Jaký je skok do dospělosti?

3.8.2007
Dnešek je poslední den, kdy nejsem dospělý muž, který je za všechno zodpovědný. Poslední den, kdy mě moje mamka musí živit, šatit, mít za mě zodpovědnost. Dneska naposledy jsem měl právo vzít s mými kamarády banán z naší kuchyně, položit ho na silnici a čekat až ho přejede auto. Dneska je poslední den, kdy se tomu můžu hrozně smát. Zítra by to už nebylo správné.
Zítra se probudí moje kurátorka, vyčistí si zuby a já nevím, co ještě všechno, radši to ani vědět nechci, půjde do své práce v Nuslích a tam jako první ze všech věcí určitě udělá to, co mi slíbila. To, co má vlastně za povinnost. Vezme můj rejstřík, kde je záznam o mých 0,57 promile a úplně navždy ho skartuje. Od zítřka už nebudu žádný alkoholik.
Za mých osmnáct let bez jednoho dnu jsem toho stihnul hodně. Povedlo se mi, že se ze mě stal kluk šikovný, rozumný, snaživý. Dostal jsem se na základní školu, což nebylo vůbec nic lehkého, nemyslete si, v ní jsem strávil dva roky, poté jsem se dostal ze druhé třídy na jazykovou školu, která mi dala do života přesně to, co jsem potřeboval a z ní jsem se poprvé s obavami, ale nakonec bez potíží dostal na gymnázium. Moc proher jsem v životě zatím nezažil. Zatím mi vše, dá se říct, vycházelo. Doufám, že věk do osmnácti není pohádka, doufám, že celý život je pohádka.

27.8.2007
Mé obavy se naplnily. Život se naprosto změnil. Nic není jako dřív, jsem úplně jiný člověk. Dospělost není žádná sranda. Nevím, jestli se mi povede z toho nějak dostat, jasně, jsem dospělý zatím jen něco málo přes dvacet dní, ale už mě to vůbec nebaví. Tolik povinností, které jsem předtím neměl, tolik starostí, kterých jsem předtím neměl. Lidé okolo mě přestali oslovovat mladíku, už jsem pro ně nějaký pán. Děti mi začaly říkat dobrý den, já jsem se proto musel naučit jim říkat ahoj. Už jsem ten, který život dožívá, ale neužívá. Všechna radost je pryč. Bože, já chci zpátky svoje mládí!