Allegra- III.

III.

Ravena, Itálie

               ,,Ahoj,” pozdravil Steven Karu, když se setkali u výtahu na hotelové chodbě.
 ,,Ahoj. Jak jsi se vyspal?” zeptala se ho Kara.
 ,,Málo. Celou noc jsem ležel v knihách a hledal něco, co by Allegru s tímhle městem spojovalo. Nebo něco, co by pro ní bylo typické.”
 ,,A našel?” zeptala se ve chvíli, kdy přijel výtah a otevřely se automatické dveře.
 ,,Nevím. Možná. Musím si to u Johna potvrdit,” řekl Stev a stiskl tlačítko s číslem 0, což bylo přízemí. Vyšli z hotelu a vydali se ulicí k Johnovu domu.
 ,,Snídala jsi?” zeptal se Stev cestou.
 ,,Ne, ještě ne. Myslíš, že John něco mít bude?”
 ,,Pochybuju. Najdeme nějaký obchod,” řekl a zatáhl Karu do vedlejší ulice, na jejímž konci bylo pekařství. K Johnovi pak přicházeli s plnou pusou ciabaty a focaciny.

          ,,Takže, máte nějaký nápad?” zeptala se Emily, když se všichni uvelebili v Johnově obýváku.
 ,,Stev možná něco má,” řekla Kara.
 ,,Vážně? Tak spusť,” pobídl ho John.
 ,,Nejsem si tím jist. Studoval jsem celou noc v knihách. Jak už jsme zjistili, Allegra byla vychovatelka dětí na dvoře krále Ferdinanda Aragonského,” začal Steven.
 ,,A zatím, co hlídala jeho děti se věnovala i samotnému králi a navštěvovala jeho lože, když manželka nebyla nablízku,” dodala Kara.
 ,,Jo. Vychoval ji ale strýc, protože o rodiče přišla jako malá. Její strýc byl kněz, apeloval na její vzdělání, dobrou práci a cit k umění. Myslím, že tímhle směrem bychom se měli vydat,” řekl a napil se kávy, kterou mu John uvařil.
 ,,Nějak jsem to nepochopila,” ozvala se Emily, která dokola ohlodávala sušenku v čokoládě.
 ,,Myslíš, že ten obraz mohl schovat její strýc?” zeptala se Kara.
 ,,Jo, k němu jedinému měla blízko,” řekl Steven a liboval si v tom, jak to zní dobře, když to řekl nahlas a jen nad tím neuvažoval.
 ,,Když nebudeme počítat krále,” dodala Emily a z horního rtu si slízla kousek čokolády.
 ,,Jo. Její strýc ji k umění vedl. Je možné, že všechny své obrazy dávala ke strýci. V tehdejších dobách se nehodilo, aby se žena věnovala umění, zvláště ne malování, leda tak hře na klavír a to bylo jen pro ty vysoce postavené, ke kterým Allegra nepatřila.”
 ,,Marco Dente tedy bude potomek Allegřina strýce?”
 ,,Ne Emily, to si nemyslím. Byl to přeci kněz,” řekl John na Emilyinu otázku.
 ,,Dobře, dobře. Teoreticky by nám to šlo, jenže prakticky? Jak toho člověka najdeme?” zeptala se Kara a podívala se po všech zúčastněných. Emily polka těžce poslední kus sušenky, Steven dělal že hluboce přemýšlí a John se na Karu jen díval a sladce se usmíval s rukama založenýma na prsou.
 ,,No ták, lidi, musíme vymyslet nějaký plán. Nějakou strategii. Odtud ten zatracený obraz nenajdeme a jen tu budeme zbytečně sedět a debilně se na sebe culit,” řekla, vstala z pohovky a přešla k oknu.
 ,,Nechci vypadat, že se vtírám, ale Kara má pravdu. Tak co kdybychom se rozdělili? Stev s Emily můžou hledat cokoliv co se dozvědí dalšího o Allegře. Nějakou stopu, jestli někdy pobývala tady ve městě. Ona, nebo třeba král nebo někdo jim blízký. Já s Karou bychom se mrkli na stopy po Allegřině strýci.”
 ,,Jo, ehm, co když někdo půjde i po nás, když toho tvýho kamaráda někdo zastřelil?” řekla Emily opatrně.
 ,,No, proto jdu s Karou,” usmál se John.
 ,,Já tu zbraň ale nemám. Jako žena v domácnosti na životě ohrožená nejsem. A do letadla bych jí stejně nedostala,” řekla Kara a dala si ruce do kapes.
 ,,Takže do našeho plánu se ještě přidává sehnání pistole. Naštěstí znám pár špatných lidí.”
 ,,Tak se sbal a jdeme,” řekla Kara a zavázala si tkaničku u boty.

