Allegra- IX.

IX.

Barcelona, Španělsko

               John běžel celou cestu přesně tak, jak mu ten mladý student řekl. Byla již tma a on to v Barceloně neznal, takže se díval i po značkách a cedulích.
Konečně doběhl k pláži. Rozhlédl se a kolem něj bylo hned několik mol. Ve tmě těžko rozeznával stíny a navíc u mol kotvily lodě. Kara s Andrém mohli být klidně za některou z nich a nebo hůř, na některé z nich.
Musel se zastavit a pečlivě se rozhlédnout. Molo po jeho levé ruce se stáčelo do tvaru čtverce. Jeho konec však nebyl připevněný k další části, ale byl do širého moře. A na jeho konci viděl člověka. Ten člověk se nad něčím skláněl. Když se zadíval pozorněji, viděl dva lidi. Jeden klečel a druhý se nad ním skláněl.
,,Kara,” zašeptal a byl si tím úplně jistý, že je to ona a André. On se nad ní skláněl a ona klečela u kraje, něco jí říkal, to bylo zřejmé. Náhle z ničeho nic Karu shodil do moře a v klidu, s rukama v kapsách odešel.
,,Do prdele!” zaklel John, když viděl co se stalo. Náhle se v něm roznítil ohromný vztek. Chtěl jít za Andrém a mlátit ho tak dlouho, odkud by ho nezabil, jenže Kara nevyplavala. Věděl, že je to dobrá plavkyně, ale nyní se na hladině neobjevila. Potřebovala jeho pomoc a tak všechen svůj vztek dal do rychlého sprintu. Přeběhl šířku mola a skočil do vody. Do plavání dal všechnu sílu co měl a když se dostal do dostatečné vzdálenosti, tak se potopil. Pod hladinou však byla ještě větší tma, než nad ní. John se vynořil, zhluboka se nadechl a znovu se vynořil. Musel se soustředit na viditelnost na kratičkou vzdálenost a hlavně na svůj hmat. Docházel mu kyslík a tak se znovu vynořil, nabral do plic co možná nejvíce vzduchu, pak se potopil a plaval směrem ke dnu.

          Kara cítila, že stále klesá hlouběji a hlouběji a její duše je připravená opustit její tělo. Už nikdy neuvidí svoji dceru. Způsobila si to sama. Je to jen a jen její vina. Všechno mohlo být jinak už před dlouhými lety, ale teď už bylo všechno jedno. Její duše byla připravená, ale dotek teplé ruky na Kařině paži ji donutila sloučit se opět s tělem a neopouštět ho.

          John Karu našel. Neviděl ji, ale dotkl se jejího těla, zřejmě ramene. Snažil se tak nahmatat její ruku, za kterou by ji vytáhl, ale po chvilce zjistil, že je má svázané za zády. To byl důvod, proč nedokázala vyplavat. Ve vodě, s posledními zbytky vzduchu v plicních cestách se mu její ruce nepodařilo uvolnit a tak ji chytil za loket a zamířil k hladině.

Hrudník se jí svíral z toho, jak ji plíce nutili k nádechu a tak to udělala. Zhluboka se nadechla a zjistila, že to jde. Zjistila, že je na hladině. Okamžitě se všechny mechanismy zalarmovaly a začala rychle dýchat a do toho vykašlávat vodu z dýchacích cest. Někdo ji táhl ke břehu. Byl to John, kterému spadl kámen ze srdce, když slyšel, jak kašle a zhluboka dýchá.

Vytáhl ji na břeh a padl na kolena vyčerpáním.
 ,,Už jsi v pořádku,” řekl a poplácal jí mezi lopatkami, aby pomohl vodě z plic ven a bojoval s uzlem mokrého provazu, kterým měla Kara svázané ruce.
 ,,Není,” řekla Kara a kašlala. ,,Není Andrého,” doplnila další slovo.
 ,,Karo, teď pořádně dýchej, buď v klid, řekneš mi to potom. Už tě z očí nespustím,” řekl a také dýchal zrychleně.
 ,,Sophie není Andrého,” pokračovala i přes to, co jí John říkal a pak zase vykašlávala vodu. ,,Je tvoje. Sophie je tvoje dcera,” řekla a Johnovi jakoby srdce bouchlo o pár úderů navíc. Jakoby opravdu poskočilo. Cítil se zvláštně, šťastně, překvapeně, cítil úlevu, ale také vnitřní neklid. Pokud to Kara Andrému řekla, pokud ji proto skopl do vody, tak je Sophie v nebezpečí. Jejich dcera je v nebezpečí.

