Allegra- I.

I.

Itálie, Ravena

               Byl teplý večer, koneckonců, jako všechny večery na okraji Itálie na konci června. Ve městě Ravenna se pořádala městská slavnost. Oslavoval se patron města a ulicemi procházel pestrobarevný průvod, lidé zpívali, tančili, popíjeli a pojídali co stánkaři na ulicích nabízeli. Venku byl zkrátka každý, kdo mohl.
Byl tam i třiatřicetiletý John White. Středně vysoký muž sportovní postavy se světle hnědými vlasy. John se dostal na náměstí Piazza Francesco Baracca, kde obvykle parkuje spousta aut. Nyní tu ale stálo pódium a na něm se střídali různé místní kapely, umělci, herecké soubory a mnoho ostatních. O to Johnovi ale nešlo.

Přimhouřil oči kvůli slunci a zanadával sám sobě, že si nevzal sluneční brýle a pak se po náměstíčku rozhlédl. Na jeho jižním konci v davu návštěvníků zahlédl postavu, kvůli které se do ulic vydal. Mladík Jonas menšího vzrůstu než John ve fialovém tričku s černými pruhy. Díval se na Johna a pak uhnul pohledem a pomalou chůzí se vydal do ulice Via Massimo D´Azeglio. John se vydal za ním, ale všude v ulicích byla spousta lidí a neustále se musel někomu vyhýbat. Stále měl ale Jonase na očích a mířil za ním. Dostali se až na ulici Via Manfredo Fanti, které byla méně zalidněná.
Za Johnem se ozval burácející motor auta se silným motorem a náhonem na všechna čtyři kola. John uskočil stranou, aby ho auto nesejmulo a v duchu na něj nasypal hromadu sprostých urážek. Když vůz projížděl kolem Jonase, tak zpomalil, zadní okénko se otevřelo a ozval se divný tlumený zvuk. Ten, kdo to neznal by si ničeho nevšiml, ale John ten zvuk znal velmi dobře. Byl to tlumený výstřel z pistole.
John se podíval na poznávací značku. Bylo na ní R a tři šestky.
Náhle ale ztuhl. Jonas už před ním nešel, nýbrž ležel na zemi v kaluži krve. John k němu přiběhl.
 ,,Jonasi, Jonasi, buď v klidu, zavolám záchranku. Hlavně se nehýbej!” nabádal ho a prohlížel si jeho zranění. Byla to dobře mířená rána na hrudník. Jonas měl slabý, sotva hmatný puls. Snažil se zvednout hlavu a tak mu John pomohl.
 ,,Allegra di Atanassio je tady. V Itálii,” řekl z posledních sil, vtiskl Johnovi svou ruku do té jeho a pak mu hlava klesla. Byla to Jonasova poslední slova.

          Johnovi se podařilo z místa činu zmizet dříve, než ho tam někdo uviděl a dostal by se do spárů policistů. Snažil se dostat co nejdříve do svého malého bytu.
Když byl v bezpečí jeho zdí, podíval se na své ruce, ve kterých svíral kus papíru, který mu do něj Jonas krátce před svou smrtí vložil. Nejdřív lístek odložil na botník a odešel do koupelny. Tam si několik minut usilovně myl ruce. Potřeboval se zbavit co nejdůkladněji Jonasovi krve. Cítil se špatně, že ho tam nechal, ale nebylo zbytí. Když byl čistý a převlečený, tak se vrátil k lístku. Rozložil ho opatrně a přečetl.
A di A -Ravenna- Marco Dente.
Chvíli se na lístek od krve nevěřícně díval.
 ,,Allegra di Atanassio,” vydechl John a opět si přečetl kus papíru. Pak vstal, několikrát přešel pokoj sem a tam a pak si sedl do křesla a vytáhl z kapsy kalhot mobil.

