Allegra- VII.

VII.

El Chorrillo, Španělsko

               Karu probudila bolest hlavy. Otevřela oči a nad sebou viděla křišťálový lustr visící ze stropu. V tom si uvědomila co se stalo, že byla vtažena do nějakého vozu.
Prudce se posadila a z hlavy ji sklouzl studený obklad. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla luxusní nábytek a police plné knih ve velké a světlé místnosti. Ona sama ležela na kanapi, které bylo větší, než její manželská postel doma v Anglii. Oddychla si, když zjistila, že je oblečená stejně, jako byla před tím. Spustila nohy z kanape a dívala se před sebe, kde byly skleněné dveře vedoucí na balkón. Z něj do místnosti příjemně vanul jemný větřík pohrávající si s tenkými závěsy. Za nimi stál člověk, který si všiml, že je Kara už vzhůru a vešel do pokoje.
Kara si sáhla za pas, kde mívala zbraň a která nyní byla v batohu na druhé straně místnosti. Vyskočila proto v bojovné pozici na nohy, ale prudká změna polohy ji neudělala dobře, zamotala se jí hlava a pokusy o získání stability byly marné. Kácela se k zemi. Před dopadem ji však zabránily dvě silné ruce.
 ,,Opatrně,” pronesl muž skvělou angličtinou a hlubokým hlasem, který Kaře zježil chloupky na zátylku. ,,Ošklivě jste se udeřila do hlavy.”
 ,,Kde sakra jsem?” zeptala se a na hlavu si sáhla. Na týlu nahmatala bouli velikosti golfového míčku.
 ,,Nebojte, paní Grayová, jste stále v El Chorrillu. Jste tu jen asi dvacet minut. Chtěl jsem aby vás přivezli jako dámu, ale zvrtlo se jim to, vy jste se bránila tak, že dva z mých mužů jsou neschopní práce, a tak vás omráčili. Ihned k vám přijde můj lékař a prohlédne vás,” říkal ten muž a Kara na něm mohla oči nechat. Byl vysoký, svalnatý a jeho tmavé vlasy se mu stáčely do drobných prstýnků a sahaly až k lopatkám.
 ,,Kdo jste? Jste ten, pro koho pracuje André?”
 ,,Ne, to ne. Omlouvám se, měl jsem se v první řadě představit. Jmenuji se Fernando Martínez. Zřejmě by vám ale více řeklo Pablo Escobara, že?”
 ,,Vy jste Pablo Escobara?” rozšířily se Kaře zorničky.
 ,,Pablo je můj děda. Tedy byl. Před dvěma týdny zemřel a já přísahal, že cestu k obrazu budu střežit místo něj.”
 ,,To mě mrzí,” řekla, ale pak hned dodala: ,,Takže ten obraz máte vy?”
 ,,Pojďte se mnou” řekl a nabídl jí rámě. Karu to udivilo, ale přijala.
Fernando Martínez ji zavedl do místnosti, která byla relativně malá, ale za to světlá, díky velkému oknu. Byla v ní jen pohovka z krémové kůže a malířský stojan.
 ,,Obraz tu byl. Strávil jsem u něj hodně času. Stále jsem nechápal, jak poznám, komu mám tu informaci svěřit. Kdo je ten, jež může obraz vlastnit. Hned jak jsem vás ale uviděl, tak jsem to pochopil.”
 ,,Já to ale nechápu.”
 ,,Až poznáte kouzlo obrazu, pochopíte.”
 ,,Ale kdy? Kdy se k němu dostanu?”
 ,,Už brzy. Když mi sdělili, že jste se objevila v Itálii, v Anconě, tak ho přesunuli. Bohužel nevím kam. Ta informace je jen pro vás.”
 ,,Zní to všechno velmi záhadně. Kdy dostanu tu informaci?”
 ,,Brzy, jen mi dovolte se nabažit vaší společnosti,” řekl Fernando s úsměvem a šibalským pohledem, ale pak svou pozornost stočil k přicházejícímu muži, jež měl levou ruku v šátkovém závěsu a na Karu se zle podíval.
     ,,Paní Grayová," dotkl se Fernando lehce jejího lokte. ,,Vaši přátelé právě přijeli do vsi. Mám je sem nechat dopravit?”
 ,,Nechala bych je chvilku se trápit ve vsi, kde se nic neděje.”
 ,,Pod podmínkou, že vás nyní prohlédne můj lékař,” řekl a řekl muži s rukou v šátku, aby ji zavedl k jeho lékaři. Kara se tak dostala do péče silného muže bez vlasů, jehož závěr byl takový, že jí nic není, kromě té boule na hlavě.
K Fernandovi se připojila na zahradě, kde pro ni bylo připraveno občerstvení, během kterého se Kara dozvěděla o Fernandovi všechno, co chtěla.

