(Revoluční rok) 1862 / Hvězdná čtyřka / 26

Procitám v šeré místnosti prostého domu. Musí patřit nějakému chudákovi, protože obsahuje pouze tři místnosti – skromnou ložnici, spižírnu a pak místnosti, kde je všechno ostatní. Já ležím na stole v kuchyňském koutku. V protilehlém rohu si nad vědrem s vodou Ethan holí knír. Podle odrazu jeho očí ve vodní hladině poznávám, že horečka polevila a mému příteli je podstatně lépe. Mírně se usmívám. Jsem na svobodě.

„Jestlipak víš, co se stalo s tvými hodinkami?“ znějí první Ethanova slova.

Uvažuji, jak ví, že jsem vzhůru. „Ne,“ přiznávám smutně. „Asi se rozbily.“

„Anebo ne,“ krčí rameny. Vzrušeně se zvedám na loket a v mém úsměvu mizí strojenost.

„Cože?“ volám. „Ty víš, kde jsou?“

„Ne,“ říká. „Tedy spíše už ne. Zahlédl jsem je u jednoho z těch vojáků, díval se na ně, když nás vyvedli ven.“

„Koncentruj se na holení,“ napomínám ho. „Nepotřebuješ další jizvu.“

Ethan se na mě zašklebí. Rozesměju se. Ne, jsem pevně přesvědčen, že tento člověk by mne ani republiku nezradil. A proč si to vlastně pořád zdůvodňuji? Jeho zrada je absolutní šílenost, nějaký blud jedné mučené ženy. Není důvod víc se tím zaobírat.

Poprvé se rozhlížím kolem sebe pozorněji. Na podlaze leží na režných dekách uprchlí vězni, Christian s Roskem přecházejí netrpělivě před dveřmi do ložnice.

„Co se děje?“ ptám se jich a definitivně si sedám. Žádám Ethana o nůžky, a zatímco stříhám své slámou protkané vlasy, vyslechnu si odpověď: „Ty to nevíš?“

Povytahuji obočí. „Co bych měl vědět?“ Narůstá ve mně pocit strachu. „O co jde?“ blednu.

„Heloisa,“ zní mi v odpověď jediné slovo.

Okamžitě vyletím ze stolu a vybíhám ke dveřím. „Co je s ní?!“ vydere se mi z děsem sevřeného hrdla. Oba muži stoupají přede dveře a zadržují mne. Mlátím do dřeva pěstmi, ale nikdo nereaguje, pouze Heloisin hlas vydává tichý sten. „Pusťte mne!“ volám.

„Tam nemůžeš,“ upozorňuje mne významně Rosk.

„Co? Co je to za nesmysl?“ divím se. „Proč bych tam nemohl? Vždyť je tam Heloisa!“

„Árno,“ říká Christian, ale já ho nechci poslouchat. Zoufale civím na dveře, jako bych do nich mohl pohledem propálit díru. Heloisa! Toužím ji vidět, vyprávět jí o všem, co jsem zažil od chvíle, kdy mne opustila na nádvoří královského zámku…

„Árno!“ volá důrazněji. Nutí mě, abych se mu podíval do očí.

„Co se děje?“ V uších mi pořád zní ten sten. Je snad zraněná? Těžce zraněná, možná nepřežije… a já už se s ní nikdy neuvidím… za chvíli vynesou z místnosti její tělo…

„Měl by ses posadit, Árno,“ říká. A je to tady, pomyslím si. Natáčím hlavu, abych měl šanci zachytit jediným zdravým uchem případný další sten, ale Christian zdá se můj úmysl vytušil a pevně mi svírá tvář v dlani. „NE!“ zpraží mě. „Do toho nám nic není.“

Proč to řekl? Proč všichni předstírají, že neslyší steny z vedlejší místnosti, proč ignorují Heloisino trápení? Znova cuknu hlavou, protože vím, že mne Christian jedinou rukou nemá šanci zadržet, jenomže ten volá na pomoc Roska. Jemu neuniknu.

„Tak mi hergot povězte, o co jde?!“ zvolám. „Je snad zraněná?“

„Ne, Árno… není… zraněná – víš, ona…“ Christian mi nestačí povědět pravdu, poněvadž mu Rosk dupne na nohu.

„Nech to na ní,“ sjede ho.

Na kom? Na Heloise? Aspoň že není zraněná. Může být ale nemocná, na to se má otázka nevztahovala. Můj zmatek roste, když z místnosti vyjde starší žena s plavými vlasy, kterou znám jako místní lékařku. Myslím, že působí i jako porodní bába, ovšem nevidím důvod, pakliže mi Christian nelhal, aby byla zde.

Jenomže proč by mi nemohl lhát? Možná proto ho Rosk umlčel, možná proto zněl jeho hlas tak zajíkavě.

A pak mi to dochází. Existuje jediný důvod, proč by tu byla a Heloisa nebyla zraněná, proč já nesmím do té místnosti.

Teď se skutečně musím posadit. Jako bych byl znova postřelený u barikády, země se mi vlní pod nohama. V hlavě se mi jistě honí stovky myšlenek, ale ani jedinou si pořádně neuvědomuju. Jen sedím, napůl vyděšeně, napůl nechápavě civím na dveře před sebou a mimoděk si zakrývám pravé ucho, abych neslyšel pláč dítěte a snáz se odpoutal od reality, kterou nedokážu pochopit.