          ,,Co se stalo?” přiběhl k Johnovi a Kaře Steven.

 ,,Máš nůž?” zeptal se ho John.
 ,,Jo,” řekl a z jedné z mnoha kapes svých kraťasů vyndal skládací nůž, kterým John uvolnil Kaře ruce od provazu. Ta se mu hned vrhla kolem krku.
 ,,Už je to dobré,” řekl a pevně ji k sobě přitiskl. Jednak proto, že se celá třásla a jednak proto, že byl rád, že to dokázal Kara je živá. Kdyby to nedokázal, nezjistil by, že je otcem a už nikdy by nedržel Karu takhle blízko u sebe.
 ,,Tak řeknete mi co se stalo?”
 ,,Málem jsme o Karu přišli. André se pokusil ji zabít. Hodil ji svázanou do vody,” řekl a pomáhal Kaře na nohy.
 ,,Karo, jak je ti? A proč? Proč to udělal?”
 ,,Myslel si, že je Sophie jeho dcera. Ale já mu řekla, že není.”
 ,,Ta je tvého manžela, ne?”
 ,,Ne, je moje,” řekl John pyšně. Nikdy ji ještě neviděl, ale už teď na ní byl pyšný.
 ,,Nechápu to. Ale to je teď jedno. Najdeme nějaký hotel,” řekl Steven

               Kara spala neklidným spánkem, ale John byl rád, že alespoň nějak spala. Bylo půl sedmé ráno a on už byl vzhůru. Byl příliš rozrušený, než aby mohl spát. Seděl v křesílku u dveří na balkon a pozoroval Karu, když ho vyrušilo zaklepání.
 ,,Stevene, já tě zabiju,” šeptal, když šel ke dveřím. Otevřel a nestačil zírat, kdo je za dveřmi.
 ,,Johne, omlouvám se, že vás ruším takhle brzy, ale dozvěděl jsem se, že jste tady i to, co se stalo. Jak je Kaře?”
 ,,Fernando?” zíral na něj John.
 ,,Ano, jsem to já. Nezdám se vám. Smím dál?” zeptal se a probudil tím Karu.
 ,,Fernando?” nestačila se divit, koho vidí ve dveřích, když se probudila.
 ,,Karo? Jsi v pořádku?” zeptal se a vrhl se k ní. Objal ji a Johna sžírala žárlivost.
 ,,Ano, jsem. Co tady děláš?”
 ,,Když jste odjeli po tom, co jsi zjistila, že tvou dceru unesli, tak jsem se o tebe bál. Dal jsem pár lidem za úkol vás sledovat. No a ti mi řekli, co se včera stalo a že jste v tomhle hotelu. Ihned jsem přiletěl, abych věděl zda jsi v pořádku.”
 ,,Dal jste nás sledovat? Vaši lidi viděli, co se Kaře stalo, ale nic neudělali?” ozval se John.
 ,,Já vím a náležitě je za to potrestám,” řekl Fernando. ,,Kde je tvoje dcera?” otočil se zpět na Karu.
 ,,Pořád s ním. S Andrém. Nevím, co teď bude, když si myslí, že jsem se utopila.”
 ,,Ví, že jsi živá. Prý to celé sledoval.”
 ,,Musíme najít ten obraz,” řekla a vyskočila z postele a ze své krosny vyhrabala kraťasy a tričko.
 ,,Už víš, kde je?” zeptal se Fernando a cítil, jak ho John propichuje pohledem.
 ,,Jo. Je v Archívu koruny Aragonské.”
 ,,Palau del Lloctinent? Ale tam nemůžeš jít v tomhle oblečení,” řekl, když viděl zelené khaki šortky a sežvýkané tričko.
 ,,Nic jiného už nemám.”
 ,,Obstarám ti šaty,” vstal k odchodu. ,,Hned se vrátím,” řekl a odešel z pokoje.
          ,,Jak je ti?” zeptal se John starostlivě.
 ,,Jsem v pořádku. Mám ale strach o Sophii. André je schopný čehokoliv.”
 ,,I já mám strach. Až se mi André dostane do rukou, tak ho rozmlátim na kousíčky!”
 ,,Johne, ty se nezlobíš?”
 ,,Že jsi mi o Sophii neřekla? Na to bude čas až bude po všem,” řekl a Kara jen přikývla a odešla do koupelny.
Pustila na sebe proud horké vody. Rozbolavělé svaly z noční koupele v moři ji pod horkou vodou povolovaly, ale najednou si na něco vzpomněla.
     ,,Klíč!” vykřikla, strhla na sebe ručník s logem hotelu, které bylo FM a vyběhla z koupelny.
,,Kde jsou věci, které jsem měla včera večer?!” vychrlila na Johna.
 ,,No, jsou na balkoně. Proč?”
 ,,Klíč! Měla jsem v kapse ten klíč z obálky!”
 ,,Sakra,” zaklel John a vyběhl na balkon. Našel mezi oblečením Kařiny šortky a zatřepal s nimi. Zarachocení kovu o beton jim oběma přineslo úlevu a klíč pečlivě uschovali.