               ,,Já jsem ti říkala, že je to ten druhý autobus. Takhle jsme se museli vracet takovou dálku,” říkala Emily, když vystoupily z autobusu.
 ,,Jenže jsi mi to řekla až když jsme se rozjeli. To už bylo trochu pozdě,” řekl Steven.
 ,,Nehádejte se. Musíme tu najít Karu a taky toho Pabla,” řekl John a vytáčel Kařino telefonní číslo. ,,Hmm, nedostupná.”
 ,,Asi se jí mobil vybil,” řekl klidně Steven.
 ,,Nebo je někde s Andrém, Allegrou a smějou se nám,” řekla Emily a dala si ruce v bok. ,,Co je tohle sakra za divnou vesnici? Jsme v jejím středu a není tu nikde kostel,” stála stále s rukama v bok a rozhlížela se kolem sebe.
 ,,No, to je pravda,” řekl zamyšleně Steven a poškrábal se na týlu. ,,Johne? Co ty na to?” otočil se po své pravici, kde stál John. Spíše kde měl stát John, protože nyní tam nebyl. ,,Johne!” zvýšil maličko hlas. John byl na druhé straně ulice a ohýbal se na zem pro klobouk, který pořídil Kaře v Anconě. John i Emily přešli k němu.
 ,,Ten je Kary,” řekl John nervózně.
 ,,Asi jí jen sletěl z hlavy a nevšimla si toho,” řekla Emily.
 ,,Emily, je to tu téměř bez větru. Neřekl bych,” podotkl a rozhlížel se kolem sebe.
Byl nervózní a když Emily začala zase tu svou pohádku, že je Kara někde s Andrém, tak se na ní rozkřičel: ,,Buď až konečně zticha! Jestli se jí něco stalo, tak je to jen a jen tvá vina! To kvůli tobě se sem vydala sama!”
 ,,Nekřič na mě! Kdyby nebyla zase středem pozornosti, tak by se nic nestalo!” křičela na něj Emily zpět.
 ,,Tak už sakra buďte zticha oba dva!” přidal se k nim Steven. Jejich hádku ukončilo až zatroubení auta, které zastavilo vedle nich.
     ,,Tak co? Už jste našli nějaký hotel?” zeptala se Kara, která seděla v modrém audi a dívala se na hádající se čtveřici z okénka auta.
 ,,Karo? Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe strach,” řekl John a rád by ji objal, ale ona zůstala sedět v autě.
 ,,Jo, jsem v pořádku. Našla jsem toho člověka co má další vodítko k Allegře. Nasedejte,” řekla a nemohla si všimnout nasupeného výrazu, který nasadila na svůj obličej Emily. ,,Pokud nechceš, Emily, můžeš za námi třeba běžet,” dodala Kara a Emily jen protočila oči a nasedla si také.

           ,,Takže jste ten obraz opravdu viděl?” zeptal se Steven Fernanda u večeře, kterou pro všechny čtyři připravil.
 ,,Ano, obraz byl tady v domě,” řekl Fernando.
 ,,A jak víte, že informaci o tom, kde je obraz můžete dát zrovna Kaře?”
 ,,To pochopíte až ten obraz uvidíte. Stejně jako já. Je to opravdu neskutečné,” řekl a pokračoval v jídle.
 ,,Dovolil jsem si každému připravit pokoj, aby jste si mohli pořádně odpočinout. Jinak se tu chovejte jako doma,” řekl Fernando po večeři.
 ,,Děkuji, moc toužím po normální posteli a vaně plné vody,” řekla Emily a snažila se udělat na pána domu dojem.
 ,,Je vám k dispozici. Karo, smím vás požádat, jestli byste se mnou mohla jít do zahrady? Malá procházka před spaním,” usmál se na Karu a Emily tak byla dopálená. Opět měla Kaře co závidět. Bylo to tak vždycky. Nejdříve to byly husté blond vlasy, které měla Kara už od školy, později školní úspěchy, maturitní šaty, prvního přítele, zbrojní průkaz, pak Johna, rodinný život a nyní i to, že o ni jeví zájem tento bohatý Španěl. Podívala se na Johna, který si Fernanda měřil nepříjemným pohledem a pak odcházela do pokoje, který byl pro ni připravený.

