Jak dostat kočku z deky

„Ty, Haničko, kde je kočka?“
Ptal se mě podezřívavě táta.
„Asi v koupelně, nevím…“

/A těmihle slovy jsem napsala tátovi boj s protivníkem o mnoho menší váhy.
S naší kočičí dámou Ťapkou, co si nechá líbit maximálně něco od mojí mamky, která nebyla doma./

Táta na to jen kývl a hodlal se zakutlošit pod deku, co si rozložil na sedačce, aby mu při sledování formulek nebyla zima.

Přišel ke svému „loži“ a lehce se naklonil nad přikrývku.
„Hani a není tohle Ťapka?“
Zeptal se mě s pohledem významně upřeným na bouli, která se rýsovala na kraji červené deky.
„Tak se podívej ne?“
Utrousila jsem od počítače, protože jsem pracovala.
„Jo, já se podívám a ona mě sekne drápem, to známe, laskavě sem napochoduj.“
„Jéžiší…“ Obrátila jsem oči v sloup a přistoupila k němu a „bouli“.
Podívala jsem se na ni a zaváhala, ona ta naše čičina má opravdu ostré drápky.

„Tak co je? Podíváš se nebo ne?“
Ďobl do mě netrpělivě táta, jehož noha začala zimou už fialovět.
„Jo a ona to Ťapka bude a uštědří mi škrábanec, to díky teda…“
„No jo, ale já si chci lehnout!“

Minutu jsme stáli nad gaučem a sledovali, jestli se „boule Ťapka“ pohne.
„Tak co?“
Přerušil těžké ticho táta.
„Nepohnula se…“
„Tak víš co, šťouchnem do toho.“
Tátův geniální plán spočíval v nejdelším ovladači na DVD, co jsme měli doma.
Opatrným pohybem se boule dotkl…

„Mňaaaaaaaaauuuu?!“
Ozvalo se táhle zpoza deky.

„Je tam.“
Řekla jsem tátovi cennou informaci a odešla si sednout opět k počítači.
Ťapce po chvíli došlo, že uvnitř jí pšenka nepokvete, a tak vznešeně (tedy jak jí to pocuchané chlupy a nervy povolily) vylezla na světlo boží.
Rozhlédla se kolem a lehla si tentokrát „na“ deku a tatík byl opět v háji.

„No kočko? Tos přehnala!!“
Zahřměl otec a hodlal ji z deky setřást násilím.
Zatřepal několikrát s dekou jako toreador s červeným hadrem, aby jako slítla dolů.
Neslítla.
Pochopila záměr a zaťala drápy do deky, jen co jí tlapky stačily.
Takže jediný účinek byl, že táta třepal a Ťapka visela.
Když už to trvalo nějakou minutku, tak se nasejřila.
Pustila se, vzepjala se na zadní a packami se oháněla jako zdatný šermíř.

„Mňauuuuu!!!“
„Auuuuuuuu!“
Zařval táta a i jeho trpělivost, pokud tedy nějakou měl, přetekla taky.
Odhodil deku, tatranku, kterou celou dobu držel v ruce, strčil do pusy a chopil se polštáře. Ťapka dostala jednu přes vystrčený hřbet, druhou přes hlavu, a když viděla, že tohle evidentně fakt nemá cenu, odešla do svého pelechu.
Nesmím zapomenout, že opět vznešeným a povýšeným krokem, jakého je schopna.
Nemluvě o těch pohledech, kterými nás – ubožáky – častovala.

Táta si konečně zalehl do deky a čučel na TV.
Kdyby metodu polštář – mlátička použil dřív, tak nemusel přijít o start formulí a nohy by nemusel mít jako led.

Holt má poučení pro další boj, protože zimní večery budou podobné.
To už známe………………….