Allegra- II.

II.

Maidstone, Anglie

               Greg Gray právě vstával z postele. Skrz zatažené závěsy do místnosti prosvítalo trochu ranního slunce a dopadaly přímo na holé nohy jeho ženy, jejichž kůže se krásně leskla.
Naklonil se k ní a políbil jí na líčko. Kara otevřela své tmavě modré oči a podívala se na něj.
 ,,Ještě spi, nechtěl jsem tě probudit,” pošeptal Greg.
 ,,Kolik je hodin?” zeptala se rozespalým hlasem.
 ,,Osm.”
 ,,Přijdeš dnes brzy?” zeptala se a vzepřela na loktech.
 ,,Mám sice dvě jednání, která by se mohla protáhnout, ale večeři stihnu, neboj se.”
 ,,Jo, tak fajn. Tak hezký den,” řekla, klekla si na postel, Greg se k ní sklonil a políbili se na rozloučenou.
Po Gregově odchodu si Kara ještě lehla do postele, ale neusnula. Ve čtvrt na devět vstala, osprchovala se a sešla do kuchyně, kde se dala do přípravy snídaně pro dceru Sophii.

     ,,Zlatíčko, buď hodná, poslouchej paní učitelku a nezapomeň si napsat všechny domácí úkoly do notýsku, ano?” kladla Kara na srdce Sophii, když ji odvezla před školu.
 ,,Neboj se mamí, ahoj, já už jdu, tamhle jsou holky,” dala Kaře rychlou pusu na tvář a utíkala za spolužačkami. Kara se otočila a mířila ke svému autu, béžovému luxusu, u kterého stál nějaký muž. Jako vždy si Kara nechala své dioptrické brýle v kabelce, kabelku v autě a kontaktní čočky někde doma ve sklence s roztokem. Kdo to je poznala až když přišla blíže.
          ,,Ahoj Karo, vypadáš pořád krásně.”
 ,,Steve? Ahoj, jak se máš?” zeptala se a objala ho.
 ,,Já? Ujde to. Co říkáš na kávu? Mohli bychom si u ní pořádně popovídat.”
 ,,Že uhodnu, co mi chceš?”
 ,,Hmm, asi ano.”
 ,,Tak jo, dáme kávu,” řekla a pozvala Stevena k sobě domů.
     ,,Máš to tu moc hezký. Takové luxusní,” řekl Steven Fray, když si prohlídl zběžně Kařin dům.
 ,,Děkuju. Jak vypadá takový dům profesora univerzity?” zeptala se a položila na stůl dva šálky kávy a jahodový koláč.
 ,,Byt Karo, byt.”
 ,,Aha.”
 ,,Skvělá káva.”
 ,,Díky. Povídej o sobě. Co nového?”
 ,,Nového? Nic. Vlastně mám jednu novinku.”
 ,,Jakou? Našel jsi nějakou paní profesorovou?”
 ,,To zrovna ne, ale John má stopu po Allegře.”
 ,,Doufala jsem, že slova jako John a Allegra neuslyším.”
 ,,Ale no tak, Karo, vždyť jsem tu právě kvůli tomu. Odložil jsem přednášku o italských malbách a přijel sem za tebou.”
 ,,Já už ti ale do toho telefonu řekla, že do toho nejdu.”
 ,,Ne, řekla jsi, že si to rozmyslíš.”
 ,,No, tak už jsem si to rozmyslela. Není mi dvacet, nemůžu se honit po něčem, co možná ani neexistuje.”
 ,,No tak Karo. Neříkej mi, že se ti alespoň nepozastavilo srdce nad tím, když jsi to jméno uslyšela.”
 ,,Jo, zastavilo, ale hrůzou nad tím, že bych měla lítat všude možně, spát v nějakým zavšiveným motelu u dálnice, jíst suchary a vodu, protože to jediné na dlouhé cestě za něčím co neexistuje vydrží.”
 ,, Karo, no tak. Milovala jsi to. Ty a John jste byli nerozlučitelní. Nevadilo ti spát kdekoliv, klidně i venku jen tak, s batohem pod hlavou. Znám tě a vím, že se z tebe panička na vysoké noze nikdy nestala a nikdy ani nestane. Budeš prostě vždycky jen dobrodružka Kara.”
 ,,Stevene, bože můj, nemůžu se jen tak sbalit o odletět někam.”
 ,,Do Itálie.”
 ,,To je jedno. Mám tu dítě a manžela, který nemá ani potuchy, že jsem někdy něco takového dělala. Greg ani neví, že mám zbraň.”
 ,,Co o tobě ví?”
 ,,Řekla jsem mu, že jsem archeoložka.”
 ,,Tak mu řekni, že jsi dostala zajímavou nabídku. Jestli chceš, pošlu ti z univerzity oficiální žádost. Musí pochopit, že tě srdce táhne k tomu, co jsi dřív dělala.”
 ,,Steve! Přeci mu nemůžu říct, že se vracím k archeologii a zítra odlétám do Itálie.”
 ,,Karo, vždyť víš, že bez tebe neuděláme ani krok.”
 ,,Nejde to.”
 ,,Karo, prosím. Kvůli mně.”
 ,,Promiň Steve, ale nejde to,” řekla Kara a bylo to její poslední téma co se týkalo ztraceného obrazu. Steven u Kary zůstal až do oběda.
 ,,Víš, jsi skvělá hospodyňka. Máš úžasné kafe, koláče a ten oběd byl výtečný, ale tohle není nic pro tebe. S batohem, mapou a pistolí u pasu ti to sluší mnohem víc. No nic, musím jít balit, zítra odlétám. Tak ahoj,” řekl, plácl jí lehce po zadku, jako to dělával v mládí a odešel.
 ,,Sakra,” zaklela Kara a švihla utěrkou u stůl.

