(Revoluční rok) 1862 / Příčina a následek / 18

Když přibíháme k barikádě, vidím kolem sebe mnou navržené vlajky. „Co to má znamenat?“ volám. „Jak…? Vždyť jsem to kreslil dnes ráno!“

„Brachu milá, máme manufaktury!“ říká s úsměvem Christian a jeden prapor mi podává. „Tak pojď, ty Republiko Gony, a nabij si karabinu, uvidíš, bude se ti hodit.“

Připevňuji k pušce bajonet a podávám zbraň Claře, pak uvazuji bodák i k vlastní karabině. Nabíjím i pistoli a do luku zakládám dva šípy. Pak čekáme.

Slyšíme jejich kroky. Pak se za vzdáleným rohem prospektu zjeví první černá uniforma, do které se za okamžik zabodnou mé šípy. Přikládám k tětivě další z nich a zároveň pokládám prst na spoušť karabiny. Pak se objeví úhledný šik nejmíň sta vojáků. Kolem mě zazní výstřely a k nebi se zvednou oblaka dýmu střelného prachu. Pak vypálí i gardisté. Objímám loktem korouhev a vystřelím. Kulka zasahuje vojáka do krku.

Kromě výstřelů vládne ticho. Znovu nabíjím pušku a sleduji, jak se k nám vojáci stále přibližují. Posunuji se na barikádě doprava a chráním palbou Christiana, kterému vzhledem k absenci jedné ruky trvá nabíjení extrémně dlouho.

Začíná pršet. Studené dešťové kapky na mě padají z nebe a promáčejí dřevo pode mnou, které díky tomu ohromně klouže. Z prstů mi vyklouzává i luk. Několikrát za sebou minu cíl a zastřelím leda zeď nějaké budovy. Déšť mi stéká po obličeji, zmáčí mi vlasy, jejichž slepené kadeře se mi lepí na tvář, a studí mě na těle. Vedle sebe slyším výkřik následovaný dalším, bolestnějším. Jednomu z vojáků to na mokrém kole od převráceného kočáru uklouzlo. Výstřel z nepřátelské karabiny ho zasáhl do nohy. Ethan odtahuje raněného stranou, aby jej ošetřil. Gardisté se výhružně blíží, překračují těla padlých druhů a střílí po nás. Pak Christian patrně zastřelí jejich velitele, protože celý útvar znehybní a několik vteřin truchlí, což nám poskytuje výhodu v podobně trochy času bez přestřelky. Sahám do toulce a dochází mi, že beru poslední šíp. Přikládám jej k tětivě a jediným výstřelem, kterým zasahuji do hrudi dalšího vojáka, rozhoduji o osudu armády. Ta se svorně otáčí a mlčky odchází, hrdě a vzpřímeně, stejně jako přišla.

„Nestřílejte!“ volám. „Nestřílejte, vždyť jdou pryč!“

„Ti se vrátí, a ještě s posilou,“ nesouhlasí Ethan. „Nebyl bych gardista, abych – Árno!!“ zaječí na mě. Zvedám se z kleku a sestupuji na zem. Kradu se k mrtvým tělům a vytrhávám z nich střely, také jim kradu váčky s náboji.

„Potřebuju munici,“ syknu, aby mi dal pokoj.

„Árno! Okamžitě se vrať!“ syčí Ethan. Bude ovšem muset vstát a odvléct mne sám, jestli chce, abych ho poslechl. Musím mít co střílet, vzduchem gardu nezabijeme!

Beru další šíp, když vtom uslyším kroky. Oni se opravdu vracejí. Nocí zní vojenský marš. Vím, že bych měl zmizet, ale něco zapříčinilo, že jsem dočista ztuhl. Nemohu se pohnout! Když konečně vybíhám nazpět k barikádě, ozývá se výstřel. Cítím pálivou bolest v boku. Na necelou vteřinku znehybním. Tiše, bez jediného zvuku, klesám na dlážděnou ulici a šíp mi vyklouzne z dlaně.

Christian mne zoufale brání rapírem, Ethan na barikádě střílí, co mu stačí síly a munice. V ústech cítím slanost s výraznou příchutí kovu. Takhle asi chutná krev, pomyslím si, protože když ze sebe dostanu chraplavé zakašlání, dopadají na dlažbu právě její kapičky.

Chrmlám krev a zvedá se mi žaludek. Toužím se zbavit těžké kovové chuti uvízlé v mých ústech. Je mi jasné, že na tom nejsem vůbec růžově.

