Jen tak si chodím městem...

Když mám špatnou náladu a potřebuji se odreagovat, nebo si o něčem popřemýšlet, procházím se městem. Plno lidí si myslí, že město Brno je ošklivé, špinavé a přelidněné. Je pravda, že přes den jsou procházky ulicemi celkem obtížné. Asi všichni máme zkušenosti s tím, jak je těžké přejít jen z ulice České na Hlavní nádraží, natož se ještě nakupovat. Proplétání se mezi lidmi není zrovna mým koníčkem. Zvláště kolem Vánoce všude plno. To se jeden přes samé davy potoky osob, valících se silným proudem do nákupních center a krámků, nemá čas ani rozhlížet.
Ovšem, když se vydáte krásnými osvětlenými uličkami a zákoutími, zjistíte, že noční Brno je nejkrásnější město na světě. Za bílého dne tu na vás útočí tramvaje, revizoři, různí pochybní obchodníci nabízející parfémy originální značky a výborné kvality, ale ve večerních hodinách se vám tělo i duše zaplňuje krásou, kterou ani nestačíte pobírat.

Mráz štípe po těle. Jedna noha neustále předbíhá tu druhou. Čerstvý sníh pod nimi bez protestu křupe. Červený nos už zase vyžaduje kapesník, zmrzlé ruce, zeboucí nohy. Kráčím z hradu Špilberku na ulici Joštovu. Je to nádhera. Vločky si pozvolna, jako malé baletky s překrásně protkanými sukénkami, poletují v lehkém větru. Měsíc je vysoko na obloze, bohužel přes mračna a světelný smog nejde vidět.
Míjím hotel Avion, KFC a přicházím na náměstí Svobody. Jeden krok. Druhý. Třetí. Zavoní pečené kaštany a horká medovina. Sníh lehce dopadá na studené chodníky. Z dálky se linou lehké tóny saxofonu, hrajícího vánoční písně.
Kloužu se po zamrzlé cestě a sleduji okolní svět. Domácí potřeby, květinářství, lékárna U Raka. Mdle svítící světla signalizují, že obchody mají už zavřeno. Směle bruslím po ulici dál, když najednou…báác!!! Podklouzne mi to a upadnu zrovna tak nešťastně, že silně narazím do jedné z výloh.
Ta se v mžiku hlasitě rozhouká. Jsem v rozpacích. Co teď. Sakra. Zčistajasna uslyším další sirény. Ale jiné. Přibližující se. Do háje. Honem. Dávám se na útěk. Rychle, rychle. Utíkám až se mi dech tají. Běžím co mi nohy stačí. Už mi ani není zima, krůpěje potu se mi zapíjí do čepice. Klopýtám přes dlažební kostky, které nesmírně podkluzují.
Už jsem na Šilingrově náměstí. Brzdím. Ale tak prudce, že mi opět ujedou podrážky. Bum!!! Šplouch!!! A ležím v kaluži. Tak to je super. Přepadne mě zoufalý smích. Moje tělo obklopuje voda kalužiny obrovské jako Máchovo jezero a já se v ní válím lapena nesmyslným, nezadržitelným řehotem. Procitnu ze svého šílenství. Bože… připadám si jako blázen. Někteří kolemjdoucí se u mě zastavili a pozorují mě soucitnými pohledy.
Rychle vyskočím z ledové tříště a raději jdu na tramvaj. Asi to není pěkný pohled. Je mi hrozná zima. Vozidlo pomalu zastavuje a já nastupuji. Brrr… ani zapnuté topení mě nijak nezahřeje. Nemocnice u svaté Anny. Tramvaj stojí na křižovatce. Pro mě na křižovatce smrti. No smrti, spíše blbosti. Mendlovo náměstí. Konečně. Polovina cesty je za mnou.
Přestupuji na trolejbus. Pomalinku objíždí výstaviště, Antropos, další křižovatka. Sakra. Uvnitř ne mě lidé zírají, jako bych spadla z Marsu. Ale já přece spadla jen do kaluže! Kopec. Ježíši. Vozidlo opět zastaví. Tvoří se zde předlouhá kolona. Autobusy, trolejbusy nemohou vyjet. No jo… Letní pneumatiky.
Vystupuji a jdu pěšky. Je to dálka, ale už se chci naložit do vany. Raz, dva, raz, dva. Počítám si a u toho drkotám zuby, které obtahují fialové rty. Alespoň mi ladí k bundě. Haa!!! Nápad!!! Spočítám kolik kroků udělám až domů. Od autobusu? Ne. Vracet se nebudu. Je to asi deset metrů, to je asi deset kroků. Počítám, počítám… 429, 430… jsem už na kopci…750, 751…jsem už skoro doma. Ještě tak 800 metrů…1458, 1459, 1460…schody před domem… Klíče. Dveře. Výtah.
Konečně odemykám byt. Oblečení na mě je úplně zmrzlé. Kalhoty, bunda, vana, čaj… jsem ráda, že jsem doma. No jo, ty večerní procházky městem…