O markýze a dvou šermířích

Pomalu nabývala vědomí. Úplně první, co si uvědomila a co v ní vyvolalo údiv, bylo, že stojí vzpřímená. Pak se rozpomněla na události, které jejímu bezvědomí předcházely, a chtěla prchat. Zklamaly ji provazy, jež ji poutaly ke stromu. Po plukovníkovi du Martaus nebylo ani vidu, ani slechu.

Zkousla si ret, protože věděla, že následující čin jí způsobí nemalou bolest, ale něco pro svou svobodu obětovat musela. Pomalu začala posunovat paže kolem stromu, aby nahmatala uzly. Pak pokrčila levou nohu. Du Martaus ji naštěstí neprohledával, a tak nemohl vědět, že ukrývá pod podkolenkou malou dýku pro případ sebeobrany. Kdyby měla čas, byla by ji použila už na zámku, ale teď byla vlastně ráda, že to neudělala, neboť by jí ji její únodce bezpochyby sebral. Takhle se mohla osvobodit.

Tasila zbraň a začala nařezávat provazy, jež ji spoutávaly. Srdce jí v hrudi divoce tlouklo a pořád se ohlížela, jestli se někde neobjeví plukovník. Kde nic, tu nic. Podařilo se jí přeřezat pouta a s dýkou v ruce se dala na zběsilý útěk. Zdálo se jí to jako slušný výkon. Jenomže nebyla zvyklá pohybovat se po nerovné lesní půdě a do střevíčků se jí dostalo spadané jehličí a olámané konečky větviček keřů. Ani její skvostná róba nebyla uzpůsobena pro běh. Měla ji roztrhanou a ušmudlanou a chtělo se jí brečet z toho, jak pravděpodobně vypadala, když si navíc o drsnou kůru stromu sedřela ruce až na krev a maso. Ke všemu jí u stromu povolil korzet a odhaloval jedno její ňadro. To ji popudilo ještě víc.

Uslyšela za sebou kroky pronásledovatele. To ji donutilo přidat na rychlosti, jenomže upadla. Rychle se zvedla a pokračovala dál, byl to hon honů a ona se cítila jako štvaná laň. Zaslechla kletby a hluk a dodala si odvahy, aby se ohlédla. Plukovník se jak dlouhý tak široký natáhl na zemi, když zakopl o vyčnívající kořen stromu. Musela se krátce rozesmát. Pak ovšem honem pokračovala dál, aby se déle nezdržovala.

Du Martaus ji začal dohánět. Hermiona se v lese nevyznala, a tak byla velice překvapená, když se před ní zničehonic objevil strom. Vykřikla, ale nedokázala již zastavit. Vrazila do něj plnou silou a omráčeně se svezla k zemi. Pořád si opakovala, že musí vstát, že se musí zvednout a utíkat, jenže než se dostala k činu, plukovník du Martaus zadýchaně přiběhl k osudnému stromu a opřel se o něj. Byl zadýchaný a na dívku z něj kapal pot.

„Vy jste mi dala,“ vyčetl jí, když se trochu uklidnil a byl s to se od stromu odlepit. Vzal ji do náruče a pomalu ji nesl zpátky. Hermiona si všimla, že ačkoliv se jí běh zdál takřka nekonečným, nenacházeli se daleko od buku, k němuž byla připoutaná, když se probudila.

Přesto se nehodlala vzdát. Všimla si, že jí plukovník sebral dýku a lehkovážně ji zasunul do kapsy uniformy. Pokud by se jí podařilo silně ho udeřit na správné místo… Jako by se smířila se svým smutným osudem, přitiskla se k němu. Povzdechl si, ale nebránil se tomu. Pomalu se posunovala, jako by hledala nejpohodlnější polohu. Zničehonic ho uhodila loktem do břicha. Plukovník du Martaus zaklel, pustil ji a zalapal po dechu. Rychle rozepjal uniformu a studoval způsobené zranění. Na jeho bělostné košili se kolem proraženého otvoru začal len barvit čerstvou krví. Nebylo jí však mnoho, prozatím. Zranění nebylo smrtelné, jen to chtělo zastavit krvácení. Na to však neměl muž čas, protože se Hermiona dala znova na útěk.

Rozutekl se za ní, jak nejrychleji mu to jen zranění dovolilo. I přes ztrátu krve ji však brzy opět chytil a přitiskl jí dýku na hrdlo. Cítila, jak jí na krku ulpívá plukovníkova krev, kterou byla zbraň zamazaná. Na okamžik dostala strach, že jí podřízne hrdlo a nechá ji tu vykrvácet. Pak jí blesklo hlavou, že kdyby ji ovšem chtěl zabít, udělal by to už v Chinonu. Ona však posud žila, což znamenalo, že ji potřebuje živou.

