3000km in 100 days - Milej blázen

 

Byli jsme domluvení na třetí hodinu.

Bylo relativně hezky, i když ne dostatečně hezky na to, aby slunce štípalo do očí. Slunce vlastně nesvítilo a nebe bylo zatažený. Ale hlavně, že nepršelo.

Já se podél náměstí loudala domů se školy, bylo krátce po druhý odpoledne. Pár lidí posedávalo na lavičkách, v kašně bublala voda. Periferním viděním jsem zahlídla modrou bundu. Velkej batoh. A hned vedle batohu jeho Veličenstvo hraběte z Kentu, vévodu normandskýho, císaře Normandie… Brightonskýho tuláka s českými kořeny.

Jedna moje spolužačka chce být doktorka a v rámci praxe si na mě občas zkouší měření tepu. Kdyby mi ho změřila ve chvíli, když jsem ho nenápadně skenovala pohledem, šla po chodníku a snažila se přitom působit normálně, tak mi sáhne na čelo a zeptá se, jestli mi je dobře.

Veškerej klid šel během vteřiny do háje.

 

Ještě jsem rychle zabrousila do obchodu. Do kabelky jsem opatrně vložila čerstvý nákup, nervozně jsem polkla a hurá na náměstí.

„Ahoj" pípla jsem. Trapnou frází jako „Nečekáš na někoho?" jsem si rozhodla odpustit, když jsem věděla, že čeká na mě.

„Ahoj, nečekáš dlouho?"

Hahaha. Kdybys věděl.

„Ne, neboj, teď jsem přišla."

„Jsem tu asi od deseti dopoledne. Předtím jsem si dal u rybníku brčko, odpočinul jsem si..."

Zněl spokojeně.

 

„Já tě zapomněla požádat, abys nekouřil..." sleduju jeho prsty, jak si na papíru na stehně už naučeně, pečlivě rovná řádku tabáku a po olíznutí okrajů cigaretového papíru si balí cigaretu.

„Já bych si stejně zapálil," a na důkaz škrtne zapalovačem.

„A víš, že je to k tomu druhýmu neuctivý?"

„Já vím. Ale když jsem ve stresu, tak kouřím víc. Když jsem v pohodě, tak kouřím, protože mi to chutná."

Starýho psa novejm kouskům...

 

„Nechceš bonbon? Jsou dobrý, mám celej pytel. Když si zapálím, tak mám strašný chuťový nájezdy," nabídl mi a sám si jeden rozbalil.

Cítím příležitost.

„Když mluvíš o tý chuti, mám pro tebe dárek. Víš, jak jsi kolem Vánoc říkal, že máš rád linecký? Tak jsem ti jedno koupila," podala mu odpoledne koupené linecké kolečko a on trochu pookřál.

„Děkuju... Jsem citově rozpoloženej... Až si večer někde zapálím, tak si to dám k tomu...."

„A jak se ti líbí město?“ rozhlédla se po náměstí. Do Příbrami podle svých slov dorazil v deset dopoledne, očividně si to tu stihl projít.

„Takový šedý, unavený, i lidi jako by splývali s těmi domy. Ale ono je to možná tím, že není úplně hezky.“

Bezděky jsem trošku stiskla rukávy šedého kabátku, který mi ležel složený na klíně.

To je velmi pozitivní hodnocení. Řekni mi víc.

„Víš, co mi tu ještě chybí? Jak máš v americkejch filmech vždycky takový to seno,“ naznačí zlehka rukou pohyb.

„Myslíš to, co se překulí přes obrazovku?“ zasměju se a zopakuju náznak kruhovýho pohybu.

„Přesně to.“

Já ti říkala, že ti fotky z Příbrami zkazí tvoje cestovatelský album…

 

Tak chvíli mluvíme, modravý dým výmluvně stoupá nahoru, kde se rozplývá a spolu s ním i moje nervozita, co odpadla během prvních několika vteřin. Nebe se zatahuje, tak se téma na chvíli v rámci tradičních klišé mění na počasí a na to, že vyhodil stan, oblečení, co nepotřeboval, aby ulehčil batohu a svým zádům.

„Tys vyhodil stan?“ rozšířily se mi překvapeně oči.

„Už je hezky, tak to nevadí. Chvíli jsem uvažoval, že bych vyhodil i medvěda, říkal jsem mu 'Medvěde, sereš mě,' ale pořád ho mám" vytáhne z přední kapsy batohu Teddyho a stiskne jedno z tlačítek, co má Teddy na bříšku. Teddy, očividně stále dobře živený, zahraje poslušně jednu z melodií.