               ,,Dobrý den, sháníme zdejšího vedoucího, pana Balloua,” řekla anglicky Kara u vchodu do budovy, kde sídlil Archiv koruny Aragonské. Žena na informacích však neodpovídala. Kara se nahnula do okénka informací a bylo jí jasné proč nereaguje. Tím, že neuměla anglicky to nebylo.
,,Je mrtvá. Střelili jí do krku,” řekla a sáhla si pod sukni černých šatů, které od Fernanda dostala a pod nimiž měla skrytou zbraň, kterou předtím dala Johnovi.
 ,,André,” řekl Steven, neboť si byl jistý, že to on ji zastřelil.
 ,,Prohledáme budovu. Někde tu musí být. Ballou i André,” řekl John a vydali se raději všichni společně na průzkum budovy.

          ,,Ále, vidím, že jsi se neutopila,” uslyšela za sebou Andrého hlas. Prudce se otočila a zbraní mířila na Andrého.
,,To být tebou nedělám. Pojďte, přidejte se k nám,” pokynul jim, aby vešli do místnosti za ním.
V místnosti bylo nyní sedm lidí. Kara, John, Steven, André, Mario s ještě dalším ozbrojeným mužem a jeden šedivý muž s opálenou pletí, který hned jak Karu uviděl, tak zalapal po dechu.
 ,,Pan Ballou, že?” zeptal se John.
 ,,To není možné,” řekl starý muž a nemohl spustit z Kary oči.
 ,,No, tak to bychom měli. Karo, ten klíč co jsem včera viděl se mi dnes hodí,” řekl André a nastavil ruku.
 ,,Na to jsi měl myslet dřív, než jsi se pokusil mě utopit. Byla jsem v té vodě dlouho.”
 ,,Ty ten klíč nemáš? Ty jsi ten klíč ztratila?!” zeptal se a začal v obličeji rudnout. ,,Neměla by jsi si takhle zahrávat se životem své dcery. Jestli nedostanu ten klíč, nedostaneš ty Sophii,” dodal André již klidným hlasem.
 ,,Ty jeden slizskej červe!” chtěl se na něj John vrhnout, ale Kara ho zastavila.
 ,,Dobře, dobře. Pane Ballou, máte ten obraz?” otočila se na šedivého muže.
 ,,Ano. Obraz je v té schránce. Jen ten, kdo má klíč ho může dostat,” řekl angličtinou se špatnou výslovností.
 ,,Slyšela jsi, dej sem ten klíč!” poručil André.
 ,,Až pustíš Sophii,” poručila si tentokrát Kara.
 ,,Dobře, dobře. Ty, běž pro holku,” řekl na druhého ozbrojeného muže. ,,Víš, je opravdu rozkošná. Skoro jsem si jí zamiloval. Možná bych ti i dokázal odpustit, že není moje. Ale nedělalo by to dobrotu. Nikdy by mě ta malá neměla ráda jako svého otce. Je po tobě. Vzpurná, tvrdohlavá a neodolatelná,” řekl a pohladil Karu po tváři. Na to John hned reagoval tím, že po Andrém vystartoval. Docílil ale jen toho, že ucítil chladný kov pistole na svém spánku.
 ,,André, nemůžeme se dohodnout jako normální lidi? Přivedeš Sophii, já ti dám obraz a pak se rozejdeme svou cestou. Bez zbraní, bez násilí, úplně normálně,” snažila se Kara.
 ,,Víš, že já bych rád, ale ty jsi mrcha a v tomhle se ti nedá věřit.”
 ,,Tobě snad jo?” zeptal se John.
 ,,Drž hubu!” šťouchl do něj Mario.
 ,,Johne, nech toho. Jen to zhoršuješ,” řekla mu Kara a podívala se na Stevena. Ten udržoval oční kontakt s Augustem Ballouem.
