Špehování

Tohle se stalo tak před rokem. V tu dobu jsem byla zadaná,ale u nás na gymplu jsem poznala jednoho kluka. Byl vždy hrozně odlišnej od ostatních, nikdo se s nim moc nebavil, ale já vždycky cítila nějakou silnou potřebu všem pomáhat a asi měsíc jsem neustále přemýšlela, jak bych mu mohla pomoct. První věc, která mě napadla bylo samozřejmě to, že bych se s nim začala prostě bavit. Pověděla jsem o tom svým kamarádkám, aby se s nim taky začaly bavit, ale nechtělo se jim do toho, protože se jim vždy zdál takovej divnej. Ano, uznávam, taky mi přišel trochu jinej, ale říkala jsem si, že nikho nemůže být dokonalej.
Po nějaký době jsme si začali psát SMS, začali se scházet o přestávkách, takže naše kamarádství pozorovalo hodně lidí a protože si z něj kluci z naší třídy pořád dělali srandu a vykládali všude (a pak že kluci nejsou drbny), že s ním chodim. Já to brala jako nějaký jejich pubertální výrok a nezabívala se tim. Později se to ale dosalo k mojí sestře.Bývala vždycky hrozně rozumná (často až příliš), ale měla mě prostě ráda. Varovala mě, že Filip má nějakou vrozenou poruchu mozku a není úplně normální. A že když se s ním někdo začne bavit, tak se na něj začne příliš upínat. Taky mi řekla, že někdy dokáže být na lidi zlý. Nevěděla jsem, co tím chce říct, protože mě Filip připadal vcelku normální. Dobře, pořád se chtěl se mnou vidět, někam mě zval, ale to snad nemuselo znamenat nic špatnýho. Ale teď už vim, že svoji starší sestru jsem opravdu měla radši poslechnout.
Dva týdny potom jsem byla s Filipem domluvená, že půjdeme spolu na louku. Seděli jsme v trávě, postupně zapadalo slunce a já myslela na svýho kluka, že by se mu na tomhle místě líbilo. Vůně posekaný trávy mě bila do nosu a postupně se začalo ochlazovat. Bavili jsme se s Filipem o všem možnym. Pak ale přišla řeč na jeho bývalou holku a postupně začalo z něj lézt, že se mu líbím já. Říkala jsem si, že líbit se někomu, ještě absolutně nic neznamená, ale to jsem se mýlila. Nějak jsem svedla řeč pak někam jinam a když se začalo stmívat, řekla jsem mu, že už budu muset jít domu. Doprovodil mě a cestou se mě ptal, jestli by mě směl políbit. Řekla jsem mu, že radši ne, a přišlo mi to od něj dost troufalý, když věděl, že mám rok kluka. Bydlím v paneláku, takže šel se mnou jen dolů ke dveřím. Já už chtěla jít dovnitř, ale on se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit. Vzpomněla jsem si na sestřino varování, že dokáže být na lidi zlý a nějak tak jsem ho nechtěla zklamat, tak jsem mu řekla, že nevím a že musím jít. Chtěl jít se mnou ještě nahoru k bytu, ale naštěstí jsem mu řekla, že radši půjdu sama.
Ještě ten večer mi napsal nespočet SMSek,že mě miluje.Ráno, když jsem vycházela z bytu, jsem nevěřila svým očím. Naproti bytu stál Filip. Když jsem se ho zeptala, co tu dělá, tak mi jen řekl, že chtěl jít se mnou do školy. Do dnes netuším, jak zjistil, kde přesně bydlím, když v tý době moje příjmení neznal.. V půli cesty do školy jsem se od něj odpojila,protože chodím do školy s kamarádkou. Byl zklamanej, ale zabralo to. Od tý doby mě začal skutečně pronásledovat, jinak se to nezvat nedalo. O přestávkách stál pořád před naší třídou, všude jsem ho potkávala,zdravil moje kamarády, se kterýma se neznal, pořád mi psal SMSky, že mě miluje a mrzí ho, že jsme se rozešli. Do dnes nechápu, kde vzal, že jsme spolu chodili. Později se mě začali ptát i učitelé, jestli s ním chodím, což byla pro mě už jen taková třešnička. Chodil totiž ve škole k psycholožce (poradkyni- nebo jak se jim říká) a zřejmě s ní o tom nějak mluvil a ta to řekla asi dál (mám na to i důkaz).
Nikdy jsem si nedokázala představit, že mě by mohlo něco takovýho potkat. Do dneška se mu vyhybám obloukem a jsem ráda, že po roce si dal už trošku pokoj :-))