ZA OPEROU DO LOMU

 

 

ZA OPEROU DO LOMU

 

 

Ačkoliv zatím vůbec nemyslím na to, že na podzim si odškrtnu už svůj sedmý křížek, nemám rád totiž oslavy a své už vůbec ne, přítel naopak zřejmě už delší dobu přemýšlel, čím mě k mému výročí překvapit. No – překvapit. On mě totiž překvapuje strašně rád, zatímco já překvapení zrovna nemiluju a mám rád všechno hezky dopředu jasně dané a předvídatelné. Tentokrát však musel svést sám se sebou velký vnitřní boj, protože mi nachystal překvapení, které nemohlo překvapením zůstat až do podzimu, protože by zkrátka být nemohlo. Předminulý víkend tedy na mě začal jít hezky od lesa a začal mě připravovat na to, že mi něco k narozeninám uchystal, ale že to až do listopadu nevydrží, protože k tomu potřebuje můj souhlas.  V tu chvíli mě polil pot a začal jsem se vehementně bránit, že si žádné překvapení nepřeju, že by mi to přineslo spíš nekonečné nervy místo jím zamýšlené radosti. Pamatuji si totiž moc dobře, co jsem zažíval, když mě loni pozval s tajuplným úsměvem do blízké vinárny, po skleničce a lehké večeři mě pak nečekaně vzal s ještě tajuplnějším úsměvem na delší procházku, čímž ve mně vzbudil velkou nervozitu, aniž by mi na mé naléhání prozradil, co dalšího chystá, pak jsme se posadili na autobus, který nás vezl směrem na Vysočany, a dovlekl mě pak až k O2 Aréně, kde mi teprve prozradil, že jdeme na koncert skupiny Lucie s Filharmonií Hradec Králové. Sám přitom vrněl blahem, jak mě krásně překvapil, za to já bych ho už cestou nejraději zabil za ty litry studeného potu, co mi tekly několik desítek minut po zádech až do rozhodného okamžiku, přitom jsem ale musel předstírat stejnou radost, jakou měl on, což mi bohužel vůbec nešlo a vyznívalo to dost křečovitě. Koncert se mi samozřejmě nakonec moc líbil, ale z toho utrpení předtím mám snad žaludeční vředy ještě teď. Ne, už prosím nikdy žádné překvapení! To jsem se ale přiznal samozřejmě až po delším čase, aby ho to už tolik nebolelo. Stejně ale stále nechápe, proč nemám překvapení rád, protože dárek bez překvapení je pro něj dárkem jen polovičním. U mě je to ale právě naopak, ale vysvětlit mu to nedokážu – je to zkrátka mimo jeho chápání.

 

Tak tedy - lezlo z něj jak z chlupaté deky, že dostal tip od jedné kamarádky, že kousek za slovenskými hranicemi se dává Verdiho Aida na nějakém open air festivalu, že je to prý úžasný zážitek a jelikož mám operu rád, že by mi to chtěl dát jako takový předčasný dárek k mému výročí, pokud bych s tím souhlasil. Že by zajistil dokonce ubytování o víkendu ve věži lednického zámku, což celkově znělo víc než romanticky. Pochválil jsem ho s úlevou za to, že mě tentokrát moc nenapínal, i když zpočátku to tak chvíli vypadalo, a hned jsem ho také ubezpečil, že takovým dárkem mi udělá opravdu velkou radost, dokonce mnohem větší, než kdyby mě chtěl zase něčím až do posledního momentu překvapit, protože si už můžu dokonce vychutnávat krásné těšení na to, co má přijít. Jen mi nechtěl říct, kde se na Slovensku má to představení uskutečnit, že to zjistí teprve, až na to přes internet objedná vstupenky. Po pár dnech se pak ukázalo, že to bylo trochu jako zpráva rádia Jerevan, protože sice festival se konal kousek za slovenskými hranicemi, ale ne na Slovensku, nýbrž v Rakousku. Nejrychlejší cesta tam sice vedla přes Slovensko, ale po slovenských a rakouských dálnicích, což by se slušně prodražilo, protože bychom si museli pořídit obě dálniční známky, což se nám nechtělo. Nakonec jsme si vygooglovali, že se do St. Margarethen, kde je ten festivalový lom, dá dojet i bez dálnic z Lednice asi za 2 a půl hodiny, což by nemusel být žádný nepřekonatelný problém, když vyjedeme o něco dřív. Chtěli jsme cestou dokonce navštívit i dva zámky Evžena Savojského v Rakousku, což jsme si v těch pekelných vedrech nakonec ale rozmysleli a raději jsme před únavným tropickým žárem odpočívali celé odpoledne ve stínu zámecké komnaty a vyjeli jsme jen s asi hodinovou rezervou. Cesta to byla docela příjemná, ani ne příliš frekventovaná, a vedla dokonce přes Moravské pole, kde ve 13. století prohrál svou osudovou bitvu i vlastní život mocný český král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. I tak si ale jeho rytířské chrabrosti tamní Rakušané asi stále váží, protože jsme tam dokonce zahlédli jeho sochu v brnění se štítem, na němž se třpytil ve slunečních paprscích zlatý český lev, a nebyl to zdaleka jediný památník na počest této slavné bitvy s pro nás tehdy poněkud nešťastným koncem, tak typickým pro naši historii, protože na překvapivé prohře a smrti našeho krále měla velký podíl zrada některých českých pánů.

