Cestopis | Příjezd do země krve a smogu #1

Do města přijíždím krátce po západu slunce. Z okénka vlaku, který mne veze z hlavního města, ve kterém se nachází mezinárodní letiště, vidím jen částečně prosvětlenou stěnu smogu. Měl jsem štěstí - šestimístné kupé vlaku jsem sdílel pouze s osmi místními dělníky, kteří se zřejmě vraceli z několikadenní fušky. Snad i proto nedělalo dvěma z nich problém usnout na špinavé podlaze vlaku.

Vlak zajišťuje jediné spojení s hlavním městem, a vzhledem k nuzným poměrům za jeho hranicemi tam velká část lidí cestuje za prací, za rodinou, lékařem, či například prodat vlastnoručně vypěstované ovoce.

Z vlaku, který by u nás už byl pravdědpodobně pár ler vystaven v muzeu, vystupuji na nádraží. Nástupiště vyrobené z neopracovaných prken mne dovádí až na štěrkem vysypaný plácek, odkud hřmějící zrezlé autobusy odvážejí místní obyvatele blíže k jejich domovu. Většina chumlu se znale rozprchne k jednotlivým autobusům.

Nerad se na podobné situace připravuji předem - ubírá jim to totiž na kouzlu. Procházím kolem čekárny vytvořené ze starých kontejnerů. Kolem postává skupinka prostitutek, kdyby si snad někdo chtěl jednu z nich odvézt na močí rozmáčený plácek za čekárnou a užít si trochu té místní náklonosti.

Já mám ale hlad, těžkou tašku a obavy o své zdraví a majetek, takže rozpačitě odmítám stručnou nabídku a doufám, že mé odmítnutí nevyvolá nějakou velkou scénu. Fuf.

Jídlo z tmavého stánku u nádraží rozhodně nehodlám riskovat, abych se nevyřadil hned v začátku. Maso připomínající kuře se svírá nad plamenem plynového hořáku, zatímco zaprášené plechovky zteplalých západních sodovek připomínají, že už i sem proniká naše civilizace. Pokračuji blíže k hlavní silnici, kde doufám v setkání s taxíkem. U nádraží k mému údivu nestál ani jeden.

Cestou po rozpadlém chodníku zalitém oranžovým světlem starých lamp zkouším připojit telefon k internetu, a naštěstí se mi to podaří. LTE tu samozřejmě není, ale během 6 minut se mi stáhne email s potvrzením ubytování. Naivně zkouším Uber a Taxify, ale dostávám jen hlášku, že v tomto místě nejsou dostupné. Co se dá dělat.

Naštěstí po pár minutách narážím na taxík. Starý mercedes s koženými sedačkami, které už mají to nejlepší za sebou. Klasika. S řidičem, který už to má také málem za sebou, se rukama a nohama domluvím na destinaci. Kýve, že ví - tak buď mám štěstí, nebo kecá, a je mu to jedno, protože mě stejně chce někde za městem pobodat.

Na první pokus se mu nepodaří nastartovat. Auto se rozsvítí, ale nezačne startovat. "Immobiliser", povidám. V téhle části planety to nevidím poprvé. Můžete ukrást káru a dovézt ji na konec světa, ale má to svá úskalí. Děda upřímně přikývne a dál se snaží nastartovat. Po chvíli vyrážíme.

Je něco po desáté večer, a město je prázdné. Přestože na ulici není ani živáčka, míjíme desítky otevřených začouzených stánků pouličního občerstvení.

Alkohol je tu legální, ale velká část obyvatel přesto čichá benzín či ředidlo. Těžko říct, jestli kvůli nižší ceně, nebo rozdílnému účinku. Tak či tak je zřejmé, že drogy tu jsou tak běžné, jako u nás rohlík s máslem - většina populace je tu totiž velmi pomalá. Je mi trochu líto, když vidím, kolik lidí je tu "pomalejších", bloumajícícb po ulici. Možná svůj podíl viny nese i zemědělství, ničící venkov začínající hned pár metrů za hranicemi centra města.

Konečně mě taxík vysazuje u hotelu. Ze zvyku kontroluji, jestli skutečně sedí název hotelu. Zdá se, že jsem správně. Na recepci mě překvapuje šrumec, který tam probíhá. Recepční se mi chvíli vénuje, ale jeho pozornost mi brzy ukradne naštvaný host v obleku. Zvláštní angličtinou s vtipným naštvaným přízvukem oznamuje, že ani třetí pokoj, který dostali, není prázdný. A dožaduje se, aby ho do dalšího pokoje doprovodila ochranka pro případ, že tam zase někdo bude spát. Zpátky ke mně. Recepční 15 minut hystericky civí do zažloutlého monitoru. Potom přichází to, co jsem čekal - nemají místo. Z jeho snahy mi problém blíže vysvětlit jsem pochopil, že jim nefunguje systém, a ukazuje jim volnou kapacitu na pokojích, kde už ve skutečnosti někdo spí.

Mezitím přichází zpátky securiťák a oznamuje, že i čtvrtý pokoj, kam recepční poslal naštvaného hosta, je obsazený. Začínám se smát, a securiťák už to taky neudrží.

Nakonec mě posílají na vedlejší hotel vzdálený asi 100 metrů. Co se dá dělat, někde spát musím. Securiťák mě při odchodu nezapomene upozornit na mladou hezkou recepční, kterou tam mají.

Nakonec jsem rád, že jsem v posteli. Když mi ta mladá třicítka s kruhama pod očima podávala klíče, už jsem ani neměl hlad. Zapadnul jsem do pokoje, na kterým snad nesjou švábi, a jdu spát.

Ještě než usnu přemýšlím, co přinese další den. Těším se, až si za světla projdu město a ochutnám místní jídlo. Podle tipů z internetu stojí za návštěvu Petrov a hrad Špilberk, a k obědu by si tu každý návštěvník měl dát místní limonádu Starobrno. A prý bych si neměl nechat ujít vystoupení hendikepovaných mažoretek ze souboru Kometa.