          ,,Kde chceš začít?” zeptala se Kara, když procházeli ulicemi.
 ,,Zajdeme do katolické knihovny. Kroniky by měly být volně přístupné.”
 ,,Pokusíme se tedy najít Allegřina strýce?”
 ,,Přesně. Akorát nevím, jestli budou mít i takhle staré záznamy.”
 ,,Církev schraňuje veškeré dokumenty a jiné možné věci od té doby, co vznikla.”
 ,,Jo, máš pravdu. Kdybys tu nebyla, nikam bychom se nepohnuli,” řekl a zastavil.
 ,,Pokud do konce týdne nic nenajdeme, tak se vracím domů.”
 ,,Myslím, že jsme na to určitě přišli. Já to cítím, že jsme blízko.”
 ,,Doufám, že tě tvoje intuice nemýlí,” zadoufala Kara a dala se zase do chůze.
Pro oba to bylo zvláštní, být po tak dlouhé době sami, ale každý to cítil jinak.

               ,,Čau Andre,” pozdravil ho hlasitě Mario, když Andre vystoupil z černého Bmw.
 ,,Víc nahlas bys nemohl? Jak to prosím tě vypadáš?” zeptal se, když si mladíka Maria prohlédl. Měl nečesané a zacuchané vlasy, na tváři několikadenní strniště. Na sobě květovanou košili a fialové kraťasy.
 ,,Já tě taky rád vidím,” nevšiml si jeho poznámky. ,,Máš super fáro.”
 ,,Zjistil jsi něco nového?” zeptal se, nasadil si sluneční brýle a díval se úplně na druhou stranu, než stál Mario.
 ,,No, zatím nemají nic potvrzeného, ale rozdělili se. Jednotka 666 sleduje tu bloncku s tím nabouchancem a jednotka 999 sleduje zase tamty dva.”
 ,,Kde je jednotka 666 teď?”
 ,,No, někde venku. Sleduju tamty dva.”
 ,,Někde venku? Chci jejich přesnou polohu,” řekl a zapálil si cigaretu.
 ,,Ok,” řekl Mario a sáhl do kapsy kraťasů pro mobil. ,,Haló? Kde je jednotka 666?” řekl hlasitě do telefonu.
 ,,Co do toho tak řveš?!” obořil se Andre na Maria a dal mu pohlavek. ,,Pane bože, kdy jsi se naposledy česal nebo myl?”
 ,,Andre, tři šestky jsou někde u nějaký knihovny. Tady ve městě je knihovna?”
 ,,Proč jsem musel dostat k ruce zrovna takový pako, jako jsi ty?” zavrtěl hlavou a velký kus nedokouřené cigarety zahodil na levo od sebe a odcházel.
 ,,Andre počkej! Kam jdeš?” všiml si toho Mario a pospíchal za ním.