Vytáhl z kapsičky lahvičku a navlhčil jejím obsahem hadřík. Protože ji k sobě pevně tiskl, postřehla, že zadržuje dech.

„Ne! Ne! Prosím neuspávejte mne, ne!!“ vykřikla nepříčetně. Začala se kroutit pod jeho rukama, ale držel ji příliš pevně. Záhy jí opět hlava klesla na prsa.

 

Tentokrát procitla v povoze. Nebyl to šlechtický kočár, nýbrž jakýsi spíše formanský vůz zakrytý plachtou. Uvnitř se nacházeli kromě unesené Hermiony další tři lidé. Jednoho z nich znala, byl to plukovník. Ti další dva jí nebyli nijak povědomí, ale jeden z nich byl podle odění šlechtic a ten druhý nikoli.

„Kdo jste? Kam mne to vezete?“ chtěla se zostra vyptávat. Ve skutečnosti z ní vyšlo jen sotva slyšielné pípnutí.

Ten muž, který byl šlechtic, si přiložil dlaň k uchu, jako by špatně slyšel.

„Do Paříže,“ odpověděl jeho neurozený druh. „Měla byste odpočívat, bude to dlouhá cesta.“

„Ach, do Paříže? Proč?!“ zvolala nechápavě.

„Všechno se dozvíte, urozená slečno, v pravý čas,“ odpověděl ponuře plukovník du Martaus. Byl nakvašený a potil se, zranění ho očividně bolelo.

„Co vaše rána?“ zeptala se. Pokrčil rameny a na oplátku se jí optal, zda je jí zima. Byť statečně zavrtěla hlavou, třásla se po celém těle a vojákovi to samozřejmě neušlo. Téměř láskyplně přes ni položil kabátec a režnou deku.

„Za jak dlouho dorazíme do cíle, Jeane?“

„Budeme tam zítra před polednem, tehdy se dočkáte své odměny, všechno bude, jak hrabě slíbil,“ odvětil šlechtic, jemuž jméno Jean zjevně náleželo.

„Odměna!“ odfrkla si pohrdavě markýza. „Unesl jste mne za odměnu? Jak hanebné!! Teď mě hezky poslouchejte, všichni tři – koukejte mne ihned pustit, jsem markýza de Bouchais, můj otec vám – “

„Och, slečno de Bouchais!“ zvolal onen neznámý šlechtic. „Jste tím svým vyhrožováním tak… roztomilá!“ To dívce zavřelo ústa a způsobilo, že dokázala několik minut jen sedět a němě na něj třeštit oči. Taková drzost!

„Omlouvám se, že ruším, ale jestli nezastavíme krvácení, pan plukovník do Paříže patrně nedojede,“ ozval se náhle vesničan.

„A jak máme asi to krvácení zastavit, ty chytráku? Vidíš tady někde oheň?“ utrhl se na něj sarkastickým tónem Jean. „A ty na mě nečum!“ houkl na markýzu a vlepil jí facku. Nenechala si to líbit a ránu mu vrátila, ale schytala za to další a třikrát takovou, než by očekávala.

„To sice ne,“ připustil pokorně vesničan, „zato ale vím, že vy urození s sebou rádi nosíváte koření, abyste si dochutili jídla, pokud jídáte někde, kde sůl a pepř není takovou běžnou záležitostí jako u tabule na zámku. Takže co, máte sůl, monsieur?“

„Co bych neměl,“ zabručel a vylovil lahvičku. „A co s ní chceš dělat? Potřebujeme plukovníka ošetřit, ne ho sníst.“

Vesničan se pousmál a zavrtěl hlavou. Trochu soli nasypal plukovníkovi do dlaně a pak mu ji přitiskl na ránu. Muž zařval, jako by ho natahovali na skřipec a současně mu lili do hrdla kyselinu. Markýza si nedovedla představit, jak mohl být vůbec někdy v bitvě, poněvadž se jí rozhodně nezdálo, že by byl tak skvělým vojákem, aby neutržil jediné zranění.

„Dali byste mi, prosím, napít?“ otázala se způsobně dívka. Vesničan vytáhl koženou lahvici a přitiskl jí ji k ústům. Vyprskla její obsah skoro hned, jakmile se jí dostal do úst. „Voda!!“

„Pche, a co jste čekala, víno?!“ smál se jí. Znova nahnul lahvici a tentokrát se poslušně napila. Pak se schoulila do polohy plodu v matčině lůně a pokusila se usnout. Nelíbilo se jí, že se jí posmívají, a nemohla se dočkat, až cesta skončí.