Jizerky mýma očima

Den před začátkem výstavy „Jizerky mýma očima“ se v Severočeském muzeu konala vernisáž, které jsem se zúčastnila s polovinou svých rodičů, tedy s mamkou. Oficiální začátek byl v pět hodin. Protože bydlíme nedaleko, vyšly jsme zároveň s odbíjením hodin na věži muzea. Dorazily jsme tedy o něco později, což nevadilo, poněvadž tam beztak bylo tolik lidí, že bychom musely přijít ve tři čtvrtě, aby se k nám vůbec dostal zvuk hlasu jednotlivých fotografů, kteří zde uváděli svá díla. V průběhu mnoha „krátkých úvodních slov“ několik lidí odešlo, takže jsem zúročila zkušenosti ze školní jídelny a zabrala vzniklé místo v davu pro sebe a svou rodičku. Povedlo se nám tedy zaregistrovat poslední komentář, a sice poděkování všem možným i nemožným lidem, kteří se na této výstavě údajně podíleli. Na závěr nás upozornila na občerstvení v podobě salámů, sýrů a podobně.
Vydaly jsme se s mamkou do patra, zhlédnout samotnou výstavu. Fotografie byly úchvatné, černobílé i barevné, pořízené ze všech možných koutů Jizerských hor. Kupodivu i já, absolutní ignorant v tomto směru, jsem rozeznala osobité styly jednotlivých autorů. Lidi popocházeli kolem zarámovaných fotografií, povídali si, na kterém místě byli, kde zase nikdy nebyli, jestli se tam chystají, a který známý dcery od sestřenice jejich babičky se osobně zná s autory. Po náležitém prohlédnutí zvěčněných hor a odposlouchání několika zajímavých rozhovorů jsem se vydala zpět do přízemí, kde hrála hudební skupina ve složení: příčná flétna, klarinet, tři saxofony, trubka, klávesy a bicí. Mají můj nehynoucí obdiv, protože ačkoli hráli bez dirigenta, sladili se v rytmu. Zjistila jsem, že někteří občané (no, co si budeme nalhávat – kompletně všichni) jsou extrémně nenažraní. To jsem obcházela jednu paní, která měla plnou dlaň kousků sýra. Nevypadala zrovna jako členka charity, posílající jídlo z veřejných akcí dětem do Afriky, takže předpokládám, že to všechno snědla. Já tedy nemám nic proti tomu, když si vezme, kolik potřebuje, ale nelze zcela zapomínat na estetiku při jídle – může třeba chodit k tomu stolu postupně, vždycky pro jeden dva kousky, zapíjet to v mezičase zázvorovou Poděbradkou…A taky není od věci vylézt pár schodů a podívat se na fotky, kvůli kterým se celá vernisáž pořádá.
Na vernisáži jsme strávily asi hodinu a půl a otrávily tím tátu, který doma hlídal malého brášku. Byla to ale příjemná akce a myslím, že tato výstava se setká s příznivým ohlasem u veřejnosti.