Svině jedna krvežíznivá!

Nenávidím pískání u ucha!
Nenávidím, když se musím drbat, zvlášť, když je to na nepřístupným místě!
Nenávidím KOMÁRY!

Zpráva z nočního lovu.

Nejdřív jsme spolu žily ve vzájemné symbióze. Týden to fungovalo tak, že si holky cucly, jen když jsem spala. Tudíž jsem neslyšela žádné pískání. Ráno se natřela přípravkem proti svědění a byly jsme šťastné všechny.

Až do dnešní noci! Ty mrchy začaly být pěkně oprsklé! Nejdřív jsem jen seděla na posteli a něco si spisovala do deníčku, když v tom jsem to uslyšela!
Nejdřív to bylo jen takové vzdálené pískání, ale později se to změnilo na několika decibelové „fíííííííííííííííííííí“… Nebo co to vyluzují zpoza sosáků.
(Ano, ti kteří znají anatomii komára – ukamenujte mě!)

Dala jsem jim ještě jednu šanci. „Holky, spát!“
A praštila jsem sebou do postele. A ejhle, pískání opravdu ustalo. Po několika nastražení uší jsem názor poněkud pozměnila. Pískání bylo slyšet vzdáleně, potvory asi řádily v koupelně. Přemýšlela jsem nad tím, co tam asi můžou provádět a za chvíli jsem usnula.

Kolem třetí ráno mě probudilo charakteristické „fiiiiiiiiiiiiiiiii“ u ucha a následné lechtání na mojí zadní části. Ležela jsem totiž na břiše, odkrytá, zadnice samozřejmě taky volná. Lechtání se mi po několika vteřinách podařilo identifikovat.
„A jo, holky jsou na báru…“ Pomyslela jsem si a jala se otočit, protože mě to začalo obtěžovat.
To ty mrchy zřejmě naštvalo.
Ve tři ráno nastal horor.
Krveprolití.

„Fiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii.“
„Ty mrcho, kde seš?!“
„Fiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii.“
„Ticho!!!“
„Fiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii.“

Schovala jsem si celé tělo, včetně hlavy pod deku a čekala, co bude. Chvíli nic.
Jen horko, tma a nedostatek kyslíku.
Musela jsem si trošičku duchnu nadzvednout…
„FIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!“
Uslyšela jsem svoji „kamarádku“. Honem si zase zadělala hlavu a hodlala se klidně udusit, jen abych to neslyšela.
Holky si ale navzájem asi prokecly, že na ně pod duchnou sejřím a daly si před sosáky mikrofon. „FIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII…“ Znělo mi přes deku.
„Tak to ne…“ Pomyslela jsem si, vyhrabala se z postele a rožnula lampičku.

A hle, jedna mrcha seděla hned u mojí hlavy na zdi. Pomalu jsem jako kočka vzala cíp peřiny a ladným pohybem ji na ni přimáčkla a vzala to smykem o zeď doprava.
Smrt komárky připomíná jen deseti centimetrová šmouha mojí vlastní, osobní, soukromé krve a dvě nožičky, co po ní zbyly. Tělíčko padlo někam za postel.
Juchů, pocítila jsem úlevu. Padla zvesela na postel, že mě ta druhá komářice už nebude otravovat, protože cítí smrt své kolegyně a teď se za ní někde modlí.

A opravdu, žádný zvuk už se neozval.

Ráno jsem otevřela oči. A co jako první nevidím. Přímo nade mnou sedí ta druhá „kámoška“. Pomalu jsem se zvedla a hodlala ji poslat na věčnost. Ale frnkla mi.
Určitě se smíchem!

Tak to ne.

Dala jsem do zásuvky Raid, co jsem našla v kuchyni a má smůlu.

Chichichi… (Směju se ďábelsky)

Akorát já si teď drbu všechna možná místa, protože se mi druhá komářice pomstila za smrt svojí kolegyňky vskutku originálně.
Nechala mě usnout na vavřínech, a pak mi zákeřně způsobila osm svědících puklic.
Bohužel většinou tam, kde si na to nedošáhnu.

NENÁVIDÍM KOMÁRY!