*

Anglie, Londýn

               ,,To bude pro dnešek všechno. Nezapomeňte mi odevzdat své eseje do pondělí. Na shledanou!” ukončil profesor vysoké umělecké školy v Londýně, Steven Fray, svou přednášku a začal si balit své věci. Notebook, poznámkový blok, několik propisovaček, dvě velké nástěnné mapy a nakonec svou aktovku z hnědé kůže pobral do ruky jen tak tak a odcházel přes učebnu ke dveřím.
 ,,Na shledanou, pane profesore,” pozdravilo ho několik studentů a Steven se vydal chodbou ke svému kabinetu. Když už byl u něj, snažil se vyndat si z kapsy u kalhot své klíče, ale těžké mapy mu z rukou vykluzovaly a nakonec všechno skončilo na zemi. Dveře kabinetu se otevřely právě ve chvíli, kdy byl na čtyřech a své věci si sbíral zpět. Podíval se nad sebe a uviděl červené lodičky, opálené štíhlé nohy, tmavě šedý kostým a pak obličej své asistentky Anny.
 ,,Pane profesore, proč prostě nezaklepete?” zeptala se a sehnula se k němu, aby mu pomohla.

,,Jaká byla přednáška?” zeptala se, když položila všechny věci na jeho stůl.
 ,,No, poměrně výživná. Nesháněl mně někdo, Anno?” zeptal se Steven.
 ,,Volala paní, co vám chodí uklízet, že ještě jednou necháte doma takový nepořádek, tak dá výpověď.”
 ,,To říká vždycky,” řekl a položil si na svůj pracovní stůl mobil. ,,Jo, stará paní Murryová, má jen hodně řečí a pak to stejně uklidí.”
 ,,Pokud to u vás doma vypadá, jako tady, tak se nedivím, že byla tak vytočená,” řekla Anna a vzala ze stolu Stevenům hrnek od kávy.
 ,,Byla vytočená? Hmm, tak to jí budu muset koupit něco z porcelánu, to má moc ráda,” řekl a přehraboval se papíry na svém stole. ,,Navíc, Anno, já tu nemám nepořádek. Pro mě je to systém.”
 ,,No, ale hrnek od kafe jste si nemyl jak dlouho?”
 ,,Netuším,” řekl a zabral se do práce. Anna si jen povzdechla, hrnek umyla a udělala mu do něj čerstvou kávu.
Mohlo uběhnout přibližně dvacet minut a profesor Fray se zabral do práce na tolik, že když mu zazvonil mobil, tak se neuvěřitelně lekl. Jenže na stole po mobilu ani památky. Steven začal přehrabovat věci z jedné strany stolu na druhou, pak jich plno naházel na zem, některé tam skončily dobrovolně, až nakonec zasáhla Anna a mobil mu našla.
 ,,Profesor Fray,” ozval se Steven do telefonu.
 ,,Profesor? No kámo, pořádně jsi se vytáhl,” uslyšel povědomý hlas.
 ,,Kdo je to?”
 ,,Stevene, tady je John. John White.”
 ,,Johne! Málem jsem tě nepoznal. Jak se máš?”
 ,,Já? Já mám pro tebe neuvěřitelnou zprávu.”
 ,,Jakou?”
 ,,Našla se. Po celých těch letech jsem znovu narazil na její stopu.”
 ,,Na čí stopu? Johne, nejsi nemocný? Nebo opilý?”
 ,,Allegra di Atanassio. Je v Itálii. Tady u mě v Itálii.”
 ,,Ou,” byla Stevenova reakce na Johnovu zprávu.
 ,,Kámo, musíme se zase sejít. Celá parta a dáme se do pátrání.”
 ,,Je ta stopa opravdu podstatná?”
 ,,Je. Mého informátora kvůli té zprávě zabili.”
 ,,Svolej i zbytek týmu. Přiletíme.”
 ,,Stevene, nemohl bys je svolat ty? Nebo alespoň Karu?”
 ,,Myslel jsem si, že to po mně budeš chtít. Zkusit to můžu, ale Kara má teď úplně jiný život.”
 ,,To nevadí. Zkus to. Pak se ozvi. Čau,” ukončil hovor.

*

Maidstone, Anglie

               Na Marlinově taneční škole se konalo velkolepé ukončení školního roku. Vystupovali zde všichni žáci školy a jejich rodiče a příbuzní se na ně přišli podívat. V hledišti školní auly seděli i manželé Grayovi. Černovlasý a vysoký Greg, pětatřicetiletý majitel právnické společnosti a jeho blonďatá, třicetiletá manželka Kara.
 ,,Půjč mi ten program. Kdy vystupuje Sophie?” sykla Kara na manžela a on ji podal složený program. Kara ho rozložila a začala pročítat, když se jí rozezvonil telefon v kabelce. Rychle ho našla a hovor odmítla.