 

Jak jsme se ale blížili k cíli, provoz postupně houstl a od poslední odbočky k lomu už byl tak silný, že se ty dva až tři kilometry jely sotva krokem, takže naše časová rezerva se smrskla na pouhé půl hodiny, což bylo tak akorát, abychom z improvizovaného parkoviště došli do samotného areálu a usadili se na svá místa. Příjezd na parkoviště byl sofistikovaně koordinován místními pořadateli, kterými jsme byli navigováni až do poslední 18. řady. Nicméně po vstupu do prostor lomu jsme byli ohromeni, jak je celý areál přizpůsobený perfektně tomuto každoročnímu letnímu slavnému festivalu s bohatým zázemím, včetně prostorných zděných toalet, stabilního občerstvovacího zázemí, V.I.P. zón a všeho dalšího, co je pro diváckou pohodu obvyklé i v kamenných divadlech. Jen ten otevřený přírodní prostor má samozřejmě mnohonásobně větší kapacitu a navíc dokáže skvěle do své neopakovatelné atmosféry pojmout i ohromnou přírodní scenérii, která je umocněna velkolepým jevištěm a monumentálními kulisami, mezi nimiž nechybí ani promyšlené obří vodotrysky a vodní fontány. Každou letní sezónu se totiž hraje vždy jen jedno představení, na které trvá příprava všeho nezbytného celý předchozí rok. Letos se tedy hrála Verdiho Aida a příští rok to bude například Wagnerův Bludný Holanďan. Letošní produkci tak shlédlo celkově více než 100.000 diváků, my se zúčastnili v sobotu 24. srpna předposledního představení, které bylo skoro do posledního místečka vyprodané.  

 

Po usazení na místa byla teplota vzduchu stále ještě okolo 30 stupňů, což bylo sice lepší, než kdyby bylo chladno, ale ocenil jsem každopádně vějíř staré dámy v mém sousedství, který příjemně ovíval i mě. Poměrně brzy se pak setmělo, což byl signál pro hejna komárů, aby se vrhli na diváky, a jejich nálety byly viditelné i v odlescích světel proti efektně osvícené scéně stejně jako trhavé pohyby rukou a těl, které se tu a tam snažily vetřelcům vyhnout nebo je přímo eliminovat. Několik drzounů jsem na sobě zaplácnul i já ještě dřív než mě stačili poštípat, přítel však už tak úspěšný nebyl a několik štípanců ho na zbytek večera ozdobilo. Asi po hodině však nálety ustaly, komáři už se asi nacucali v tom davu přítomných dost a odletěli někam své úlovky trávit. To však byla jen taková drobná epizodka, protože na scéně i mimo ni se odehrávalo tak nečekaně velkolepé představení, že dávalo na vše vedlejší rychle zapomenout. Před námi se odehrávala grandiózní pastva pro všechny smysly – nejen krásná hudba, ale i ohromující scéna s neuvěřitelně bohatými vychytávkami, nádhernými kostýmy, promyšlenou videoprojekcí, která vytvářela dokonalé pohyblivé iluze ve 3D, hra proměnlivých vodotrysků a vodních fontán i ohňových scén, mistrovské akrobatické a taneční výkony a scénou bylo nejen přední jeviště ale i celý okolní lom, v němž se i po stranách leccos odehrávalo, nejen všelijaké nápadité světelné efekty.  Byli jsme zkrátka doslova vtaženi přímo do představení. Nic tak velkolepého jsem na žádném operním představení dosud neviděl, ostatně v kamenném divadle by to ani možné nebylo. A muselo to být tak astronomicky nákladné, že v českých poměrech je to zkrátka naprosto nemyslitelné. Naše místa byla až v zadních řadách, takže jsme měli krásný přehled o vymazlené estetice celého prostoru i veškerém dění, i když všechno se stejně ani obsáhnout nedalo, kolik se toho před námi i vedle nás neustále odehrávalo. Sice jsme neviděli detaily neuvěřitelně zdobných kostýmů ani obličejů účinkujících, byla to ale svým způsobem i výhoda, což pochopíte, když se podíváte na připojený záznam z youtube – takováto venkovní scéna unese na tu dálku i více než metrákové postavy sólistek v rolích princezen, v renomovaných kamenných divadlech už bývají ale dnes upřednostňovány nejen špičkové hlasy, ale i přiměřenější postavy, než jaké mohly nabídnout jinak pěvecky skvělé heroiny v St. Margarethen. I na tu dálku jsme sice viděli, že na jejich obepnutí byly spotřebovány takříkajíc kilometry látek, pohledů na srostlé tučné podbradky s těly prakticky bez krků jsme ale byli naštěstí bezprostředně ušetřeni. Všechno má zkrátka své výhody i nevýhody.