Takto sedím několik hodin.

V noci nemohu spát. Nevím proč. Nebo spíš vím, ale nechci si to připouštět. Mám strach o Heloisu i o její novorozené dítě (mám pocit, že jsem zaslechl kohosi říkat, že je to holčička). Nakonec to už nemůžu vydržet. Tiše vstávám, slézám ze stolu a procházím mezi spícími společníky. Kromě Christiana, Roska a Ethana tu je řada dalších revolucionářů i uprchlých vězňů, kteří vděčí Roskovi za svobodu.

Pootevřu dveře a vklouznu škvírou dovnitř. Rychle je zase přivírám a tisknu se ke zdi.

„Měla bys odpočívat,“ znějí moje první slova na její adresu. Za několik měsíců mé nepřítomnosti v její blízkosti se změnila téměř k nepoznání. Poznávám ji jen podle černých vlasů a unavených očí, stejně šedých, jako jsou ty moje.

Dívka krčí rameny. „Kde jsi byl?“ ptá se chraptivě. „Když postřelili toho gardistu… zpanikařila jsem, musela jsem utéct… myslela jsem jen na sebe… Árno, mrzí mě to, tak strašně mne…“

Přecházím k ní ráznými kroky, skláním se a líbám ji, abych ji umlčel, poněvadž vím, že pouhá ruka by mi nezastavila. „Já bych to jinak nechtěl,“ šeptám popravdě. Sedám si na okraj postele. V duchu počítám, pět měsíců jsem byl ve vězení roajalistů, předtím asi měsíc a něco v kobkách královského zámku… To je sedm, sedm měsíců. Dívám se na ni.

„Čí je to dítě, Heloiso.“

Vrtí hlavou. „Copak na tom vážně tolik záleží?“ ptá se. Stále se nutím do lehkého úsměvu, abych nevypadal tak hrozivě, ale významně ji propaluji pohledem. Bere mou tvář do dlaní. „S tím strništěm vypadáš hezky…“ pronese.

Oddaluji se, aby na mne nedosáhla. „Mně na tom záleží,“ upozorňuji nekompromisně. „Jestli je moje, udělám všechno, abych vás obě ochránil.“

„Nás oba,“ opravuje mne. „Je to chlapec.“

„Vás… oba…“

Naklání hlavu ke straně, jako to dělá skoro vždy, když něco říká a myslí si, že přitom musí vypadat důležitě. „Říkal jsi, že jestli je tvůj, tak nás ochráníš,“ blýskne po mně očima. „Takže jestli není, vydáš nás roajalistům?“

Je to tak absurdní, až se rozesměju. „Non, bien sûr,“ napodobuji Roskovu intonaci. Nebyl bych Goňan, abych neuměl francouzsky jako rodilý mluvčí.

V duchu musím srovnávat Heloisu s Clarou. Heloisa je o několik let mladší než já, není šlechtična, takže má spíše opálenější pleť, svůdné plnější rty…

Clara je dcerou plukovníka, je starší nežli já, má temně rezavé vlasy, úzké rty a ty oříškové oči. A dost možná, že je ještě panna. Když jsem byl s Heloisou, o panenství přišla už pár let předtím.

Znova počítám měsíce strávené v její nepřítomnosti a dochází mi jedna nepříjemná skutečnost. „Ale… to jsi musela být těhotná už tehdy na zámku,“ vydechuji.

Krčí rameny. „A já ti někdy řekla, že ne?“ Ne, neřekla. Protože jsem o jejím těhotenství ještě dnes ráno neměl ponětí. Protože jsem s ní na zámku strávil deset minut útěku a pak ji několik měsíců neviděl. Protože mi to tehdy ani nepřišlo na mysl.

„Abych řekla pravdu, ani jsem děti nechtěla.“ Zvedám k ní oči. Pousměje se. „Až do dneška.“ Z nějakého důvodu mne to rozesměje. Je pravda, že ani já se nikdy nezabýval myšlenkami na rodinu, přestože jsem měl spousty dívek a o panictví jsem přišel už někdy ve čtrnácti. Pečlivě jsem si vybíral starší a zkušenější ženy – dokud nepřišla Heloisa. Bylo jí čtrnáct. Dnes, o necelý rok později, si však uvědomuji, že už se nedívám do tváře naivní dívenky. Série událostí, do nichž jistě lze započítat její těhotenství a porod, ostatně stejně jako revoluci a nutnost vybrat si stranu (což jsem já dosud neudělal) – to všechno ji však přimělo, aby velice rychle dospěla.

„Chceš něco?“ ptám se hlasem patnáctiletého chlapce.

Vrtí hlavou. Přesto přes ni láskyplně přehazuji další deku, nutím ji, aby se napila vody, a před odchodem ji otcovsky líbám na čelo. Je na ní vidět, že by ode mne očekávala, ba možná dokonce i chtěla víc, ale vzhledem k tomu, že před pár hodinami porodila, jistě i ona musí uznat, že potřebuje klid.

„Odpočiň si, Maličká,“ šeptám. Říkal jsem jí tak i tehdy, když jsme spolu měli románek, a ona se potěšeně usmívá, protože jsem jí tím dal příslib, že jednou se k sobě třeba vrátíme. Co jiného je krásnější než naděje.