               ,,Neříkal jsi, že tu budou ty kroniky mít?” zeptala se Kara Johna, když vyšli z katolické knihovny.
 ,,Kdo říkal, že si církev zakládá všechny písemnosti od doby krista?”
 ,,Jak jsem mohla vědět, že záznamy o tom kdo, kdy a kde mají přímo samotné kostely?”
 ,,Ok, ok, ok. Jen se uklidni, Karo. Hlavně na mě nekřič na ulici plné lidí.”
 ,,Já přeci nekřičím. Pane bože, dala bych si cigáro,” řekla, vrazila si ruce do kapes a zatočila do první ulice, kterou viděla.
 ,,Karo, ty už zase kouříš?” dohnal ji rychlým krokem.
 ,,Ne, ale teď mě najednou přepadla obrovská chuť si zakouřit. Nemáme zase nic. Jsme tam kde jsme byli.”
 ,,Já už se lekl, že v tom jedeš znova. Sice bych rád viděl tu potřeštěnou Karu, ale kouřit u toho nemusíš.”
 ,,Potřeštěná? Já si to ze své pozice nemůžu dovolit,” řekla a vyhnula se skupince školáků.
 ,,Ze své pozice matky? Nebo manželky zazobaného právníka?”
 ,,Do toho ti nic není.”
 ,,Karo, no tak. Dřív by jsi se tak snadno nevzdala.”
 ,,Tak proč na nic nemůžeme přijít?”
 ,,Ale vždyť mi přišli. Přišli jsme na to, že musíme najít stopu po jejím strýci.”
 ,,Ale kde tu stopu máme hledat?” zastavila se uprostřed náměstí, na které došli.
 ,,To ví jen bůh.”
 ,,Oh Bože! Dej nám nějaké znamení !!!” řekla dostatečně nahlas. Tak, že jí slyšeli i lidé sedící před kavárnou, skupina dětí u kašny a policista hlídkující opodál.
 ,,Přestaň,” sykl John, vzal Karu za ruku a zavedl ji do postranní uličky, kam se sotva vešlo jedno malé, osobní auto.
     Ulice to byly tmavá, ale klidná. To ticho najednou přerušil hluk motoru. Hluk naftového motoru patřící těžkému autu. John se otočil a uviděl černé terénní auto, jak se velkou rychlostí blíží k nim a bočními zrcátky téměř škrtá o zdi domů.
John to auto poznal.
 ,,Pospěš,” vzal Karu za ruku a vedl ji rychle pryč.
     Najednou si všiml malých, oprýskaných dveří, na kterých byl kříž. Nezaváhal, stiskl kliku a ucítil, jak se dveře otevřely a Karu tam strčil takovým způsobem, že dopadla na záda na zem. Jenže v letu se ještě stačila chytit Johna za triko a tak ho stáhla na sebe. Projíždějící vůz je minul jen o chlup.
 ,,Co to k sakru bylo?” zaklela Kara.
 ,,Karo, tady bych neklel,” řekl John, když zvedl hlavu.
 ,,Málem nás zajel nějaký šílenec!”
 ,,Karo, tiše. Pojď,” řekl, když z ní vstal a podal jí ruku, aby mohla na nohy i ona.
 ,,Jak jsi věděl, že nezastaví?”
 ,,Pššt,” dal si prst před ústa a teprve teď se Kara rozhlédla kde je.
 ,,Kostel?” zašeptala.
 ,,Jo. Pojď,” chytil ji za ruku a dovedl do předposlední lavice, kde se posadili.
 ,,Jak jsi věděl, že to auto nezastaví?” ptala se Kara šeptem.
 ,,Poznal jsem to auto. Mělo poznávačku šest šest šest.”
 ,,Ďáblovo číslo?”
 ,,Z toho auta zastřelili Jonase. Toho, kdo nás o obrazu informoval,” šeptal stále John.
 ,,Myslíš, že šli po tobě?”
 ,,To nevím. Snad ne,” řekl a jen tak zběžně se podíval před oltář, kdy byl jeden mnich a jeden ministrant.
 ,,Musíme co nejdřív sehnat zbraň,” zašeptala Kara, ale John poslouchal jiný rozhovor.
 ,,Messa di oggi, Padre Marko servire,” řekl mnich mladému ministrantovi.
 ,,Padre Marco Dente?” zeptal se ministrant a Johnovi i Kaře se rozšířili zorničky vzrušením a to ani nemusela umět italsky. posldní dvě slova působila jako bič na holá záda.