Pod povrchem

Někdy mi únava zavírá oči, povinnost svazuje ruce a vědomí řídí směr. Ale pak, nutně se potřebuju oprostit. Jen vstát, zapomenout, sundat provazy z rukou a vyběhnout. Vyběhnout pryč, daleko od všech lidí. Napít se z pramenu čisté vody, umýt si obličej a skočit do jezírka. Potopit se hluboko. Moc hluboko. Protože tam, tam je jiný svět. Najednou mi v těle proudí nová krev, usměju se, nevím proč. Mám novou sílu.
Otevřu oči a vidím tu krásu. Usměju se, po zádech mě šimrá sluníčko a chci jít blíž. Vylezu z životodárné vody a lehnu si na vyhřátý kámen, který čeká jen na mě. Mé mokré oblečení pomalu usychá, vlasy se mi lepí do chomáčků, pak pomalu splývají a kudrnatí se. Sluníčko začíná šimrat. Jenže to není jen tak, cítím nad sebou něčí stín. Kdo se mě opovažuje rušit v mém ráji, kdo mi tu sem leze?
A on to mrak, lump jeden. Omluvně zšedne a mizí o kus dál. Pročísám si prsty vlasy a dýchám svěží, civilizací neznečištěný vzduch. Usmívám se, nevím proč. Je mi krásně. Moc krásně. Procházím se bosýma nohama po jemném písku a cítím, jak mi proklouzává mezi prsty. Jemně mi leští mé nehty a brousí ztvrdlé paty. Vidím před sebou louku. Pomalu opouštím pobřeží jezírka a vstupuju do zelené travičky.
Je jak mech, něžná, jemná, příjemná. Mé chladné nohy se rousají v kapkách, které zbyly po ranní rose. S mými šaty si opatrně hraje větřík a já běžím. Běžím a křičím radostí. Přírodo, jsi úžasná! Udýchaná se zastavuji a padám pod statný košatý buk, který mi poskytuje kousek stínu. Ležím, směju se, dýchám. Po chvíli se zvedám a utíkám do lesa.
Nejprve mě zarazí jehličí, které se mi zabodne do nohy. Ale to mi nezabrání smát se a radovat, opráším nohy a kráčím dál. Spatřím borůvčí. Vrhám se k němu, zamilovaně na něj pohlédnu a v očích mi zajiskří. Uloupnu jeden plod, druhý, třetí a už pojídám. Ani tady nevydržím dlouho, chci toho co nejvíce stihnout. Nechci pryč, ale vím, že čas se chýlí. Spěchám k jahodám, vychutnávám jejich šťávu a zpátky k louce. Naproti je skála. Utíkám k ní a jistými hmaty se dostanu až nahoru. Rozhlížím se po celém kraji. Kam mé oko dohlédne je nádhera. Tolik věcí, co musím ještě prozkoumat. Ale musím už jít. Pomalu slízám, otáčím se k lesu a míjím buk, který pohladím. Já se vrátím brzy, šeptám, ale ne sama. Copak to jde, nechat si celou tu krásu jen pro sebe?
Už jen krok a jsem u jezírka. Ale ne, musím si vzít něco s sebou. Skláním se a natrhám kytičku těch nejkrásnějších kvítků. Trhám rychle, ale s citem a láskou. Naposledy pohladím trávu a rousám se pískem. Zvedám kamínek ve tvaru srdce. Je nádherný. A jsem zase u vody. Já se vrátím, šeptám. Vrátím se, říkám hlasitěji. Já přijdu, a ne sama. Už se těším, křičím. Usměju se a padám dolů…
Otevírám oči, cítím provazy na rukou a vědomí mi šeptá, že musím zase pracovat. Zvedám se na židli, protřu si oči a začínám ťukat do klávesnice písmenka, že kontaminanty v půdě asi jsou a co s nimi dál.