„Občas se zapne v batohu sám a já jsem línej ho vypínat, tak hraje."

„A co s ním bude dál? Daruješ ho nemocnici, nebo si ho necháš, když je mezi vámi citový pouto?"

„Já nevím... Možná si ho nechám, uvidím."

 

Když se ho ptám, jak svoji cestu hodnotí jako celek, říká, že to bylo super, ale kdyby ho někdo vrátil na začátek, tak by to znovu nešel. Trošku i zavrtí hlavou, aby si to potvrdil i gestem. Moje vyptávání pokračuje ohledně toho, jak se mu povedlo splnit účel – vybrat peníze pro dětskou nemocnici.

„Lidi ti dají jídlo, nechají tě u sebe přespat, ale peníze dávat nechtěj. To ještě musím promyslet."

Odsud jsme se dostali k tomu, jak to vůbec měl co se týče vztahů s lidmi. Jaký to bylo, když ho u sebe cizí lidi nechali přespat? Úplně jsem si ho představila schoulenýho v posteli, jak spí jak zabitej a za dveřmi francouzskou stařenku v nadýchaném županu a natáčky ve vlasech, s našpicovanýma ušima, ve vrásčitých rukou sevřenou hůl, jak je ve vteřině připravená Adama sejmout v případě, že by kradl.

Nic takovýho se mi nepotvrdí, lidi podle něj byli neskutečně ochotní. I Francouzi, o kterých se říká, že jsou uzavření.

„Třeba jsi měl jenom štěstí.“

„Jestli to bylo štěstí, to už mi nikdo neřekne.“

 

„A nejhezčí město? Pořád Verona?" úmyslně jsem ho trošku popíchla.

„Ona je to často kombinace všeho, jestli je hezký počasí, jaký je moje momentální rozpoložení... Kdyby třeba ve Veroně nebylo hezky, tak by se mi tam možná tolik nelíbilo."

Chemie. Taková ta životní.

 

„Víš, co mě třeba fascinovalo? Proč jsem prakticky nikdy nečetla ‚Nemám co jíst,‘ ale často se objevovalo ‚Nemám tabák‘?“

Zasmál se.

„Jídlo si vždycky nějak seženeš. Znáš třeba Jakuba Vágnera? Toho rybáře?“

„Myslíš toho, jak teď chodí s nějakou tou modelkou?“

„Ať si klidně chodí s krávou uvázanou za provázek, to mně je upřímně jedno. Ale očividně víš, o koho jde. Víš, že když začínal, tak vybíral popelnice? Jídlo si vždycky seženeš, supermarkety třeba vyhazujou, co se neprodá, případně kdybych fakt neměl co jíst, tak nemám problém oslovit lidi na ulici. Ale tabák, to ti jen tak nikdo nedá.“

A na důkaz toho, jak si tabáku váží, si umotal další cigaretu. Už několikátou.

 

„A plánuješ teď něco dalšího?“

„Jak jsme se u cedule fotili s medvědem, tak jsem si tam odložil peněženku. A zapomněl ji tam. Takže si budu vyřizovat nový doklady.“

Střevo…

 

Seděli jsme na tom náměstí dvě hodiny. Krátce po páté se zvedl, řekl „Mladá dámo, já už budu muset jít,“ krátce se protáhl a ještě se zeptal, kudy do Prahy.  

„Kolik má ten tvůj batoh vůbec kilo? Dvacet, nebo kolik jsi říkal?“

„Ze začátku asi těch dvacet, potom jsem vyhodil notebook, co se mi hned z kraje posral, takže byl o něco lehčí. Ale když mi holky z Červenýho kříže daly dost jídla, tak měl třeba dalších pět kilo nahoře. Já bych ti ho dal potěžkat, ale…“

Zavrtěla jsem hlavou.

Oběma nám bylo jasný, že by mi i jenom potěžkání strhlo záda.

„Tak… Jak moc tě můžu obejmout?“

Cože jestli mě můžeš?

„Můžeš.“

Sklonil se ke mně a krátce mě objal.

 

Jenom pro představu, já měla hlavu přibližně v úrovni jeho prsou… Ehm.

 

„Adios, amigo,“ rozloučil se.

„Měj se.“

 

Milej blázen napadlo mě, když jsme potom šli každej svým směrem. Já domů, on do Prahy. Společně strávený čas mi vyčistil hlavu a zafungoval jako skvělý přírodní sedativum.

On je ten život vlastně fajn.

Moc fajn.