          ,,Paní Grayová?” oslovil ji Fernando při vstupu do zahrady.
 ,,Nechcete si tykat?” navrhla Kara.
 ,,Velmi rád, Karo,” řekl, potřásl jí jemně rukou a políbil na obě tváře. ,,Takže Karo, kdy chceš pokračovat v cestě?”
 ,,Co nejdříve. Chci to mít už brzy za sebou. Doma na mě čeká dcera, která určitě až přijedu bude mít na hlavě dredy, proto manžel na česání culíčků moc není.”
 ,,Já myslím, že dceři to asi ani nevadí, ne?”
 ,,Tím bych si nebyla jistá. Je to parádnice, ale možná že zvlčila za to dobu, co jsem na cestách.”
 ,,Takže když bych ti řekl, abys tady zůstala, tak bys odmítla?”
 ,,Prosím?” zeptala se Kara a zastavila se. Nevěřila vlastním uším.
 ,,Velmi mě přitahuješ. Jsi krásná, chytrá a okouzlující. Najdi obraz, odjeď si pro dcerku a vrať se sem.”
 ,,Fernando, to nemyslíš vážně, že ne?”
 ,,Karo, na ženu, ze které ztratím dech hned v první minutě čekám celý život. Teď jsem poznal tebe a vím, že to jsi ty. Vím to jistě. Je mi jasné, že to zní směšně, protože se známe sotva den, ale je to tak.”
 ,,Fernando, to vážně nejde. Jsi nádherný muž. Jsi milý a taky zdvořilý. To se dnes jen tak nevidí, ale ten koho miluju je někdo jiný.”
 ,,Manžel?” zeptal se, ale Kara sklopila oči. ,,Karo, řekni mi upřímně. Miluješ svého manžela?”
 ,,Ne. Kdysi jsem milovala Johna. Jenže jsem si pak vzala Grega, jelikož mě John opustil. Teď ale zjišťuji, že ty roky s Gregem byly relativně šťastné jen proto, že John byl daleko ode mě.”
 ,,A když jsi ho uviděla, tak ti to zase došlo?”
 ,,Přesně tak.”
 ,,No tak tomu nemůžu konkurovat. Mohl bych ho dát ale zastřelit,” řekl žertem.
 ,,Děkuju, ale to bych zvládla sama. A moc dobře.”
 ,,To ti věřím. No, tak dnes půjdu spát s tím, že jsem dostal odmítnutí od ženy mého osudu.”
 ,,Fernando, mrzí mě to.”
 ,,Áh, nedělej si s tím hlavu. Přežiji to. Asi si koupím nové Ferrari,” zapřemýšlel a pak se na Karu podíval a oba vybuchli nekontrolovaným smíchem, aniž by věděli proč.

