Páteční odpoledne v supermarketu

Po dlouhé době jsem zase navštívila svatostánek všech důchodců a milovníků dlouhých procházek mezi regály přetékajícími různými vymoženostmi moderní techniky a lahůdkami všeho druhu.
Vstoupila jsem do světa vášní a hravosti, radosti a smutku...do světa, kde vše je možné.
Jaký to byl pro mě šok, když jsem se dozvěděla, že musím jet nakupovat s rodinou...Hned mi v mysli vytonuly vzpomínky na masy lidí valících se úzkými uličkami, pomalí důchodci, kteří vždy svým ostřížím zrakem mžourají nad složením potravin. V neposlední řadě pak malé děti zběsile poletující mezi nohami dospělců. "A kdy vlastně pojedeme nakupovat?" zeptala jsem se mámy. Po odpovědi mi na hlavě přistál proud studené vody...v pátek, v pátek...znělo mi hlavou celý den. Takže: "Sláva, nazdar výletu."
Z dálky na mě pomrkávají mohutné stěny jednoho z místních supermarketů a před ním vidím na parkovišti spousty netrpělivých lidí kličkujících mezi auty. "Mraveniště moderní doby" říkám si. To už se ale i naše auto doplazilo na šedý plac, je na čase vystoupit. Po menších problémech s žetonem u košíků, kdy se vytahoval řetěz z otvoru jako řepa ze země, se i my zapojujeme do davu s blyštivýma očima. Před námi se pozvolna objevuje vchod...
Vítá nás hala obrovská jako chrámová loď kostela. Všude okolo se hemží pracanti a zákazníci bedlivě sledovaní okem všudy přítomné kamery. Malý chlapeček právě shodil reklamní letáky, které se jako babí léto rozletěly do stran, jeho maminka je na pokraji šílenství. Postupně se propracováváme mezi nadité regály, proud davu nás táhne do oddělení elektra, kde se sny stávají skutečností. Pokud tedy člověk vlastní malé jmění. Jsme v ráji obrazovek, ploché televize vlastnící různé uhlopříčky, monitory, počítače, to vše vydává zář jasnější než žárovka "stovka" . Slintající lidé blokují průchod uličkou a na slovo "z dovolením" nereagují, v očích mají divný lesk připomínající šílenství. Konečně prorážíme bariéru lidských těl a vjíždíme do oddělení knih a papírnictví. Malý chlapeček právě shodil skicáky, supermarketem se rozléhá vzlykání nešťastné ženy. Studuji knižní novinky na trhu, táta mě naštvaně odtrhává od Pratchetta, na blbosti prý není čas...Vpluli jsme do víru chutí a vůní nejrůznějšího druhu. Jídlo, všude je samé jídlo...knedlíky, pečivo, maso, uzeniny, ovoce, zelenina, sladkosti...ráj chuťových buněk. Zoufale pátráme po okolí, máma se ztratila. Po chvíli ji nalézáme u pultu s masem, kde vybírá nedělní oběd. I přes naše protesty kupuje následně i pondělní, úterní a středeční. S tátou se právě dohaduje důchodce o trvanlivosti houskového knedlíku. Zoufale a plna očekávání čekám na větu: "A co chceš ty?" Za moment se konečně dočkám, a tak zamíříme do oddělení sladkostí. Při vjezdu vidím v dálce staré známé paty... Nádhera. Odvážím si z uličky mléčnou čokoládu s lískovými oříšky.
Čeká nás další etapa nákupu. Musíme vystát dlouhou hadovitou frontu na cestě ke svobodě. Pokladna se mi vysmívá do obličeje, její posměch však pozvolna uvadá, když se k ní pomalu blížíme. Dáváme nákup na pás a přitom kontrolujeme, zda jsme v tom spěchu něco nezapomněli. Paní pokladní, nerudná a nesympatická, na nás "bafne" cenu a inkasuje peníze. Za námi už nervózně přešlapuje další tucet lidí, co se chtějí dostat z vězení touhy a chtíče. Naskládáme nákup zpět do košíku a šineme se k východu. Potkáváme znovu malého chlapečka, který je celý upatlaný od čokolády a jeho maminka, před tím učesaná, je jako Rákosníček, rozcuchaná a bez půlky vlasů. Mávám chlapečkovi na rozloučenou, odměnou je mi bezzubý úsměv.
Opouštíme supermarket s vědomím, že sem musíme znovu až za týden...Moje srdce volá: "Volnost!". Nákup se nachází v autě. Vozík se vzpírá a nechce vydat žeton zpět ze svých útrob. Zdařilo se. Nasedáme do auta a opouštíme parkoviště, kde stále stojí spousta osamělých aut. V duchu mávám a zapínám si bezpečnostní pás..."Brzy nashledanou."
Supermarket je pro někoho splněným snem, pro jiného nutným vězením. Ale všichni se tam i v této uspěchané době vracíme uspokojit své touhy. Ať už je to v pátek nebo v sobotu...