl jsem úplně, jak mám k nim ideálně přistupovat, ale brzy mi došlo, že i jim je mnohem příjemnější, když jsou ostatními bráni jako každý jiný, než když k nim někdo projevuje přehnaný soucit. Takže jakékoliv vzájemné bariéry brzy prakticky padly a dnes už nikoho ani nenapadne, aby se na naše společná setkávání díval jako na něco zvláštního, je nám spolu všem dohromady dobře a vždy se těšíme, až se zase příště uvidíme. Však také v Jedli se díky Akrijovi od té doby uskutečnilo už dokonce šest Po(e)títek z celkových desíti, tedy většina. Tamní Po(e)títka jsou navíc vždycky ozvláštněna i skvělými hudebními vystoupeními výtečné kapely a zpěvaček z Jedle, což jim dodává další neopakovatelný rozměr.  

 

Chloubou Po(e)títek se navíc stalo i to, že nejsou jen nějakou snad ryze pražskou záležitostí, ale že se jich rádi účastní také autorky a autoři, kteří na ně dojíždějí nejen z blízkého okolí Prahy, ale třeba i z Moravy, jako např. jitoush ,  Dreamy  či   Malá mořská víla nebo ze severních Čech šerý . Nebyl by asi problém spočítat, kolik autorek a autorů z Literu, z Jedle, ale i odjinud se našich čtení alespoň jednou zúčastnilo, ale to by byla jen suchá statistika. Připomenu tedy alespoň některé z těch, kteří se představili zpravidla víc než jednou (kromě už dříve zmíněných), aby bylo vidět, jaká pestrá a krásná společnost už to za těch 7 bohatých let je: Kaprikorn ,  Pear ,  GiovaniDaVinci , Húrin,  odnikud , lawenderr , Špáďa , danaska , A42 , CeP,   barasoukup ,   JC Senior , Hatátitla . Pokud jsem někoho nechtěně vynechal, nechť mi odpustí, případně se raději rovnou ozve, rád tento výčet doplním. A to jsem uvedl jen ty z Literu, nikoliv autory, kteří přišli jako hosté, případně jsme je četli v zastoupení, protože se z různých důvodů nemohli dostavit osobně. I když u Jorta udělám přeci jen výjimku, protože ho na řadě čtení s velkou chutí četla po dohodě s ním pokaždé Pamína, a tak do tohoto výčtu nepochybně také patří.

 

Po(e)títka samozřejmě musí vždy někdo zorganizovat, samo se nic neudělá. Postupně zůstala hlavní organizační tíha na Pamíně a také na Akrijovi, já už zpravidla jen tak drobně vypomáhám třeba tím, že přispěju nějakým nápadem, něco vytisknu na barevné kopírce, případně pomůžu se zvaním vybraných autorů, zkrátka moje zapojení už nestojí ani za řeč.  Pamína krom toho, že vždy pečlivě připraví bodový scénář každého Po(e)títka, tak se ujímá skvěle i role moderátorky a je v tom hodně profesionální, protože si vždy pečlivě připraví různé „špeky“, které se vztahují ke zvolenému tématu (jako třeba různé citáty nebo úryvky z veršů slavných autorů), a také pár slov o každém autorovi, případně otázky k nenucenému krátkému rozhovoru s každým před jeho vystoupením či po něm. Vše v jejím podání působí tak přirozeně a snadno, že si možná ani nikdo neuvědomuje, že to je právě díky její  zodpovědné přípravě na každé čtení. O to víc mi je pak líto, když se půlka scénáře ještě těsně před zahájením musí měnit, protože někdo s omluvou ale někdy i bez slůvka vysvětlení třeba nedorazí, případně jsou ohlášeni na poslední chvíli jiní vystupující, s nimiž se původně nepočítalo. To se pak musí hodně improvizovat, což ovšem nikdo z přítomných ani nepozná, protože Pamína jako opravdický profík nedává na sobě nic znát, je na všechny milá a usměvavá a vždycky to nakonec klapne tak, jako by to bylo všechno přesně naplánováno už předem. I to samozřejmě významně přispívá k uvolněné a přátelské atmosféře, která na Po(e)títku pokaždé vládne. Pochopitelně to ale stojí také nemalé penzum času a Pamíniny aktivity jsou i mimo naše čtení neobvykle bohaté, navíc nikdy nikomu neodmítne žádnou pomoc, a tak je v neustálé permanenci a časovém i jiném vypětí. Chtě nechtě tak musí také řešit, jak si svůj čas dobře zorganizovat, aby nikoho neošidila a nedělala nic třeba jen tak na půl, což ona hlavně ani neumí. A nejnovější role novopečené babičky, do které ji nedávno život postavil, se také samozřejmě ujala moc ráda a snad s ještě větším nasazením, než je pro ni i jinak typické.

 

Jubilejní desítka Po(e)títek je tak možná i důvodem k přemýšlení, zda už nenastal čas si od poněkud již stereotypního formátu našich setkávání, pokud ne navždy, tak alespoň na nějaký čas odpočinout, koneckonců nové a neotřelé iniciativě se meze nikomu nekladou a někdo může přijít třeba i s něčím přitažlivějším a nápaditějším. Abych byl správně pochopen, teď už nemluvím za Pamínu, ale zejména sám za sebe. Cítím, že i sám Liter se za ta léta proměnil, mnozí z uznávaných autorů utekli kamsi za lepším, a přestože Po(e)títko naštěstí kolem sebe stále dokáže soustředit své stabilní stálice, jako by se z něj postupně stávala jakási poněkud uzavřená společnost, což nebylo původně jeho cílem. Bylo a stále samozřejmě je vždy naprosto otevřené všem, ale cíleně byli k vystoupením pokaždé zváni především ti, kteří mají opravdu co inspirativního nabídnout, přičemž ne každý z oslovených je samozřejmě ochoten se tímto způsobem zviditelňovat.  Někdy jsme ale na někoho s pozváním i zapomněli, což se v tom stále větším chvatu může lehce stát, snad nám to tedy bude odpuštěno.

 

Trošku mě tedy i zaskočilo, a přiznám se, že vůbec ne nepříjemně, jak živé a nadšené ohlasy jubilejní desáté Po(e)títko opět vyvolalo. Proto se sluší poděkovat všem vystupujícím, kteří k jeho úspěšnému a přátelskému průběhu opět přispěli – z Jedle i Literu (někdo z obojího) to byli (abecedně) Akrij8, básněnka, Dreamy, Frr, Martin Hruška, Húrin, Nikol Jelínková, jitoush, Kaprikorn, Pamína. Pear, Daniel Schön, šerý, Špáďa, Zdenka, k výčtu aktivních účastníků musím doplnit i sám sebe, a v neposlední řadě si poděkování zaslouží zpěvačky Kristýna Hrušková a Katka Morozovová a za bezva spolumoderování i Barborka Pilátová. Navíc se četly i verše některých nepřítomných autorů – CePa, Jorta a Nikity44. Pak se ještě dlouho družně sedělo u jednoho stolu, povídalo, vzpomínalo a diskutovalo o poezii i všem možném, až nám v Ta kavárně začali sklízet ze stolu, a tak jsme se nakonec s úsměvy, stisky rukou, objetími a někdy i přátelskými polibky zase rozešli.

 

Ostatně končit se má vždy v nejlepším, jak se říká.

 

P.S. Tento text si nedělá nárok na nějaké všeobjímající vyčerpání tématu, jakékoliv obohacující příspěvky, například v komentářích, budou proto vítány.  

 

 

 

 

 

Praha, 25.6.2022