 

*

 

Ravena, Itálie

               ,,Ahoj,” uslyšel John, když otevřel dveře svého bytu a kolem krku mu padla bruneta vysoká jako on.
 ,,Emily? Ahoj, co tu děláš tak rychle?” zeptal se překvapeně a vzal ji dál.
 ,,Už jsem to nemohla vydržet. Hned jak mi Steven zavolal a řekl, že máš stopu po Allegře, tak jsem se sbalila a přijela sem.”
 ,,Vážně?”
 ,,Jo, je to super. Zase bude spolu celá parta a teď už ten obraz konečně najdeme. To ti přísahám.”
 ,,No, nevím, jestli budeme celá parta.”
 ,,Steven nemůže?”
 ,,Steven už se balí.”
 ,,Kara?”
 ,,Jo, ale to nevadí. Dáš si něco?”
 ,,Co kdybychom zašli na víno a ty mi u toho řekl všechny podrobnosti?”
 ,,Hm, na víno klidně zajít můžeme, ale řeknu to až tu bude i Stev. Nechci to říkat padesátkrát.”
 ,,Tak si dáme alespoň to víno. Johny, ještě jedna drobnost. Myslíš, že tu u tebe můžu přespat? Nechce se mi do hotelu.”
 ,,No to je jasný,” souhlasil John a po té, co si k němu do obýváku uložila své kufry, si zašli na večeři a víno.

          ,,Půjdu si lehnout. Už se nemůžu dočkat zítřka,” řekla Emily a vstala od kuchyňského stolu, kde si povídala s Johnem o dobách dávno minulých. O všech výpravách, které jako čtyřčlenná parta podnikali.
 ,,Já budu ještě chvilku vzhůru. Dobrou noc,” popřál John a počkal, až za sebou zavře Emily dveře. Potom sáhl po mobilu a vytočil Stevenovo číslo.
     ,,Nazdar profesore,” pozdravil ho tiše.
 ,,Čau Johne, tak co? Máš něco nového?”
 ,,Ne, ještě jsem nic nepodnikal. Čekám na Vás.”
 ,,Hele, vidím to bledě. Kara je prostě tvrdohlavá a nic s ní nehne.”
 ,,To je škoda, protože bez ní to bude obtížné,” řekl John a promnul si oči.
 ,,Já doufám, že si to rozmyslí.”
 ,,Já taky. Už je tu Emily.”
 ,,Tak brzy?”
 ,,Jo. Prý se nemůže dočkat. Což není sama. Jak jsi na tom s letenkami?”
 ,,Ještě jsem nic nesháněl.”
 ,,Tak já ti dvě zablokuji.”
 ,,Dvě? Nevíš koho asi vezmu s sebou?”
 ,,Karu.”
 ,,Jo takhle. Hm, zkusím ji sem dovléct násilím.”
 ,,Super. Tak ahoj zítra,” rozloučil se se Stevenem John a ihned se dal do rezervace letenek pro něj a doufal, že i pro Karu.