Pak se otočila ke dveřím, které se otevřely a do nich někdo strčil malou, světlovlasou holčičku.
     ,,Mami!” zakřičela a v Johnovi se úplně všechno sevřelo.
 ,,Sophie!” chtěla se k ní Kara vrhnout, ale včas se zarazila. Sophie totiž nevešla do dveří sama. Přivedla ji vyšší bruneta se zbraní v ruce.
 ,,Drž se zpátky!” štěkla na Karu.
 ,,Emily?” hlesli překvapením všichni tři, Kara, John i Steven.
 ,,Ty? Celou dobu jsi spolčení s ním házela na mě, ale to ty v tom máš prsty. Už vím, proč byl pořád krok za námi. Dávala jsi mu informace!” rozzuřila se Kara. ,,Pusť mou dceru!”
 ,,Až mi dáš ten klíč!” vmísil se do toho André.
 ,,Pusť Sophii a předám ti ten klíč.”
 ,,Fajn,”řekl a nastavil dlaň, do které mu Kara vložila klíč od schránky s obrazem.
 ,,Emily, pusť Sophii,” řekl po zisku klíče.
 ,,Nejdřív vyzkoušej ten klíč.”
 ,,Já Kaře věřím. Pusť dítě,” řekl André.
 ,,Ne, Francesco mi dal příkazy, že mám dítě pustit až bude mít obraz.”
 ,,Pan Pirlonetti tu není. Mám vše na starosti já,” řekl André.
 ,,Ne, to já jsem ta, co to má pod palcem. Takže nejdřív obraz, pak ta holka.”
 ,,Emily, pusť Sophie, prosím. Jestli chceš pojistku, vezmi si mě. Když to nebude správný klíč, tak mě můžeš zastřelit, ale pusť prosím Sophii,” žadonil John.
 ,,Ne, nebudeš se obětovat za svoje dítě,” odmítla Emily.
 ,,Tak už to sakra otevři!” zakřičela Kara na Andrého a ten s klíčem v ruce přešel ke schránce. Strčil klíč do zámku a otočil s ním. Západky zámku zacvakaly a André schránku otevřel. Všichni se na to soustředili, kromě Kary, která neustále navazovala oční kontakt se Sophií a snažila se tvářit se tak, že je vše v pořádku.
     ,,Já sám!” uslyšeli všichni ode dveří a kolem Emily vešel do místnosti mozek toho všeho, Francesco Pirlonetti se svým tlustým obličejem a prosvítající pleší.
 ,,Tak přeci jen jsi to stihl lásko,” řekla něžně Emily. Pirlonetii na to nic neřekl a přešel k Andrému a schránce. Strčil do ní ruku a vytáhl obraz velký zhruba padesát na třicet centimetrů.
Podíval se na něj a oči mu svítili, jako dítěti o vánocích, když najde svou vytouženou hračku.
Emily natahovala krk, aby na obraz také viděla a tím povolila sevření a Sophie se jí vyškubla.
     ,,Mamí,” rozplakala se, když ji Kara pevně stiskla ve svém náručí. Kara také měla v očích slzy. John je sledoval se zvláštními pocity. Takovými, které ještě nikdy necítil.
 ,,Konečně ho mám. Konečně!” jásal Pirlonetti a obraz si prohlížel. Držel ho za okraje, aby ho moc neohmatal a jako první ho zahlídl Steven. Johnovi neunikl pohled, který upřel na pana Balloua a ten jen lehounce, sotva znatelně kývl hlavou.
Kara přišla o svou zbraň, kterou ji Andrého muži vzali hned při vchodu do místnosti, ale kdyby ji měla, první kulku přímo do hlavy by schytala Emily. Měla na ní ohromný vztek.
     ,,Pane? Co s nimi?” zeptal se André a ukázal na Karu a ostatní.
 ,,Dělej si s nimi co chceš. My odcházíme,” řekl Pirlonetii a s obrazem a Emily odcházeli.