Volající však byl neodbytný a i po třetím odmítnutí hovoru volal zpět.
,,Rychle to vyřídím a jsem zpět,” řekla a vstávala ze sedadla.
 ,,Tak si pospěš, za chvíli bude Sophie vystupovat,” řekl jí Greg a sledoval jak odchází.
     ,,Haló,” přijala Kara hovor.
 ,,Karo? Ahoj, tady je Steven. Nevolám ti nevhod?”
 ,,Ahoj Stevene, víš, že tebe vždycky ráda uslyším, ale voláš nevhod. Jsem na vystoupení své dcery. Nemůžeš zavolat třeba zítra?”
 ,,Mrzí mě, že ruším, ale to nepočká. Jde o Johna.”
 ,,John je uzavřená kapitola.”
 ,,John našel stopu k Allegře di Atanassio.”
 ,,Ale Steve, snad bys mu nevěřil? Vždyť už je to skoro sedm let, co se naposled objevila nějaká stopa po Allegře. Už jsem ztratila víru v existenci jejího obrazu.”
 ,,Někoho kvůli tomu zabili. Karo, za tu informaci přišel někdo o život. Co když půjde i o Johnův život?”
 ,,Steve, co po mě chceš?”
 ,,Ty, já, Emily a John. My čtyři na stopě po Allegře. John má v ruce vodítko k němu a my zase obnovíme partu a najdeme ho. Tentokrát tomu věřím.”
 ,,Steve, musím jít. Nechám si to projít hlavou a zavolám ti. Ahoj,” ukončila Kara hovor a pospíchala do sálu, kde na pódium právě nastupovala její šestiletá dcera Sophie.
Než začala své baletní představení, tak už Kara seděla na svém místě vedle Grega.
 ,,Všechno v pořádku zlato?” zeptal se jí.
 ,,Jo, v naprostém,” usmála se na něj a pak už měla oči jen pro svou dceru.

*

Řím, Itálie

               Podpatky naleštěných pánských bot klapaly o mramorovou podlahu. Muž, jež je nosil vešel do salonu, plného luxusního nábytku.
 ,,Pane, mám zprávy od jednotky 666,” promluvil plynnou italštinou.
 ,,Povedlo se?” promluvil muž s prosvítající pleší na hlavě s tlustým obličejem.
 ,,Téměř.”
 ,,Jak téměř?” podíval se na něj a odložil doutník do popelníku z čirého skla.
 ,,Co znamená, že se to TÉMĚŘ povedlo?”
 ,,Víte, pane Pirlonetti, jednotka 666 ho zneškodnila. Jenže na tom místě se někdo objevil. Někdo, s kým jsme nepočítali.”
 ,,Tak už se sakra vyžvejkni, Andre!”
 ,,John White,” řekl Andre o mnoho tišeji.
 ,,John White?!” zakřičel pan Pirlonetti a zrudl v obličeji.
 ,,Doufej, že mu ten malej podrazák nestihl nic říct.”
 ,,John White už zkontaktoval své bývalé kamarády.”
 ,,No to si ze mě děláte snad legraci!” řval Pirlonetti a divoce si strčil doutník mezi rty a zhluboka vdechl.
 ,,Opovaž se mi říct, že o tom obrazu ví a bude po něm pátrat s tím profesorem, odborníkem na italské umění.”
 ,,Ano, s ním a s Karou.”
 ,,Krásná slečna Kara. Na co sáhne, to se jí povede. Kouzelná blondýnka s kvérem u pasu. Nebezpečná kombinace. Ještě stále máš pro ní slabost?”
 ,,To není pro mou práci vůbec důležité, pane Pirlonetti,” odpověděl Andre a zadíval se na špičky svých bot.
 ,,To velmi rád slyším, protože pokud se chce John White se svou partičkou pokusit ten zatracený obraz najít, a oba víme, že má kolem sebe lidi, se kterými se mu to povést může, tak ho chci mít stále na očích. Chci vědět o každém jejich kroku. Je to jasné?”
 ,,Pane, myslím, že se nám podaří mít mezi nimi, nebo alespoň poblíž někoho od nás.”
 ,,To by bylo nejlepší. Můžeš jít. A nezapomeň mně o všem informovat!”
 ,,Zajisté,” řekl Andre, otočil se na podpatku a odcházel ze salonu.