 

*

 

Maidstone, Anglie

               Dům se nořil do temnoty a do ticha. Bylo jedenáct hodin v noci pryč a všichni spali. Temnou ložnici ozářil mobil, který se rozsvítil a ohlásil přijetí sms zprávy.
Karu to probudilo a po mobilu rozespale sáhla. Zaostřila na displej, kde stálo: Letiště Londýn City, odlet v 10:00 ráno do Itálie, letiště Boloňa. Letenku máš na informacích na své jméno. Je zaplacená. Steven.
Kara ze zprávy vyjela a mobil vrátila na noční stolek. Otočila se na bok ke Gregovi čelem. Zavřela oči a snažila se zase usnout. Po chvilce ale oči otevřela, posadila se a sáhla po mobilu.

 

*

 

Londýn, Anglie

               Steven nesnášel lety letadlem. Nejvíce ze všeho nesnášel čekání než vzlétnou. Když se dostal na své místo k okénku, které pečlivě zatáhl, aby neviděl ven, tak si otevřel knihu a snažil se věnovat se jen písmenům, řádkům a odstavcům v ní. Povedlo se mu to a za chvilku se do čtení zabral.
 ,,Co čteš?” uslyšel vedle sebe a leknutím nadskočil.
 ,,Karo? No né! Já věděl, že ti to nedá,” byl rád, že tam je zrovna ona.
 ,,To ta tvá zpráva v noci. Nějak mi nedala spát a všichni víme, že mě prostě potřebujete.”
 ,,Co jsi řekla doma?”
 ,,No co, že letím na vykopávky do Itálie.”
 ,,To je super,” řekl a soustředil se na materiál sedadla před ním, protože zrovna vzlétaly.

 

*

 