          ,,Co s tebou uděláme?” ptal se André sám sebe a založil ruce na prsou.
 ,,Nech nás odejít. Zmizíme odtud a už nás nikdy neuvidíš,” řekla Kara a stále k sobě tiskla Sophii.
 ,,To by bylo moc jednoduché,” řekl a ze spodních pater se ozvaly výstřely. André se rozhlédl po místnosti, kde byli všichni stále na stejných místech.
 ,,Kdo je dole?” zeptal se.
 ,,Jak máme vědět kdo je dole, když jsme tady nahoře,” řekl Steven.
 ,,Hlídejte je,” řekl Mariovi a druhému ozbrojenému muži vydal se podívat se co se děje v přízemí.
Kara se podívala na Johna, který stál za ní a pak na Stevena. Kývli na sebe a pak se shýbla k Sophii.
 ,,Až ti řeknu teď, tak utíkej támhle k tomu strejdovi,” pošeptala jí do ucha a ukázala na Stevena.
Pak se podívala znova na Johna, pak na Maria a na Stevena.
,,Teď!” odstrčila Sophii směrem ke Stevenovi a jedním kopem vykopla Mariovi pistoli. John kopl druhého ozbrojence do břicha a než ten se vzpamatoval, měl od Johna zlomenou ruku a uzmutou zbraň.
 ,,Ani se nehni, nebo ti tu tvojí zavšivenou palici ustřelím,” řekla Kara a sledovala, jak Steven v náručí se Sophií a s Augustem Ballouem odcházejí z místnosti.
 ,,Hni se!” kopla Kara do Maria, aby šel vpřed a vycházeli po chvilce také z místnosti. Na chodbě se ale střetli s Emily.

          ,,Doufala jsem, že tě ten někdo dole trefil,” řekla Kara na Emilyn účet.
 ,,Ten někdo zřejmě patří k tobě. Nechápu, proč ti všichni leží u nohou, ale už je tomu konec,” řekla a namířila na ní zbraň.
 ,,Ještě se pohni a zastřelím ho,” zabodla zbraň Mariovi do krku.
 ,,Klidně,” odfrkla si Emily. ,,Já už toho mám dost. Přišla jsem kvůli tobě o všechno. Ve všem jsi byla lepší, než já a teď mi ještě jeden z tvých ctitelů zabil mého muže. Nesnáším tě. Nenávidím tě a budu klidná až budeš konečně mrtvá,” řekla a byl to jen okamžik, co stiskla spoušť pistole. Současně se ale ozval druhý výstřel. Kulku dostal do břicha Mario a skácel se k zemi, kde se svíjel bolestmi. John trefil Emily do ruky, ve které zbraň držela. Ta jí vypadla z ruky a dopadla na podlahu. Emily naříkala bolestí.
 ,,V pořádku?” podíval se John na Karu.
 ,,Jo. Jsi lepší střelec, než jsem si myslela,” řekla a uslyšela kroky, jak se rychle blíží k nim.
 ,,Karo, Johne, jste v pořádku?” přiběhl k nim Fernando a zbraní mířil také na Emily.
 ,,Fernando? Kde se tu bereš?” divila se Kara.
 ,,Musel jsem přijít. Steven s tvou dcerou a tím správcem je v bezpečí,” řekl rychle a Kara se ihned o něco víc uklidnila.
     ,,Co na tobě sakra všichni vidí?!” zeptala se Emily hystericky. ,,Jsi jen obyčejná děvka!” zakřičela a ve vteřině sebrala zbraň ze země do druhé ruky a vystřelila proti Kaře. Tentokrát mířila opravdu přesně. John už nestačil zareagovat.

          S kulkou v hrudníku však dopadl na zem Fernando, který před Karu na poslední chvíli skočil. Chvilku na to dopadla na zem i Emily a z hlavy jí proudem tekla krev.
Za ní stál André s pistolí v ruce. To on střelil Emily.
 ,,Nikdy bych tě nezabil. Ani tvou dceru. Miluju tě a doufám, že spolu budete šťastní,” řekl André, otočil se a rychle odcházel.

          ,,Fernando!” vrhla se k němu Kara na zem. Fernando měl již prokrvácenou košili. Kara rychle stiskla ránu vlastníma rukama.
 ,,Karo,” oslovil ji Fernando s námahou a zvedl ruku a dotkla se její tváře.
 ,,Pššt, to bude dobrý. Zvládneš to,” usmála se na něj, aby mu dodala sílu a tiskla ránu.