 

Abych ale jinak fantasticky profesionální produkci jen nekriticky neobdivoval, trošku mi vadilo, že titulky byly promítány jen v němčině, ačkoliv vzhledem k blízkosti slovenských i maďarských hranic bylo mezi diváky často slyšet i slovenštinu či maďarštinu. Pro posílení mezinárodního věhlasu tohoto úžasného operního festivalu a při troše úcty k zahraničním návštěvníkům by možná pořadatelé mohli napříště promítat titulky i v angličtině, němčina už přeci jen není tak úplně mezinárodní jazyk. Naštěstí jsme si obecně poměrně známý obsah opery nastudovali předem, ale stejně. Ovšem i tak to byl velikánský zážitek a snad ten nejhezčí dárek, jaký jsem kdy od přítele či kohokoliv jiného dostal. A zkazit nám to nemohl ani nervydrásající odjezd z parkoviště. Vůbec totiž nepomohlo, že jsme nečekali na přídavek, abychom se mohli vymotat co nejrychleji na zpáteční noční cestu. V poslední řadě parkujících jsme totiž byli v jakési pasti, při odjezdu vozidel se vůbec nezipovalo, jak by se snad mohlo očekávat – zkrátka trvalo neuvěřitelných 45 minut, než jsme se na ucpané příjezdové cestě vůbec dali do mírného pohybu a mohli lom opustit. Zpáteční cesta se nám tak protáhla na téměř 4 hodiny. Naštěstí jsme při tom mohli vstřebávat a vzájemně si vyměňovat krásné dojmy a bezprostřední zážitky si tak ještě více vštěpovat do paměti. Přítel dokonce prohlásil, že Aida je pro něj od nynějška ta nejhezčí opera a že ani netušil, kolik je v ní krásných árií a melodií. A když jsem mu poněkud zlomyslně připomenul, že to je přesně ta opera, na které mi před mnoha lety v kině při rovněž velmi výpravném přímém přenosu z Metropolitní opery k mé nelibosti usnul, nechtěl mi to věřit. Bohaté zážitky večera tím ale ještě úplně neskončily. Když jsme asi ve dvě v noci opět dorazili na Moravské pole a k českým hranicím to již nebylo daleko, provoz na silnici již téměř ustal a místo aut ji ovládla zvěř všeho druhu, nejčastěji pak srnky a zajíci, no úplné safari. Přítel byl po několikerém prudkém brždění nucen zpomalit na asi 50 km/h, naštěstí se to tak sice obešlo bez krveprolití a promáčklých nárazníků, ovšem posledních pár desítek kilometrů se zdálo být nekonečných. O to lépe se nám pak v pozdní noci či téměř brzkém ránu usínalo a oběma nám krásný a nezapomenutelný společný zážitek dozníval ještě i ve snech.

 

 

 

Praha, 1.9.2024

 

https://www.youtube.com/watch?v=gFj3Xzq1mfs