Ravena, Itálie

               Po vlažném a z Kařiny strany spíše formálním přivítání se s Johnem na letišti nastala cesta k Johnovi. Kara po celou cestu skoro nepromluvila. V Raveně se nechala vysadit v hotelu Roma, kde se ona i Steven ubytovali a pak teprve šli k Johnovi.
     ,,Tak co máš?” zeptala se Kara.
 ,,Jo, už nám to ukaž, nebo puknu napětím,” říkala Emily.
 ,,Dobře. Tady,” řekl a podal jim lístek, který dostal od Jonase.
 ,,Tohle?” zeptala se Kara.
 ,,A di A, Ravena, Marco Dente?” přečetla Emily. ,,To je jako ono?”
 ,,Jo, lidi, to je stopa k Allegře di Atanassio. Vždyť je to úplně jasné,” říkal nadšeně John.
 ,,Přesně jsem to věděla,” řekla Kara, vstala z pohovky a namířila si to ke dveřím.
 ,,Karo, kam jdeš?” ptal se John.
 ,,Zpátky do hotelu. Hned zítra poletím domu.”
 ,,Zbláznila jsi se?”
 ,,Já ne, to ty. Dostaneš do ruky kousek papírku, ba kterém je pár písmen, jedno město a jméno a ty soudíš, že podle toho najdeme obraz, který stejně neexistuje?”
 ,,Koho jsi to přivedl?” podíval se John na Stevena. ,,Kara kterou znám já zůstala někde v Anglii. Tohle je jenom fajnová ženská, co si zvykla mít zadek v teple a luxusu,” řekl John. Z počátku byl neuvěřitelně šťastný, když viděl Karu vstoupit do letištní haly, ale po tom, co právě předvedla se neudržel.
 ,,Tohle nemá cenu. Přesně proto jsem nechtěla přiletět. Protože jsem věděla, že k tomuhle dojde,” řekla Kara a už byla v chodbě a mířila ke dveřím.
 ,,Běž za ní,” vrazila do Johna Emily a John vystřelil ze židle, na které seděl. Ke dveřím dorazil ve chvíli, kdy už je Kara otevírala. Rychle je zabouchl a postavil se před ně.
     ,,Karo, poslouchej mě. Poslední dobou jsem se dostával k vícero náznakům, že ten obraz existuje. Že Allegra di Atanassio skutečně namalovala ten fantastický obraz. Nech mě, abych vám všechno vysvětlil. Jen mě v klidu vyslechni a pak se rozhodneš, jestli do toho půjdeš s námi, nebo ne. Souhlasíš?”
 ,,Ok,” zamručela a vrátila se na pohovku.
John raději zamkl a klíče si vzal k sobě.
     ,,Takže, kontaktoval mě jeden, no, dá se říct kšeftař s italskými díly, že narazil na stopu, která vede k obrazu Allegry di Atanasio. Dohodli jsme se, že se sejdeme. Byl jsem jen pár metrů od něj, když kolem projel černý teréňák se značkou šest šest šest, z okénka vytáhli poloautomat s tlumičem a toho kluka zastřelili. Byly to dobře mířené rány. Proč by teda někdo zabíjel mladého kluka zrovna ve chvíli, kdy se mi hodlá říct o tom obrazu?” převyprávěl John.
 ,,Říkal jsi, že to byl kšeftař. Mohla to být pomsta za nějaký jiný obchod,” navrhla Emily.
 ,,To by si ho podali přeci dřív.”
 ,,Já souhlasím s Johnem. Na tom něco je a jako správní dobrodruzi bychom se na to měli podívat,” řekl Steven a podíval se po očku na Karu.
 ,,Jo, jsem pro,” souhlasila i Emily.
 ,,Tak si zkusíme dešifrovat tu zprávu,” řekla Kara a klekla si na zem ke stolu.
     John se usmál a Steven s Emily si oddychly, protože jak Karu znali, tak věděli, že do toho přeci jen půjde a obraz bude hledat.
 ,,A di A,” přečetla Emily první část lístku.
 ,,To je Allegra di Atanassio, to je jasné,” řekl Steven.
 ,,Ravena je taky jasná. Tam jsme teď,” řekla Emily a nehty si ťukala do předních zubů.
 ,,Marco Dente. To je jméno. Mužské,” řekl John.
 ,,Znáš nějakého?” mrskla po něm Kara přísným pohledem.
 ,,Ehmm, ne. Ale podle toho jak to chápu já, tak musí být tady odtud. Takže nám prostě stačí najít nějakého Marca Denteho a budeme hned vědět víc.”
 ,,Johne, jak chceš toho Marca najít?”
 ,,Karo, znáš mě natolik dobře, že víš, že jsem schopný chodit od domu k domu a hledat ho.”
 ,,Jo, protože jsi prostě blázen.”
 ,,Víte co? Zajdeme si někam na jídlo a budeme všichni přemýšlet. Musíme najít nějaké vodítko. Něco co spojuje Allegru s něčím v tomhle městě,” řekl autoritativně Steven. Od téhle chvíle se nikdo nebude hádat. Rozuměli jste vy dva?” podíval se na Karu a Johna, kteří se tvářili jako dvě malé, uražené děti.
,,Večer si dáme do hromady všechno co víme a ráno se vydáme kam bude třeba. Jasné?” zeptal se Steven.
 ,,Samozřejmě,” přitakala rychle Emily.
 ,,Jasný i vám dvěma?” zeptal se Kary a Johna.
 ,,Jo,” souhlasili jednohlasně.
 ,,Tak se jdeme najíst. Skoro nic jsem dnes nejedl,” řekl Stev a namířil si to ke dveřím.

 

*

 

Řím, Itálie

               ,,Andre,” ohlásil se do mobilu.
 ,,Andre, tady je Mario. Mám pro tebe nějaké zprávy.”
 ,,Týká se to Johna Whita?”
 ,,No, to taky. S tím psychoušem přijela i ta šťabajzna.”
 ,,Cože? Mario, mluv jasně a ne jako debil.”
 ,,Ok Andre. S tím divnym, tím profesorem, ne?”
 ,,Ano?”
 ,,Přijela s tím i ta bloncka.”
 ,,Kara?”
 ,,Jo, ta. Ta hezká. Já myslel, že jsi říkal, že ta nepřiletí.”
 ,,No, změna plánu. Sledujte je dál. Chci vědět o každém jejich kroku. Já do Raveny přijedu,” ukončil hovor, mobil položil vedle sebe na malý, kulatý stolek a šel na balkón, kde si zapálil cigaretu.
     ,,Copak máte za lubem?” ptal se sám sebe, pokuřoval a díval se do dálky na zapadající slunce.