Postapokalyptické usebírání aneb příběh jiného pouličního bláznovství

Musím mít bázlivý, zbožňující přístup k ženě, k Petře, musím mít odpor k sexu a dokonce i k miliskování, protože jinak by se zhroutil celý můj hodnotový systém a má víra a stal bych se nihilistou. Právě jsem s jedním nihilistou, feťákem, mluvil. Mění bydliště, studoval v Olomouci jeden rok českou filologii, pak rok filozofii; teď studuje v Brně, má duševní poruchu, miluje Polsko a polské lidi, chtěl by cestovat do Ruska (láká ho Ermitáž v Petrohradě, doporučil mi film Ruská Archa - 90 minut v Zimním paláci). „Velmi vzdělaný“, má nejraději 19. století a francouzskou literaturu toho období, zastává jakousi kosmologickou, ne-antropocentrickou a ne-individualistickou filozofii, tedy cosi opačného k Nietzschemu a Kierkeegardovi a existencialismu, soudil bych! Opravdový nihilista, soutěží se svými verši v literární soutěži v Hořovicích Václava Hrabětě tohoto roku, 2010, je to poprvé. A je zklamaný, přijel, aby potkal lidi, soutěž a její výsledky jsou mu lhostejné, přijel s přítelkyní, pije víno, kouří mentolové Petry, které mu dávám, půjčuji mu zapalovač. Řekl, že odjede, nezajímá ho, o čem se ti lidé baví, každý má prý svůj názor a není schopen ohlížet se na druhého, každý žije pro své hovno, pustí si v autě hlasitou muziku, všechno je k ničemu, i Goethovy bohaté zájmy, cestovatelství, botanika, ani na chvíli se neusměje, ačkoliv hovoří bez obtíží, bez studu, pokud nemlčí, kdy to vypadá, jako že už nepromluví. Snažil jsme se ho přesvědčit, aby zůstal. Proč já nejsem jako on? Jsem o 5 let mladší a mám Petru. Zbožňovanou Petru, díky které je vše, co je jako Petra, krásné a ne hnusné nebo marné. Jedná se o víru, jedná se o lásku.

Lukášovy výroky

„Mám radši Ludvíka než Milana Kunderu – (Milan) je přeintelektulizovaný.“

Také mluvil o své megalomanii a sebezničující a sebepodceňující tvůrčí filozofii, to ovšem není jen jeho názor. Že prý aby člověk něco dokázal, je nutný fanatismus, bez fanatismu nevznikne žádný velký čin. Byl jsem také s Agátou a Honzou a s Kateřinou z Uherského Brodu a Veronikou z Prahy, velikou patnáctiletou básnířkou. Zavedl jsem ty děti do Dražovky, velice se jim ve tmě pozdávala a já jsem mohl Kateřinu a Agátu držet za ruku, činil jsem tak ovšem bez ztráty víry v ženství, bez prohřešení proti svým principům. Jsou 2 hodiny, 20 minut, jdu onanovat a sladce spát, jsem unaven.
Tu noc jsem nebděl strachem, jakobych místo usnutí omdlel. Zatím nevím, proč mi tak je, bylo by ale špatné, kdybych nemohl jet v pondělí s Petrou na Rožmitál. Měl jsem včera whiskey a ten nihilista Lukáš mi podával své víno a nakláněl se mi až do očí, takže jsem cítil jeho páchnoucí dech a jeho sliny na své tváři. Mé vpodstatě pozitivní tělo tedy možná bojuje s nějakým virem či bakterií. Večer jsem měl pocit, že mám depresi. Protože jsem viděl, jakým směrem vedou, jakých konců berou mé myšlenky. Byl to ale člověk bez iluzí a řekl bych správně vnímající, kdyby něměl podle svých slov „připito“ a nedíval se na mě zarudlýma očima bez úsměvu. Ale nebyl aspoň tak tupý jako ta dvě děvčata, o kterých to klidně říct můžu, protože už je v dohledné době neuvidím. Kateřina, povrchní až běda a zároveň ošklivá fyzicky i duševně, potvora, kterou její spolužáci nenávidí po právu, nám vyprávěla, co je to láska, a jak podváděla svého přítele s nějakým 14letým chlapečkem a že sex má v neděli. Jen mne zaujala její malá ústa a celková perverze jejího vzhledu. Její přítel je prý fyzik, který nerozumí poezii a vyhrál na mezinárodní fyzikální soutěži někde v Houstonu nebo jinde v Americe. A snažili jsme se odhalit smysl slov „Cívka je jako dívka, nejdřív napětí a potom proud“, která ona znala. Nejdřív vysvětlila, jak je to u té cívky, a když jsem se ptal, jak je to u dívky, řekla, že to poznám, haha. Nechápu, jak se může nikdo nezvbouřit proti takovým řečem, takovým osobám. Je 8 hodin 47 minut, v 10 začíná ve společenském domě literární seminář s porotou. A odpoledne bude vyhlášení. Jak prožívám Hořovice Václava Hrabětě? Trpím úzkostí.
Je tu taky Jan Těsnohlídek, se kterým jsem v Labi prohodil pár slov, prý se ještě uvidíme. Nějak ale nebyl v centru (ani mé) pozornosti, pakliže jaká pozornost vůbec existovala, prožívám to jako ve snu.
Zešílel jsem, protože nihilista Lukáš Tkadlec umístil se na prvním místě v kategorii poezie a moje maličkost byla druhá v oboru prózy, třetí byla Sára Vybíralová, první Dagmar Pokorná. I když přišlo jen pár gratulací, v mém mozku to byl převrat, rok. Kdyby to, co píšu, bylo hodnotné, umřel bych blažeností. Mohl bych popsat detaily, které ještě živě oxidují v mé obraznosti, ale klid, jenž hledám, a mlčenlivá pýcha. Tak raději maličko o lásce, maličko k lásce, ale přemnoho, přemnoho je láska proti afektům, a to je vlastní obsah zamýšlené výpovědi, takže: sepíšu citové výlevy, moje láska k Petře nesestává z nějakých výlevů, ne, já už nevím, co jsem chtěl dneska ráno říct. Venku to vonělo po dešti, v oknu prodejny nábytku jsem pozoroval svou kštici, tu, kterou jsem si nůžkami sám zastřihnul. Zítra jedu za Petrou do Rožmitálu, jedu na výlet, na kterém, cítím, ji budu vysávat do morku, její morek, kdy budu povznesen její přítomností, kdy všechno vyhradím jen jí, daleko v krásné přírodě, svobodný, osamělý, magický, s ní jako cílem, Venuší. Snad to zvládnu, snad nepadnu, snad získám trochu tvar, nedávno jsem chtěl napsat knihu, která by učila plakat, chtěl jsem objevit nějakou metodu, Petro!