Christian uklouzne na louži a řítí se na zem. Jeho sokové však nejdou po něm, leč po vůdci revoluce. Po mně. Jeden z nich zvedá meč a chystá se mně probodnout. Vztahuji ruku, ale rapír se odkutálel mimo můj dosah a já stejně nejspíš nemám dost sil, abych ránu vykryl. Zatínám zuby a párkrát se převalím, aby mne můj sok neprobodl.

Zoufale se snažím vstát, jenomže dlažba je zbrocená rudými skvrnami a ruce mi při chabých pokusech se zvednout podkluzují v kalužích mé vlastní krve. Mohl jsem ztratit půl litrů, možná litr. Má krev se mísí s dešťovou vodou, v níž se rozpíjejí její skvrny, jako když kápnete inkoust na pergamen.

Nepochybuji, že se gardisté dozvěděli o našem uskutečněném, byť neúspěšném atentátu na panovníka a rozhodli se nám útok vrátit. Vytáhli do města, jenže narazili na barikádu.

Plazím se k hromadě převržených vozů, ulámaných kol a lafet, na nichž z barikády vyčnívají hlavně děl. V mezeře mezi dvěma loukotěmi v kole byla zastrčená jedna republikánská vlajka, ale kdosi ji vytáhl. Když byl postřelen, upustil prapor a spadl na něj. Látku prosákla krev a korouhev schlíple visí na žerdi. Je proděravělý výstřely z karabin, ušpiněný loužemi dešťovky i krve, umolousaný. Zvedám jej, opírám se o žerď a s její pomocí se mi konečně daří vstát. Není to k ničemu dobré. Svět se se mnou nebezpečně kymácí a dlážděný prospekt mi probíhá ve vlnách pod nohama, jako by kamennou dlažbu nadnášela voda nebo co. Vytahuji zpod kabátce bambitku, ale protože se pravou rukou zoufale držím korouhve, k dispozici mi zbývá pouze zmrzačená končetina. Palcem objímám pistoli a ukazováčkem se dotýkám spouště. Zvedám ruku a mířím na nejbližšího gardistu, ale ať mačkám kohoutek sebevíc, nic se neděje. Proč? Vždyť mám bambitku vždycky nabitou!

Claru popadají čtyři vojáci a vlečou ji pryč. Nedokážu se hnout z místa. Vidím, jak Christian leží na zemi, kde uklouzl, a nezvedá se. Nemohu určit, zda je ještě pořád naživu. Dešťová voda smývá z dlažby krev a já pohlížím na dalšího gardistu. Na obličeji má nějaké černé skvrny. Co to je? To má mor? Potřesu hlavou, a ačkoliv ty skvrny nemizí, vidím, že se pohybují současně s mýma očima. Taky začínají tančit a kroužit kolem sebe. Ethan leží na zádech na nepohodlné barikádě, další voják se patrně z posledních sil vyškrábal na hlaveň kanónu a teď tam leží rozpláclý s rozkročenýma nohama. V těžkém vzduchu se mísí nasládlá vůně čerstvé krve se štiplavým zápachem střelného prachu, ze kterého mi slzí oči. Taky se mi motá hlava a svět se se mnou zvonu nebezpečně zakymácí. Nepřestávám mířit na toho vojáka a občas s nadějí v srdci zmáčknu spoušť, ovšem marně. Bambitka zjevně proti mně zahájila svou vlastní revoluci.

Clara na mě cosi volá, ale já nejsem s to se dostatečně koncentrovat, abych ji vnímal. V levém uchu mě trýzní neprolomitelné ticho, v tom pravém slyším další výstřely, křik a volání o pomoc. Z nebe skrytého clonou z dýmovnic i těžkými mraky na mě padá studený déšť a zmáčí mě na kůži. Chvěju se zimou a začíná se mi chtít spát. Ano, když se schoulím tady u barikády, v tom dýmu si mě snad nikdo nevšimne. Myslím, že ani nechrápu. Najednou slyším, jak ke mně dusají vojenské kroky. Zezadu mě kdosi praští do hlavy, takže se gardisté patrně prodrali i na vlastní barikádu. Klesám na studenou, protivně mokrou zem, obličej mi přistává v čerstvé kaluži krve. Tisknu si zbraň k tělu a snažím se natočit ruku tak, abych si nezlomil zápěstí. Konečně dopadám na tvrdou dlažbu a hlasy vojáků se ode mne vzdalují. Nevím, jestli gardisté odcházejí, nebo jestli se jen moje duše vzdaluje od mého umírajícího těla. Prohráli jsme, myslím si, barikáda padla a s ní i naše revoluce. Nikdy nezvítězíme.

A tehdy konečně má pistole vystřelí.