              ,,Dobré ráno,” pozdravil Fernando, když přišel k snídani.
 ,,Dobré ráno,” pozdravili ho sborem ostatní strávníci, což byl Steven, John a Kara.
 ,,Služebná našla tohle v pokoji po slečně Emily. Je to věnováno vám, Johne,” řekl a předal mu složený kus papíru, na němž bylo Johnovo jméno.
 ,,Od Emily?” zeptala se Kara.
 ,,Jo. Píše, že už toho má plné zuby a odchází. Už s tebou nebude v ničem soupeřit,” podíval se John na Karu, když si lístek přečetl.
 ,,Cože?” nechápala Kara.
 ,,Přeje nám hodně štěstí v hledání,” dokončil John a podal lístek Kaře, která na něj nechápavě valila své zelené oči.
 ,,Já jí nechápu. Vždyť já se o žádnou pozornost neprosila. To ty jsi nás do toho uvrtal.”
 ,,Karo, nech to být. Možná to je tak lepší,” řekl John a nalil si další šálek kávy.
 ,,Karo, tady,” podal jí Fernando zapečetěnou obálku, jakou už znala.
 ,,Tak co?” byl Steven zvědavý.
 ,,Barcelona,” řekla Kara.
 ,,Barcelona?” zeptal se pro jistotu Steven.
 ,,Ano. Najít tam nějakého Adriána Navarru bude asi těžké co?”
 ,,Já znám Adriána Navarru,” vypadlo z ničeho nic z Johna.
 ,,Cože?” podívala se na něj Kara i Steven stejně.
 ,,To od něj měl prý Jonas tu první indicii k Allegře.”
 ,,Já už vůbec ničemu nerozumím,” řekl Steven. ,,Máš na něj nějaký kontakt?”
 ,,Ne, ale prý je to údržbář na fotbalovým stadionu,” řekl John a rychle dopil třetí šálek kávy.
 ,,Tak jo. Jdeme se sbalit,” zavelela Kara a všichni se od stolu rozprchli.
     ,,Karo, počkej,” řekl Fernando a chytil ji za ruku ještě než vyskočila od stolu. Ten dotyk jí vůbec nebyl nepříjemný.
 ,,Fernando,” vzdychla, protože si myslela, že jí chce opět říct, aby tam zůstala.
 ,,Pojď se mnou,” řekl a vedl ji za ruku z jídelny do kuchyně a pak do podzemní garáže. ,,Cesta do Barcelony je dlouhá. Po dálnici to bude tak pět hodin. Autobusem byste to jeli celou věčnost. Vyber si,” řekl a rozsvítil. V garáži byly vedle sebe zaparkovány aut různých značek.
 ,,Cože?” nechápavě se dívala na něj a pak zpět na výběr vozů.
 ,,Chci ti pomoc. Takže si vyber jaké chceš. Kromě Ferrari, na těch si lpím.”
 ,,Fernando, děkuju,” řekla a skočila mu kolem krku. ,,Hned jakmile budeme mít Allegru u sebe, tak ti ho vrátím.”
 ,,To není třeba. Jsou to jen auta a jak jsi si asi všimla, nemám o ně nouzi,” řekl a usmál se.

     ,,Děkujeme za všechno. Budu dávat pozor, aby Kara to auto nezničila,” řekl John, když naložili své věci do jednoho staršího BMW a chystali se k odjezdu.
 ,,Nemáte za co. Rád jsem vás všechny poznal. I Emily, i když nevím co si o ní myslet,” řekl Fernando a podal Johnovi ruku.
 ,,To nikdo z nás,” řekl John.
Kara se chystala nastoupit na zadní sedadlo za řidiče, když se jí rozezvonil mobil.
 ,,Prosím?” přijala hovor od neznámého čísla.
 ,,Ahoj Karo,” pozdravil jí muž.
 ,,André?” poznala jeho hlas.
 ,,Správně. Myslíš si, že jsem asi úplně blbý, co? Říkal jsem ti, že mám své lidi všude. Vím, že máš další obálku. Já mám zas tvou dceru. Pozdrav maminku, Sophie,” řekl a Kara uslyšela v telefonu její dceru. Plakala a volala Karu.
 ,,Ihned ji pusť! André, prosím,” říkala Kara a po tvářích se jí začali kutálet slzy.
 ,,Dám ti jí, až budeš mít pro mě ten obraz. Samozřejmě zabalený v dárkovém balení. Jo a abych nezapomněl, tak možná bys už měla přemýšlet o hudbě, kterou necháš zahrát na pohřbu svému manželovi.”
 ,,Co jsi mu udělal?” zalapala po dechu.
 ,,Má strašně tvrdé spaní. Střelili jsme ho přímo mezi oči a pak odnesli tvou dceru. Ani si toho nevšiml. Stejně to ale nebyl její otec, že jo?”
 ,,Kdy a kde?” ptala se a ostatní nevěděli o co jde.
 ,,Co stojí v té obálce? Kde je obraz Allegry di Atanassio teď?”
 ,,V Barceloně,” řekla Kara sotva slyšitelně.
 ,,Takže dnes večer v Barceloně. Na shledanou. Jo a ještě ti zavolám,” řekl André a pak hovor ukončil.
     ,,Karo!” chytil ji rychle John než upadla na zem.
 ,,Má Sophii. André zabil Grega a má Sophii.”